Účast policie v útoku na Rukopisy roku 1858

Ediční poznámka:
Níže uvádíme text, který publikoval historik F. Roubík v roce 1930 ve sborníku OD PRAVĚKU K DNEŠKU,
str. 435 - 449. Sborník byl vydán Historickým klubem k 60. narozeninám Josefa Pekaře.

Rukopisy, vzešlé z romantického ducha doby a z psychologické půdy fals Macphersonových písní Ossianových a podvrhů Chattertonových, chtěly vyplniti bolestnou mezeru ve staročeské literatuře a dáti českému nacionalismu do rukou domněle starou národní poesü podobného významu, jaký měla u Němců píseň o Nibelunzích. Plán tento se skutečně zdařil. Rukopis Královédvorský spolu s ostatními menšími rukopisy, již současníkům více méně podezřelými, stal se brzy celému národu posvátným palladiem národní hrdosti a sebevědomí, jehož bylo zvláště v době absolutismu po roce 1848 českému živlu velmi potřebí. { 1}

Bylo to hlavně v době absolutismu, kdy se stal národní a politický význam Rukopisů velmi nemilým i státním úřadům. Zpěvy tyto, vymykající se svou domnělou starobylostí ostrým tehdejším censurnín předpisům, dostaly se v četných vydáních do rukou nejširších vrstev, jsouce vykládány i na školách a budíce všude ducha národního sebevědomí a hrdosti nad skvělou českou minulostí.

Poprvé byl úřední zájem obrácen k Rukopisům roku 1857 v souvislosti se slavnostním odhalením sochy domnělého mythického pěvce Záboje na královédvorském náměstí. Povolení k postavení této sochy, díla to Maxova žáka Františka Wagnera, bylo v prosinci r. 1856 bez obtíží uděleno, a rovněž vlastní slavnost dne 29. září 1857 minula bez širší pozornosti. Teprve když se v "Neue Preussische Zeitung" objevil v prosinci l857 článek (psaný podle mínění pražského policejního ředitelství známým německým básníkem Uffem Hornem) o této jubilejní slavnosti, povšiml si věci i nejvyšší policejní úřad a pražské úřady byly vyzvány, aby dodatečně podaly příslušnou zprávu o této demonstrativní prý národní slavnosti.

Úřední informace vyzněly tentokráte uspokojivě. Slavnost, jíž se kromě místních vlastenců zúčastnili z Prahy jen Hanka a ředitel kůru u Křižovníků Krejčí, učitel hudby z Králové Hradce Stefan a profesor italštiny Francesconi, minula celkem klidně podle obvyklého programu : uvítání Hanky, slavnostní mše, slavnostní průvod k nové soše, kde proslovil slavnostní českou řeč ředitel hlavní školy katecheta P. Landrok, načež na žádost Hankovu deklamovány ukázky z Rukopisů jak česky tak i v překladech: anglickém od prof. Wratislava, francouzském od Eichhofa, italském od Francesconiho, ruském, chorvatském, slovinském, německém, polském a vendském. Hanka, k jehož oslavě byly tehdy napsány a prosloveny nadšené básně, byl ovšem středem pozornosti pyšného města, v jehož zdech "nalezl" právě před 40 lety nejcennější český rukopis. Přes to však, že účast na slavnosti byla dosti značná, omezila se jen na místní okolí, kdežto v Praze nevzbudila většího zájmu ani mezi literáty, z nichž nebyl žádný osobně přítomen. Žaloba na okresního představeného Scherkse pro jeho domnělou činnou účast na slavnosti objevila se ve světle úředního šetření bezpodstatnou.

Pozornosti nejvyššího policejního úřadu, vzbuzené invektivou Hornovou, užil však rád tehdejší pražský policejní ředitel Antonín svob. pán Päumann k tomu , aby ukázal Kempenovi svou úřední horlivost a aby jako obvykle projevil otevřenou svou animositu proti všemu, co neslo české jméno. Referuje dne 6. ledna 1858 ministrovi o průběhu zmíněné jubilejní slavnosti, neopomněl obrátiti jeho pozornost k rukopisu královédvorskému a k jeho s vládního hlediska škodlivému vlivu. Tendenční tento spis budí prý pod pláštíkem poetického obsahu nenávist k Němcům i na školách, kde jest vykládán, a rozšířen ve mnoha vydáních, mezi jiným i ve Thunově německém vydání z r. 1845, jest v českých vlasteneckých kruzích nedotknutelným palladiem slávy a národnosti, tak že modlářství s ním prováděné předem znemožňuje projev jakékoli pochybnosti o jeho pravosti. Na pochyby Dobrovského a Kopitara se již téměř zapomnělo, a nedávná pouhá zmínka Fejfalíkova na přednášce v Brně v níž užil v rukopisu královédvorském slov: "předpokládaje jeho pravost", vzbudila proti němu bouři odporu, jejímiž mluvčími se stali hlavně Jos. Jireček, redaktor Šesták a literát Mikovec. Upozorniv na protiněmecké smýšlení Hankovo, jež projevil jak svou činností r. 1848, tak i vydáním Dalimilovy kroniky, poukázal Päumann k tomu, že již před deseti lety byla v Králové Dvoře pořádána podobná oslava, takže jest obava, aby každých deset let nebo i ještě častěji nebylo české národní cítění posilováno podobnými tendenčními demonstracemi. Na Kempenovu výzvu pak poslal Päumann do Vídně tiskopisy, související jak se zmíněnou slavností, tak vůbec s otázkou Rukopisů. {2}

