Dalimil, Pulkava a bitva u Olomouce

ROBERT JAN HŘEBÍČEK

Zprávy České společnosti rukopisné VI/1, 1.6.2002, s. 11-15.


Pro poznání událostí okolo tatarského vpádu r. 1241 a tedy i pro posouzení jednoho ze zpěvů Rukopisu královédvorského – O velikých bojéch křesťan s Tatary mají veliký význam dvě kroniky z 14. století: kronika tak řečeného Dalimila (prvá zmínka o konfliktu posádky Olomouce a Tatarů) a dílo Přibíka Pulkavy z Radenína (poprvé v téže souvislosti zmiňován Šternberk, v němž by bylo možno spatřovat odjinud naprosto neznámého Jaroslava ze Šternberka1). Těmito dvěma kronikáři se proto budu zabývat ve svém krátkém příspěvku k posouzení nejkrásnějšího ze zpěvů RK.

Nejprve se podívejme na starší z obou pramenů, tedy na Dalimilovu kroniku. Dílo bylo sepsáno v době počátků vlády Jana Lucemburského, od dob tatarského vpádu tedy uplynula dosti dlouhá doba na to, aby došlo ke zkreslení či zmatení událostí u Olomouce. Jak je na tom tak řečený Dalimil?

Informovanost Dalimilova o tatarském vpádu do Evropy je poměrně dobrá; události na rozdíl od prakticky všech pozdějších českých kronikářů nemate s vpádem kumánským (1253), projevuje poměrně dobrou znalost okolností, za jakých Tataři postupovali Evropou (ví o pádu různých měst či království, zná i tatarské špehy atd.); i jeho zprávě o Olomouci a Tatarech r. 1241 tedy můžeme poměrně důvěřovat (jak se jen dá důvěřovat středověkému kronikáři). Konkrétně o Olomouci vypráví Dalimil tolik:

Také přěd Olomúcem sěstavichu

a tu Tateři královicě ztratichu.

Jeho pěstúny Tateři zjímáchu

a přěd městem zvázachu,

že svého královicě nechovali,

a pro to jě nepřátelóm na smrt dali.

Obránci RK zde tradičně spatřují potvrzení zprávy RK v tom nejdůležitějším bodě: u Olomouce se bojovalo mezi křestany a mongolskými nájezdníky. Odpůrci RK pak samozřejmě vyvíjeli snahy oslabit toto svědectví Dalimilovo, mnohdy velmi zajímavým a poučným způsobem.

Zejména F. M. Bartoš se zde mimořádně vyznamenal; laskavý čtenář necht pročte znovu citát z kroniky a pak obrátí pozornost k Bartošově knížce Rukopisy2, str. 74: „Podle Dalimila se Tataři zastavili u Olomouce, ne však, aby tam svedli bitvu, nýbrž aby ztrestali průvodce nejmenovaného tatarského kralevice, jenž jejich vinou zahynul: průvodce ty vydali Tataři Olomoučanům na smrt.“

Tak pracuje–historik! Skoro se zdá, že Bartoš měl před sebou dosud neznámý a nikdy nikým jiným neviděný rukopis Dalimila, protože Bartošův „referát“ je tuze nepodobný tomu, co se lze běžně v Dalimilově kronice dočíst. Vždyť podle Dalimila se Tataři nejprve zastavili u Olomouce a až potom přišli o „kralevice“, za což byli také náležitě potrestáni jeho průvodci. Podle Bartoše je pořadí opačné: tatarští průvodci nejprve vlastní vinou připravili o život svého chráněnce, potom se Tataři zastavili u Olomouce a místní posádce věnovali provinilce. Bartoš převrátil kroniku docela naruby!

Čteme-li Dalimila zleva doprava a shora dolů, jak se knihy v Čechách zpravidla čtou, je nám zřejmé, že se celá událost neobešla bez boje. Příbuzný mongolských vůdců, panovníků (Dal.: kralevic, RK: Kublajevic), jistě ne dítě, se asi sotva ztratil na borůvkách či spadl do studny; celá událost vypadá jednoznačně tak, že nějaký menší oddíl Tatarů, „kralevic“ a jeho doprovod, narazil na křestany a přitom neopatrností či zbabělostí průvodců přišel kralevic o život (nebo byl zajat, jak uvádí polský kronikář Dlugoš). Jinak si ztrátu kralevice a následný způsob potrestání jeho opatrovatelů lze stěží vysvětlit.