Kempenův zájem byl vzbuzen, a bylo nyní na Päumannovi, aby dalšími protičesky orientovanými referáty získal policejního ministra pro své další plány. Vyžádav si proto ihned od neznámého nám odborníka potřebná bližší data, předložil Päumann již dne 8. března 1858 Kempenovi podrobné vylíčení všech otázek souvisících s Rukopisy. Vypočítav s podrobnějšími informačními údaji všecky rukopisy, vydávané Hankou společně s rukopisem královédvorským, upozornil Päumann na vážné pochybnosti, projevené o "Písni pod Vyšehradem", o "Písni krále Václava" a o "Libušině soudu", zmiňuje se s netajenou radostí i o nejnovějším Fejfalíkově pokusu vzíti v pochybnost i památku dosud nepochybnou: rukopis královédvorský. Situace byla tehdy taková, že i Josef Jireček odmítal jako nejnovější padělky "Píseň krále Václava", "Píseň pod Vyšehradem" a "Libušino proroctví", žádaje uveřejnění zprávy musejní komise a odhalení skutečných padělků, aby se pak ukázala pravá cena skutečně pravých rukopisů: "Libušina soudu" a ru- kopisu královédvorského. Musejní komise se však dosud nesešla a Hanka se v dosavadních sporech vůbec neozval, ač byl pochybnostmi nejvíce dotčen. V závěru své obšírné relace upozornil policejní ředitel i na Hankovu schopnost napodobiti každé písmo různými inkousty, jichž má prý ve své pracovně pěknou zásobu. {3}

Informační tento referát Päumannův byl přijat ve Vídni příznivě a dvorní rada Clanner z Engelshofen mohl proto tlumočiti v dopise pražskému policejnímu řediteli Kempenovo mínění, že fakta v relaci uvedená stačila by k provedení důkazu podvrženosti Rukopisů, což by prý bylo triumfem policie. {4}

Tento názor Kempenův musel ovšem Päumanna podnítiti k další činnosti v úředním postupu v otázce Rukopisů, aby bylo učiněno vše k odhalení podvodu, jenž od desítiletí jeví velmi politováníhodné politicky-národnostní následky, jak Päumann výslovně uvedl ve své další relaci. Jakékoli přímé nebo i nepřímé zasažení státni policie v choulostivé této otázce pokládal však Päumann za nevhodné již proto, že pouhé podezření, že má ve věci prsty policie, by mohlo věci jen uškoditi. Päumannúv plán byl jiný : hodlal obratně potají vpašovati do některých velmi čtených zahraničních novin -- nejlépe snad do "Augsburger Allgemeine Zeitung" -- článek sepsaný jeho úředníkem, v němž byl vyložen tehdejší stav rukopisné otázky. Päumann sliboval si od toho jednak, že napadení budou tím vyprovokováni k přerušení dosavadního mlčení, jednak že publikum bude tak informováno o padělcích a o podezření i proti ostatním rukopisům. Jsa však v rozpacích, jak připravený již článek dostati nenápadně do některého z vlivných zahraničních listů, poslal jej Päumann koncem března 1858 Kempenovi se žádostí, aby se postaral o jeho uveřejnění, zaručuje se za správnost dat v něm uvedených. {5}

Připojený anonymní článek "Die altböhmischen Handschriften", jehož originální rukopis se ve spisech zachoval, jehož autor se však nikde nejmenuje, karakterisoval hned v úvodu rukopis Královédvorský jako knihu nenávisti k němectví, a vypočítávaje všecky rukopisy společně s ním vydávané, uváděl způsob jejich nalezení a pochybnosti proti nim již pronesené. Odmítaje "Píseň na Vyšehradě", kterou odhalil jako padělek již Šembera, dále "Milostnou píseň krále Václava", odsouzenou Fejfalíkem a konečně "Libušin soud", jejž již Dobrovský prohlásil za falsum a Jungmanna a Hanku za jeho padělatele, věnoval anonym největší pozornost vlastnímu rukopisu královédvorskému, uvedl stručně jeho obsah a zmínil se o pochybnostech Kopitarových již z r. 1840 a o nejnovějším projevu pochybnosti se strany Julia Fejfalíka a Maxe Büdingera. Upozorniv na podobnost RK se srbskými hrdinskými zpěvy, jichž ukázky vydal Herder již v 18. stoleti a se Zpěvem o pluku Igorově, nalezeným již r. 1795, přeloženým Jungmannem r. 1808 a vydaným Hankou r. 1821 , zdůraznil autor fakt, že se Hankův rukopis velmi podobá starému písmu a že jest si proto přáti, aby Hanka "nenalezl" již žádného dalšího rukopisu, ale aby došlo brzy k uskutečnění Jirečkova návrhu na komisionelní prozkoumání RK, jež by zavrhlo skutečné falsifikáty a určilo, které rukopisy jsou vlastně pravé. Je třeba jasna ! -- končí anonym svůj informačně--tendenční článek. Běda věci, jež má býti podporována podvodem !

Referent nejvyššího policejního úřadu podplukovník Schmidt, jemuž byl Päumannův návrh spolu s článkem přidělen k dobrému zdání, vyslovil se však proti jeho schválení. V písemném svém referátu Kempenovi upozornil Schmidt hlavně na to, že by nebylo dobře zdůrazňovati v článku protiněmeckou tendenci Rukopisů a předváděti tak spor s literárního pole na pole politické denunciace. Zmiňuje se o národnostní tendenci Rukopisů, připojil referent i svůj názor na věc: poměr Čech k Rakousku byl prý v dřívějších stoletích jiný, než dnes, Čechy byly samostatnou říší a bylo by proto zřejmě anachronismem přenášeti nenávist oněch dob do přítomnosti, kdy jest germanisace Čech již vítězně provedena tak, že zde německá kultura, německé mravy, německá řeč a loyální příchylnost k německému vladařskému domu vyrostla v potěšitelné květy. Poetická díla nemohou působiti na lid politicky -- pokračoval referent ve svém zdání, prozrazujícím nepatrnou znalost skutečných poměrů. Hankovy staročeské písně nejsou prý politicky nebezpečny ani tak, jako na př. Schillerův Vilém Tell a Valdštejn, jež se přece hrají ve dvorním divadle za hlučného potlesku publika a v přítomnosti císařské rodiny. Spor o pravost RK může býti proto podle mínění Schmidtova ponechán k rozřešení úzkému kroužku slovanských gramatiků, filologů a historiků, protože širší kruhy se o to nezajímají. Úřední účast na uměle vyvolané polemice nezůstala by v průběhu diskuse jistě utajena a vyvolala by nelibost i mezi loyální českou šlechtou. {6}

Kempen rozhodl vskutku podle mínění referentova. V odpovědi Päumannovi vzal sice se zájmem na vědomí jeho obsáhlou zprávu i s článkem, jenž by podle jeho mínění mohl urychliti rozřešení sporné otázky. Bude prý však přece jen lépe pokusiti se jiným způsobem o odhalení domnělého podvodu a upustiti proto -- aspoň prozatím -- od publikace Päumannem předloženého článku. {7}

Zmínka o účasti Fejfalíkově v boji o Rukopisy přiměla Kempena, že již počátkem dubna uložil brněnskému policejnímu řediteli Bornovi, aby nenápadně zjistil, co soudí Fejfalík o rukopisu královédvorském a zná-li důkazy proti jeho pravosti. Relace tato nevyzněla však pro Kempena uspokojivě: kromě některých osobních dat o Fejfalíkovi mohl Born jen sděliti, že profesor chemie Rochleder zkoumal na žádost Fejfalíkovu pergamen rukopisu a shledal jej mladším, než text. { 8}

Päumann byl nečekaným odmítnutím svého návrhu nepříjemně překvapen a pokusil se proto ještě jednou zlomiti odpor ministrův a ziskati jej přece pro svůj plán. Již hned v prvních dnech května 1858 odpověděl Kempenovi, že nezná jiného prostředku rozvířiti kampaň proti rukopisu královédvorskému, než navrhovaný článek. Dosavadní důkazy proti jeho pravosti jsou prý celkem nedostatečné: okolnosti při jeho domnělém nalezení, z jehož svědků již nikdo nežije, a Hankova obratnost v napodobení starého písma, což ovšem nestačí k důkazu nepravosti. Hlavni důkaz musel by býti veden z vnitřního obsahu rukopisu, což by ovšem předpokládalo důkladné slavistické vzdělání. Takovýchto odborníků však policie nemá k disposici, protože tito náleží jednak k české straně, jednak není k nim potřebné důrvěry, pokud se týče udržení nejpřísnějšího tajemství; zde by pomohla jen literární ctižádost a hodil by se k tomu nejlépe Fejfalík. Proto prý hodlal Päumann uveřejniti navrhovaný článek, jenž by podle jeho mínění vzbudil Kempenem obávané vzrušení jen v podružných českých kruzích, což by dobré věci neuškodilo, protože většina čtenářů by prý s obsahem článku souhlasila. Pokud šlo o Hanku, projevil Päumann mínění, že jest zvyklý posměchu a hanbě, když jej i Miklosich nazval v poslední své publikaci veřejně lhářem. { 9}