Jaroslav Mezník se dovolává právě Dlugoše jako svědka toho, že Dalimilovu zprávu lze interpretovat i tak, že k žádné bitvě nedošlo. Jistě, bitvu předpokládat nemusíme, ovšem bez bitky či půtky či střetu vojenských sil (jakkoli třeba skromných počtem na obou stranách) si záležitost také nemůžeme představit, tatarského předáka jistě nezajali sedláci, k tomu je zapotřebí přesvědčovací síly zbraní a početní převahy.

Co se týče Dalimilovy kroniky, mají kus pravdy obě strany sporu. Je zřejmé, že dle památky ze začátku 14. století (asi o půl století starší něž Rukopis královédvorský) u Olomouce ke střetu křesťanů a Tatarů došlo. Koneckonců jak Mezník, tak Bartoš mají Dalimilovu historku za poměrně věrohodnou.

Na druhou stranu je potřeba jasně zdůraznit, že Dalimilova kronika není v souladu s Rukopisem královédvorským co se týče podoby onoho střetu křesťanských a tatarských vojsk. V RK se svádí poměrně významná bitva, po jejímž skončení zdecimovaní Tataři peláší do své východní domoviny. U Dalimila se však jasně jedná o malou půtku, při níž se ovšem podařilo zajmout či spíše zabít jednoho z významných Tatarů. Vždyť Tataři vůbec nejsou zdecimovaní: mají dost energie na to, aby své provinilé soukmenovce nechali za trest napospas posádce Olomouce a klidně odtáhli.

Z Dalimila, stejně jako z ostatních starších pramenů (korespondence současníků a podobně), jimiž není třeba se zde zabývat, je tedy zřejmé, že r. 1241 nedošlo k žádné bitvě u Olomouce v takovém měřítku, aby stála za zaznamenání, aby měla vojenský význam.

Co z toho plyne pro otázku pravosti Rukopisu královédvorského? Nic. Není snad častějšího jevu ve světě orální poesie resp. hrdinské epiky než nadsazené poetické zkreslení událostí. Příkladů bychom jistě nalezli bezpočet, jeden snad i v samém RK (vítězství Beneše Hermanova). Pokud tedy skladatel Jaroslava z RK má na mysli tuto událost z roku 1241, jedná plně v souladu s pravidly žánru, když nadsazuje a zveličuje význam příhody u Olomouce. Zároveň je však také velmi pravděpodobné, že skladatel či alespoň kompilátor zpěvu Jaroslav nebyl současníkem událostí r. 1241. Kde se však vzala pověst o veliké bitvě u pozdějších autorů?

To zjistíme, zamyslíme-li se nad dalším z pramenů, jímž je Pulkavova kronika. Ta totiž ve své první redakci informuje o vpádech Tatarů, vítězné pro křestany bitvě u Olomouce a znamenitém hrdinovi z rodu Šternberků, který byl za své skutky králem bohatě odměněn.

Zdánlivě jasný doklad pro události zpěvu Jaroslav. Ale jen zdánlivě – skutečnost je daleko složitější. Pulkava totiž ve svém díle silně spletl dohromady dvě události: jednak vpád Tatarů do Evropy a na Moravu r. 1241 a jednak krátký vpád Kumánů na Moravu r. 1253.

Kumáni, divoký a ještě pohanský národ, příbuzný s Tatary, byli pozváni uherským králem Bélou IV. a posléze vysláni na Moravu; střetli se s posádkou Olomouce, jejich vůdce Belzeit byl v bitvě smrtelně raněn, posádce Olomouce velel Zdeslav ze Šternberka (první, kdo se začal takto jmenovat, dříve se psal z Chlumce), králem poté odměněn... Navíc celý konflikt proběhl pohopouhých 12 let po vpádu Tatarském, s nímž byl velmi brzo maten. Trpí tím prakticky všichni čeští – a nejen čeští – kronikáři po Pulkavovi. Udělejme si malý přehled událostí a styčných bodů:

Tataři

Kumáni

doba vpádu

1241

1253

u Olomouce

ano

ano

padl významný nepřítel

ano

ano

pán ze Šternberka

není doložen

ano

Jak vidíme, podobnost obou událostí je více než veliká. Není tedy pro Přibíka Pulkavu, píšícího celé století po kumánském vpádu, žádnou ostudou, že obě události smotal. Píše o vpádu tatarském, jmenuje totiž Jindřicha a Kolomana, nepřátelé jsou Tartari. Píše však tímtéž dechem i o vpádu kumánském, celou událost totiž datuje do roku 1253 a o nepřítelích říká, že po srážce reversi sunt Ungariam, vrátili se do Uher! Do Uher se vrátili samozřejmě jen Kumáni, kteří odtud na Moravu vtrhli. Zmatků měl potom dost i sám Pulkava, v pozdějších redakcích svého díla události vynechává.

Pulkavova kronika není svědectvím o vítězství Šternberka nad Tatary. Všimněme si, že ve styčných bodech obou událostí by měl být i Šternberk jako vítěz; ten je doložen pro rok 1253 a Kumány (Zdeslav ze Šternberka), není však znám pro rok 1241 a Tatary (Jaroslav ze Šternberka). Pulkavovy údaje nejsou dokladem pro Šternberkovo vítězství nad Tatary, spíše je naopak míněn dobře doložený a k událostem r. 1253 vztah mající Zdeslav ze Šternberka.

Jaroslav ze Šternberka však existoval a je dobře doložen. Ne jako vítěz nad Tatary a jakýsi patriarcha rodu; Jaroslav byl synem Zdeslavovým a v době kumánského vpádu už mohl být v letech bojovníka. Snad tedy tradice jmenovala vedle Zdeslava i jeho syna Jaroslava, snad se tam oba vyznamenali, snad i z Pulkavova údaje o jakémsi vznešeném Šternberkovi můžeme vyčíst nejistotu nad přesným jménem hrdiny.

S Pulkavou jako svědkem o Šternberkově vítězství nad Tatary se musíme definitivně rozloučit. Jedna důležitá věc však z Pulkavova díla pro Rukopis královédvorský plyne: ve druhé polovině 14. století byly události z r. 1241 a 1253 velice zmateny a zmatek ten se může obrážet i v Rukopise královédvorském.

Závěr našeho povídání je tedy tento: Dalimil hovoří o konfliktu u Olomouce s Tatary, nic s ničím nemíchá a jeho svědectví je poměrně spolehlivé. Nehovoří však o nějaké významné bitvě, z jeho údajů můžeme myslet jen na menší srážku, která však pro křestany měla nemalý význam (připravili Tatary o „královice“, v jazyce RK „Kublajevice“). Pukud měl skladatel zpěvu RK na mysli tuto událost, je zřejmé, že došlo k poetickému zveličení a nadsazení a že skladatel asi nebyl současníkem událostí. Pulkava sice hovoří v této souvislosti o Šternberkovi jako vítězi, ale smíchal dokonale vpád Tatarů a vpád Kumánů, hovoří spíše o Zdeslavovi ze Šternberka a roce 1253, snad v celé záležitosti hrál roli i jeho syn Jaroslav, nemající však s Tatary a Olomoucí r. 1241 nic společného. Pomotal-li to však Pulkava, mohl to pomotat v téže době i skladatel zpěvu RK.

Víme však, že RK hovoří jen o Jaroslavovi; můžeme jím rozumět i někoho jiného než pozdějšího Šternberka? Podle některých badatelů ano; o tom však až příště.

Poznámky
1. Jemu a některým dalším členům zmíněného rodu bude věnována jedna z příštích úvah nad Jaroslavem RK.
2. Bartoš, F. M.: Rukopisy. Praha, Svaz národního osvobození 1936.
3. Mezník, J.: Rukopisy z Hlediska historie. In: RKZ Dnešní stav poznání. Sborník Národního muzea v Praze,
řada C – Literární historie, 13/14, 1968/1969, str. 173.