Na nový tento svůj pokus nedočkal se však Päumann vůbec Kempenovy odpovědi a věc tak na čas usnula. Ne však na dlouho. Již počátkem července 1858 chopil se Päumann první vítané příležitosti k novému úřednímu rozvíření otázky Rukopisů. Pod vlivem Jirečkova návrhu došlo totiž dne 3. července 1858 ve schůzi musejního výboru k jednání o Wenzigově návrhu, aby byla pro zkoumání královédvorského rukopisu jmenována komise podobně, jako se stalo s Písní krále Václava. Když však přítomný V. V. Tomek namítl, že nebyly dosud uvedeny důvody proti pravosti rukopisu a že není proto třeba vyšetřování, setkal se s všeobecným souhlasem a bylo usneseno uveřejniti v tisku článek v tomto smyslu. Päumanna ovšem v referátu o této schůzi nejvíce zajímala zmínka Wocelova, že již před rokem 1817, před nalezením rukopisu Hankou, viděli jej v Králové Dvoře někteří lidé, hlavně prý nynější okresní soudce Pelikán. Päumann proto upozornil, že by bylo velmi vhodno nenápadně zjistiti, co je na věci pravdy, a žádal proto za pokyny jak by se měla věc provésti, protože zatím se o ničem nezmínil místodržiteli. Odpověd Kempenova ukládala Päumannovi, aby se obrátil se svými návrhy na pražského místodržitele, vyžádal si od něho bližší pokyny a aby pak podal zprávu o výsledku. {10}

Teprve nyní byl Päumann nucen obrátiti se se svými návrhy i na místodržitele, jenž dosud nebyl informován o jeho plánech v otázce Rukopisů. Podav obšírné vylíčení všech dat, týkajících se čtyř rukopisů, vydávaných dosud Hankou souborně pod jménem rukopisu královédvorského a upozorniv místodržitele na negativní výsledek jednání v musejním výboru, opakoval Päumann své vlastní námitky proti Rukopisům: hrají důležitou úlohu v českých národních snahách, mají nesčetné přívržence, jež svým národním duchem rozněcují, a jako nové básnické produkty musely by propadnouti konfiskaci pro svou protiněmeckou tendenci, jevící se hlavně v básních "Beneš Hermanóv", "Jaroslav", a "Záboj, Slavoj a Luděk". Zdůrazniv vliv, jímž Rukopisy již v 15ti vydáních působí a působily hlavně již r. 1848, upozornil Päumann, že by bylo velmi záslužno dokázati jejich nepravost a vymýtiti je proto ze škol. Jako původce RK uvedl policejní ředitel Hanku, jemuž bylo již dokázáno padělání evangelia sv. Jana domněle z 15. století, nalezeného r.1829, a Libušina proroctví, objeveného r. 1848. Provedení důkazu nepravosti záleží prý ovšem na vědeckých autoritách, ale mohla by k tomu velmi přispět i vláda. Na konec své informační relace navrhl Päumann, aby byla nenápadně zjištěna pravdivost Wocelova tvrzení v musejní komisi, že RK měly již před Hankou v rukou některé jiné osoby. {11}

Místodržitelské presidium vyhovělo Päumannově žádosti a na jeho rozkaz hradecký krajský hejtman nařídil v listopadu téhož roku vyšetřiti pravdivost zmíněných údajů. Protokol, sepsaný u okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou se soudním adjunktem a kdysi (r. 1842) magistrátním radou v Králové Dvoře Josefem Pelikánem, nepřinesl však polici očekávaných sensací. Pelikán uvedl jen některé podrobnosti o nalezení RK Hankou a zmínil se o pozdější výpovědi jakési ženy, že kaplan P. Borč měl ještě dva listy na pergameně, o nichž tvrdil, že by je nedal ani za tisíc dukátů, když Hanka nálezem rukopisu nalezl také štěstí. {12}

Zatím co Päumann pátral po usvědčujících dokladech podvrženosti RK, došlo v Praze k události, jež byla vlastně zdokonalenou realisací odmítnutého Päumannova plánu z dubna téhož roku. Pražský politický denník "Tagesbote aus Böhmen", redigovaný Davidem Kuhem, přinesl totiž v říjnu 1858 pod čarou serii anonymních článků pod titulem "Handschriftliche Lügen oder palaeographische Wahrheiten", jejichž obsahem byl prudký útok na pravost Rukopisů.

V obratně psaných, ironicky zabarvených a v celku protičeským tónem nesených těchto článcích podroboval anonym po informačním úvodu o známých falsech Macphersonových a Simonidových kritickému rozboru rukopisy, vydávané Hankou pod jménem RK a ukazoval na jejich podvrženost bud již prokázanou (Píseň krále Václava, Píseň na Vyšehradě) nebo pravděpodobnou (Libušin soud). Vlastním úkolem článků bylo však vzbuditi pochybnosti také proti vlastnímu RK. Zmíniv se ironicky o tom, že domnělá "staročeská" škola písařská existovala až v 19. století, kdy působil v Čechách asi nějaký literární Cagliostro, obrátil anonym osten podezření otevřeně proti Hankovi, tvrdě rovněž ironicky, že Hanka byl asi ve velmi úzkém a důvěrném styku s touto "staročeskou" písařskou školou, když r. 1848 "objevil" Libušino proroctvi. Uváděje RK v analogii s těmito ostatními podvrženými nebo podezřelými rukopisy, jež byly s ním dosud vydávány pod společným jménem jako corpus poeseos vetero-bohemicae, vyslovil anonym již zcela otevřeně některé pochybnosti i o jeho pravosti. Domněle lidové písně RK jsou vesměs unica, ač by bylo očekávati jejich větší písemné rozšíření a zachování. Namítá se, že tu jde o anthologii -- čeho však? Je zjištěno, že Hanka obkresloval písmo RK -- činil by to však na rukopisu skutečně starém? Tak nekorektně lze "občerstvovati" jen tehdy, ví-li se, že se občerstvuje věc čerstvá. Pět svých článků skončil anonym poukazen, že by bylo třeba podrobiti RK odborné zkoušce pravosti, což se dosud nestalo. {13}

První tento otevřený a prudký útok na dosud nedotknutelný RK vzbudil ovšem nesmírné vzrušení nejen v Praze a v Čechách, ale i ve Vídni, Německu, Rusku, Polsku, mezi jižními Slovany, ba i v Dánsku a Švédsku, a nemohl zůstati bez odpovědi s české strany, tím méně, když již tehdy počalo se projevovati podezření okolnostmi velmi oprávněné, že za tímto novým útokem vězí zájmy politické a ne pouze čistá touha po poznání pravdy. Podezření toto projevilo se mezi řádky již v rozhořčené replice Františka Palackého, otištěné pod stejným názvem v "Bohemii". {14}

Hned v úvodu své polemiky upozornil Palacký trpce na "nečistý duch" různých německých novin v poslední době, jež se snaží prohlásiti všecky prastaré květy české literatury za padělek. Anonym v "Tagesbote" promluvil velmi jasně jako representant těchto snah. Již před nějakou dobou naléhal "Tagesbote" na kritické prozkoumání RK -- jak nápadně něžná to péče o ryze literární otázky u listu, jenž dosud stavěl bursovní zájmy na prvé místo ! -- ironisuje trpce Palacký, a vysvětluje tento neobvyklý zájem jen tím, že tu jde o rukopis německý. Projevuje rozhodně svou pevnou víru v pravost jak RK, tak i Libušina soudu (o němž měl až do r. 1834 pochybnosti) a dokazuje toto své přesvědčení doklady paleografickými a historickými, prohlásil Palacký, že by Hankovi neuvěřil, ani kdyby se sám přihlásil jako falsátor RK, protože podle jeho mínění není prý v Čechách člověka, jenž by stačil k jeho napsání.

Zatím co ještě nebyla v "Bohemii" skončena serie Palackého obranných článků, pospíšil si anonym v "Tagesbote" reagovati na Palackého výroky ostře psanou odpovědí: "Herr Palacký und der kategorische Imperativ seiner palaeografischen Moral", {15} v níž se pokusil vyvrátiti nebo zlehčiti Palackého vývody poukazem na podezřelý inkoust a pergamen v "Libušině soudu" a na pochybnosti, projevené i Pertzem, Wattenbachem a Miklosichem. Reklamuje pro každého právo na odůvodněné pochybnosti, popíral anonym Palackého podezření, že jde v útoku o anonymní vedlejší účely, tvrdě, že jde jen a jen o pravdu. V poznámce k této anonymní duplice prohlásil redaktor "Tagesbote" David Kuh výslovně, že není sice autorem zmíněných článků, že však s jejich obsahem plně souhlasí.

Na toto Kuhovo prohlášení reagoval Palacký v "Bohemii" konstatováním, že se Kuh poslední dobou přihlásil ke straně, rozsévající národnostní záští a propagující všemi prostředky hrubou thesi, že Slovan jest od přírody tvor, z něhož teprve Němec musí udělati člověka. Proto ten útok na RK! -- praví Palacký s odůvodněným podezřením. Možno se tedy divit, že se Češi za těchto okolností brání ? Zatím co Kuh žádá, aby Češi přijímali jeho útoky s "historickým klidem a objektivitou", vytloukají z toho Němci hlučně i politický kapitál. Znechucen okolnostmi, za nichž došlo k útoku, prohlásil Palacký rozhodně, že se další polemiky již vůbec nezúčastní. Když pak anonym pokračoval v " Tagesbote" ve své replice proti němu, prohlásil Palacký dosti výmluvně, že metoda a důslednost anonymova mu připomíná, že je nejvyšší čas, aby mu šel z cesty.

Anonymita útoku, okolnosti, za nichž k němu došlo a konečně i ironický a dosti zřejmě škodolibý tón článků v "Tagesbote", to vše bylo tehdy v českém táboře pociťováno jako národní urážka a vzbudilo to mezi českou inteligencí značné roztrpčení, když i klidný jinak Palacký byl útokem vyprovokován k odpovědi tak zřejmě podrážděné. A dával-li Palacký mezi řádky své odpovědi nepřímo najevo, že tuší za tímto útokem nikoli touhu po pravdě, ale politické tendence vlády, resp. policie, tlumočil těmito narážkami jen všeobecné mínění zasvěcených kruhů. Bylo téměř samozřejmé, že odborné vědomosti jinak obratného redaktora "Tagesbote" Davida Kuha nestačí naprosto k napsání útočných článků, a že jest tedy autorem kdosi zcela jiný, jehož jméno nepodařilo se tehdy zjistiti. Byl sice podezříván prof. Hanuš a sekretář českého musea V. Nebeský, ale oba veřejnými "Prohlášeními" v novinách {16} rozhodně popřeli jakoukoli přímou či nepřímou účast na této serii článků a nebylo vážného důvodu jim nevěřiti. Když však proces Kuhův skončil v konečné instanci osvobozením žalovaného redaktora, vzrostlo tím jen podezření, že iniciátorem útoku jest vlastně vláda, jež musela úslužného redaktora "Tagesbote" osvoboditi, obávajíc se jeho indiskrece, jíž prý hrozil. Byl podezříván i místodržitelský úředník Weber, ale ani jeho autorství nebylo možno tehdy dokázati a není tak možno ani dnes, kdy můžeme celou aféru sledovati daleko jasněji, než tehdejší její současníci. Není ostatně vyloučeno, že Weber mohl býti autorem prvého připraveného, ale neotištěného článku pro zahraniční noviny -- stěží se nyní již podaří věc přesně zjistiti. {17}

Vraťme se však k ohlasu útočných článků. Policejní ředitel Päumann, posílaje do Vídně Kempenovi sensační články z "Tagesbote", nemohl potlačiti uspokojení nad tímto slibným začátkem, jenž tak brzy vyprovokoval obranné odpovědi z české strany. Neskrývaná protičeská tendence útoku musela ovšem vyvolati v českém táboře živelný odpor --byloť zde zasaženo paladium, jehož obsah a duch stal se duševním majetkem nejširších vrstev národa.

Mělo-li podezření současníků o vládní účasti v útoku na Rukopisy za základ ne tak určitější doklady, jako spíše jen vzdálené indicie, plynoucí z tendence článků a z jejich ducha, nemůže se podobnému podezření ubrániti ani ten, kdo pročítá dnes příslušné úřední spisy. Živý Päumannův zájem o otázku pravosti Rukopisů a jeho, Kempenem sice odmítnutý, ale brzy potom tak překvapujícím způsobem realisovaný plán umělého rozvíření polemiky policií dodanými novinářskými články, dává tušiti, že redaktor David Kuh otištěním útočných feuilletonů prokázal úsluhu policejnímu ředitelství, slouže tak zároveň německé myšlénce. Podezření toto muselo by však zůstati jen pouhým sice velmi pravděpodobným, ale přece jen nedokázatelným podezřením, kdybychom neměli o této přímé účasti policie i výslovné svědectví z úst nejkompetentnějších: Päumann, podávaje Kempenovi svrchu zmíněnou důvěrnou relaci o vydání sensačních článků a jejich účinku, neodolal, aby se svému chefovi nepochlubil, že on sám jest aranžérem této nejen literárně, ale i politicky důležité sensace. Oznamuje Kempenovi, že materiál ke zmíněným článkům dodalo redakci "Tagesbote" nejvýš opatrným způsobem pražské policejní ředitelství, neopomněl Päumann poznamenati, že pro působivost rozvířené polemiky bude míti značný význam i to, že ze všech německých v Praze vycházejících listů právě "Tagesbote" jest nejméně podezřelý z toho, že by dal na sebe nějak působiti c. k. vládou. {18}

První přímý útok na RK vyvolal přirozeně ostrou polemiku, v níž s české strany úlohy byly rozděleny podle oborů. První vystoupil v "Bohemii" Palacký odpovědí výše zmíněnou a po něm pak následovaly další obranné články: Hattalovy s hlediska filologického, Jirečkovy po stránce právní a Staňkův posudek chemický. {19} Anonym z "Tagesbote" zůstal však v polemice osamocen, nejsa podepřen nikým ani se strany německé. I ostatní německé listy pražské postavily se celkem na stanovisko Rukopisům příznivé. "Bohemia" popřála ve svých sloupcích místa obraně Palackého, "Prager Morgenpost" postavil se rovněž proti "Tagesbote", a dokonce i vládní německý list "Prager Zeitung" vyslovil se dosti ostře proti Kuhovi a jeho protirukopisné kampani. Rovněž anonymní epilog k polemice, otištěný v pražském časopise "Österr. Morgenblatt", vyzněl pro pravost Rukopisů. Positivním výsledkem Päumannova tažení bylo tedy jen to, že Václav Hanka -- podle policejních informací teprve na naléhání českých literárních předáků -- podal na redaktora Davida Kuha žalobu pro urážku na cti.

Další relace, jež podával Päumann Kempenovi do Vídně, nezněly proto již tak sebevědomě, jako z počátku polemiky. Neúspěch svého pokusu snažil se Päumann zakrýti ve Vídni tvrzením, že v českých národních kruzích bylo rozhodnuto nedati Hanku padnouti za žádnou cenu a opříti se proto všemi silami proti článkům v "Tagesbote", v nichž byl spatřován útok na českou národnost. Päumann nemohl nepodotknouti, že české autority mají ve veřejném mínění lepší situaci než osamocený anonym z "Tagesbote", zvláště když české polemiky -- hlavně články Palackého -- pokoušejí se převésti spor obratně s vědeckého pole na pole nacionálního nepřátelství. Byv vyzván Kempenem, aby vysvětlil zprávu "Ostdeutsche Post", podle níž jest sporu využíváno k národnostním demonstracím, byl Päumann přiveden do určitých rozpaků. Byl nucen potvrditi, že českým historikům, filologům a chemikům nelze dokázati, že by byli při obraně Rukopisů vedeni nikoli jen věcnými, ale nacionálními motivy, přes to, že české straně nejde prý o definitivní rozřešení otázky, ale jen o to, aby byly odraženy útoky na RK a aby byla vzata odvaha eventuelním příštím útočníkům. Stín národnostní demonstrace měl jen pokus herce Kolára ml., jenž tehdy uspořádal benefiční představení, v jehož programu byl i dramatický přednes básně "Jaroslav" se živými obrazy, což bylo místodržitelstvím povoleno přes odmítavé zdání Päumannovo. Představení bylo sice četně navštíveno, ale z recitace staročeské básně zajímaly publikum jen živé obrazy, protože textu málo přítomných rozumělo. {20} Ku konci polemiky musel Päumann ve své úřední relaci přiznati, že positivních důkazů pro nepravost Rukopisů není. Protože pak by spor mohl býti podle jeho mínění rozhodnut jedině chemickou zkouškou, jíž se však Češi brání, pochyboval policejní ředitel, že by bylo možno nalézti Čecha, jenž by se odvážil rozhodně a s potřebnými odbornými znalostmi vystoupiti proti pravosti Rukopisů. {21}

Boj o Rukopisy byl pak veden ještě po nějakou dobu dále. V. V. Tomek vydal brožuru o nalezení "Libušina soudu", Büdinger a Julius Fejfalík vystoupili proti pravosti RK za živého odporu s české strany, ale v širokých vrstvách národa zůstala víra v pravost Rukopisů neotřesena. {22} Sensace z "Tagesbote" vzbudila širší zájem ještě jednou, při soudním přelíčení proti Davidu Kuhovi, konaném ve dnech 25. a 26. srpna 1859. K přelíčení dostavilo se mezi 60--70ti posluchači dosti význačných českých politiků a literátů ; byli tu kromě knížete Rudolfa Taxise a Dra Braunera i redaktor "Pražských novin" Šesták, redaktor Vilímek, Šimáček, Nebeský, Vaclík, Vávra-Haštalský a m. j. Přelíčení zajímalo nejen svým tematem, ale i tím, že to byl první tiskový proces v Praze. Kuh, jenž se hájil osobně, měl obtížnou situaci mezi českým publikem, jež vidělo v něm representanta pražského útočného němectví. Přes to, že se obratně hájil, popíraje vůbec žalovaný delikt urážky na cti tím, že označil Hanku jen za vydavatele a nikoli padělatele Rukopisů, a operuje dobře tvrzením Palackého, že označení Hanky za autora Rukopisů by proň nebylo urážkou, ale komplimentem, byl Kuh odsouzen ke dvěma měsícům vězení s posty v první a třetí pátek v měsíci, k propadnutí kauce v obnosu 100 zl. a k úhradě soudních výloh. Proti rozsudku, jenž byl prý i s české strany označován -- hlavně pro spojené s ním posty -- za příliš ostrý, podal Kuh tištěný obšírný rekurs k druhé instanci, ale i zde byl zamítnut. Vrchní zemský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 15. října 1859 rozsudek zemského jako trestního soudu v plném rozsahu. {23}

Kuhovo odsouzení bylo velikým vítězstvím nejen Hankovým, ale celé české veřejnosti, utvrdivši ještě pevněji víru v pravost Rukopisů. Uvedl-li Kuh ve své obhajovací řeči výrok, jejž prý učinil s úsměvem Šafařík r. 1849 : "Hanka má poslední dobou štěstí, že nalezne, co hledá", měl Hanka štěstí i tentokráte, kdy šel před soud pravděpodobně jen nerad, dav se při líčení zastupovati advokátem Dr. Fričem a osobně se k soudu nedostaviv. Nelze sice dnes již kontrolovati pravdivost Päumannova tvrzení, že se musel Hanka písemně zavázati české straně, že neustoupí za žádnou cenu od žaloby na Kuha, v níž byla spatřována velmi vhodná přiležitost položiti legální hráz německým útokům na pravost Rukopisů -- ale z celého průběhu polemiky je nápadno, jak nepatrnou úlohu v ní hrál sám Hanka, "felix scripturae imitator" a objevitel RK.

Bylo-li odsouzení Kuhovo ve dvou instancích velikým zadostiučiněním obhájcům Rukopisů, dodal další postup vlády v Kuhově procesu jen ještě větší pravděpodobnosti podezření českých kruhů, že za anonymními články v "Tagesbote" neskrývá se jen autor, snažící se pomoci k vítězství vědecké pravdě, ale německý nacionalism, resp. vláda, hodlající tímto podloudným způsobem podvrátiti víru v Rukopisy a zlomiti tak jejich veliký národní a za daných poměrů i politický vliv v nejširších českých kruzích. Poněvadž podle tehdejšího platného procesního řádu nebylo dovoleno odvolati se ke třetí instanci proti stejně vyzněvším rozsudkům I. a II. instance, byl Kuh nucen nastoupiti nezvyklou sice, ale přes to na konec úspěšnou cestu. Obrátiv se písemně na tehdejšího ministra spravedlnosti Nadasdyho, pokusil se ukázati na neudržitelnost rozsudků obou pražských instancí a dosáhl toho, že ministr -- proti všem procesním předpisům --- uložil nejvyššímu soudnímu a kasačnímu dvoru ve Vídni přezkoušeti oba rozsudky, a výsledek byl ten, že tato "Kuhova instance" --jak se pak tomuto neobvyklému postupu posměšně říkalo -- redaktora "Tagesbote" v dubnu 1860 osvobodila. Není divu, že brzy vznikly v Praze v českých politických kruzích domněnky, že si Kuh vynutil tento neobvyklý postup vlády hrozbou, že bude mluvit, že prozradí vlastního iniciátora prvního útoku na Rukopisy. {24}

Konečné osvobození Kuhovo nebylo ovšem nikterak s to dodati víry skeptickým hlasům proti pravosti Rukopisů. Trvalo ještě velmi dlouho, než se podařilo definitivně vyvrátiti víru v Rukopisy. Po Šemberovi a Vaškovi musel přijíti teprve veliký boj Masarykův, Gebauerův a Gollův z r. 1886, jenž vědecky skončil dlouhý tento zápas o pravdu. A byly to snad také zkušenosti s bojem z r. 1858, jež způsobily, že zápas r.1886 rozvinul se tak prudce do forem, na něž se dnes nerado vzpomíná, přes to, že tentokráte byla to česká věda, jež sama sbořila víru ve stáří Rukopisů bez jakýchkoli postranních tendencí jen proto, aby umožnila další rozvoj badání, brzděný dotud Hankovými falsy. {25}

Anonym z "Tagesbote" zůstal však dlouho nevypátrán. Teprve když v lednu roku 1913 zemřel v Praze bývalý emeritovaný ředitel universitní knihovny Antonín Zeidler ve věku 90 let, objevilo se krátce po jeho pohřbu, že on jest vlastním autorem útočných článků z "Tagesbote". Novinářské články, vyšlé krátce po Zeidlerově pohřbu, přinesly překvapující zprávu, že podle svého vlastního přiznání byl to Zeidler, jenž dodal r.1858 Kuhovi materiál ke zmíněným článkům. Po celý život střežil podivínský starý mládenec Zeidler toto své tajemství, vymíniv si výslovně, že smí býti publikováno teprve po jeho smrti. Přes to, že se v českém tisku objevily pochybnosti o pravdivosti tohoto tvrzení, není třeba o něm pochybovati, zvláště když jest velmi vysvětlitelno, že Zeidler jako státní úředník byl svého času pochopitelně příslupnější výzvě policejního ředitele, zvláště když anonymní jeho čin nečelil nikterak proti jeho německému přesvědčení. Způsob, jakým se německý tisk r. 1913 pokusil tradovati tuto "sensační" zprávu, líče Zeidlerův čin jako "epochální", srovnávaje prostý jeho pohřeb s pompésním pohřbem Hankovým r. 186l a dlouhé mlčeni Zeidlerovo označuje za symptom "takřka gigantické velikosti", musel ovšem vyvolati na české straně repliky, uvádějící význam Zeidlerova anonymního autorství na pravou míru, zvláště když nacionální německý tisk kladl zvláštní důraz hlavně na to, že to byl Němec Zeidler a nikoli Čech Nebeský, jenž první otřásl vírou v Rukopisy. {26}

Známe-li dnes zcela jasně vlastní pozadí útoku z r. 1858, soudíme ovšem zcela jinak o "skromnosti" Zeidlerova mlčení i v době, kdy Rukopisy byly již definitivně odhaleny, a vidíme, že pravdu měl Hýsek, {27} označil-li mužné hrdinství , Fejfalíkovo za větší, než podezřelou skromnost Zeidlerovu. V prvním útoku na Rukopisy z r. 1858 musíme dnes viděti jen jednu z mnohých ukázek tehdejší policejní prakse, neštítící se žádného prostředku, o němž bylo možno předpokládati, že povede k cíli, jímž bylo v oné době oslabení resistenční síly českého živlu v boji proti germanisujícímu absolutismu.


©  Česká společnost rukopisná