ALEŠ BALCÁREK:
BÁSNÍK - MORAVAN, ČECH, BOJOVNÍK
Josef Polák

ZPRÁVY Svatoboru
Číslo 3, červen 2000


S váženými hosty z Moravy a Čech, zejména ze vzdáleného Balcárkova rodiště Šumvaldu, stojíme dnes společně u hrobu a pomníku, na němž čteme dvě hesla:

ZHYNULÁ NADĚJE - ALEX BALCÁREK - MORAVAN.

První navrhl sám Jan Neruda ve výstižném nekrologu, heslo druhé odkazuje nejen na moravské rodiště, ale i na to, že Balcárek odmítl takzvaný moravský separatismus a přimkl se k elitě českého národa, která podle historického i přirozeného práva přijala tezi největšího českého historika Františka Palackého, že Moravané jsou nedílnou součástí českého národa; tezi, která zabránila především germanizaci Moravanů, prosazovanou dlouhodobě a cílevědomě monarchistickým habsburským režimem. Ten přednostně poněmčoval Moravu z toho důvodu, aby oslabil Čechy a oddělil je od Slováků a Slovanů jižních a východních. Poněmčením Moravy by postupně padl i zbytek českého národa podle starého receptu: "Rozděl - a panuj!" Potom by přišly na řadu ostatní slovanské národy, jak jsme toho byli svědky za druhé světové války.
Aleš Balcárek, jenž se již v dětském věku stal sirotkem bez domova, byl básníkem sociálním a národním. Podobně jako štúrovský poeta Janko Král se toulal mezi lidem, aby jej pobuřoval: recitoval své verše, například na pouti na Hostýně v roce 1861 a na Řípu roku 1862.
Druhým jeho učitelem byl Jan Kollár. Na jeho myšlenkách o slovanském bratrství, příbuznosti, vzájemnosti a spolupráci stavěl Balcárek svou víru v konečné osvobození českého národa v budoucnosti. Byl básníkem národního osudu a pro toto zaujetí pro poezii vlasteneckou, sociální, protestní a tím politickou, nezbylo v jeho srdci a diáři místo pro verše milostné. Věděl, jak ostře vládnoucí režim potlačuje i náznaky slovanské myšlenky, když například jeho špehové zabavovali po domácnostech Havlíčkovy noviny, zejména Slovana. Jistě mu bylo známo, že po Slovanském sjezdu a po revoluci roku 1848 byli účastníci a stoupenci revoluce trestáni policejně, soudně a existenčně.
Balcárek patřil k těm průkopníkům, kteří se zasloužili o rozvoj opožděného obrození na Moravě. Proto mu jeho pražští obdivovatelé vydali posmrtně v roce 1862 Pozůstalé básně a z výnosu prodeje mu postavili zde na Olšanech tento pomník. Pohřbili ho na čestném místě, kde odpočívají přední mužové národa. Nemohl dosáhnout jejich věhlasu, neboť jeho tvůrčí etapa byla omezena na pouhé tříletí 1859 až 1862, kdy zkomíral Bachův reakční absolutismus a poodhrnula se opona začátku let šedesátých s výhledem na možnost svobodnějšího života i boje a kdy bylo dovoleno, aby vznikl Hlahol, Sokol, Svatobor a další spolky. Balcárek však padl na začátku této nové situace, ve stejném roce jako Božena Němcová.
Byl průkopníkem i v tom, že pří svém úsili o osvobození národní a sociální se nespokojoval jen se slovy, ale myslel na boj skutečný se zbraní v rukou, jak vysvítá z této ukázky:

              Ha, tu meče z pochvy, na vraha hrot pádný!
              Nesneseme déle, by nás bída hnětla,
              pozvedneme metlu,jakouž pomsta spletla...
              Z boje zkvete sláva. svoboda, již ždáme,
              ne-li, tuť svůj život rádi v oběť dáme.
              Svobody si ždáme, poroba ať zhyne...

Tak bojovné výzvy psali jen K. H. Mácha (1810-1836), Karel Sabina (1813-1877), Jaroslav Kalina (1816-1848) a několik málo odvážlivců, radikálních a revolučních demokratů, mezi něž je třeba zařadit i Balcárka. (Byli ovlivnění ohlasem revolučního hnutí let třicátých.) Ti spolu s B. Němcovou, J. V. Fričem (1829-1891) a dalšími stoupenci revoluce roku 1848 vytvořili ideové, kulturní i politické základy budoucího Československa, aníž toto řešení tušili. Proto je nehistorické a cynické tvrzení jednoho českého básníka nedávných let, že "Československo je umělým slepencem Masarykovým, Benešovým a Štefánikovým, který musí být zničen". Vůbec není schopen pochopit, že ČSR nebyla slepena uměle dne 28. října 1918, ale že její základy byly položeny již v době obrozenské.
K Balcárkovi mám vřelý osobní vztah. U jeho hrobu jsem promluvil už v předvečer stého výročí úmrtí dne 30. dubna 1962. Jako pokračování téhož aktu byla dne 8. května 1962 v Šumvaldě uspořádána velká vzpominková slavnost s průvodem obcí k rodnému domu, za doprovodu dechové kapely a za účasti okolo 700 osob. Třebaže nejsem Moravan. rád jsem tehdy - jako docent Palackého univerzity v Olomouci - přijal pozvání, abych přednesl slavnostní projev. (V následujícím roce byl otištěn ve sborníku Severní Morava, vycházejícím v Šumperku, pod názvem Básník bojovník. Dobová fotografie mě zachytila při projevu na tribuně.)
Sympatie k Balcárkovi ve mně vyvolaly přednášky mého učitele prof. PhDr. Miloslava Hýska na pražské filozofické fakultě, jenž byl rodilým Moravanem a znalcem moravské literatury do všech detailů. Psal o Balcárkovi a vydal roku 1913 jeho básně. Kromě první edice z roku 1862 existuje ještě jedna z roku 1874. V letech 1937 a 1940 vydal výbor z Balcárkovy tvorby Milan Rusinský, tedy krátce před Mnichovem a na začátku nacistické okupace, kdy se básníkovy verše staly znovu aktuálními.
Dnes se vlastenecká literatura nevydává, takže další vydání nepřichází v úvahu. Tím spíše by neměl propadnout jeho hrob a jeho jméno by se mělo vrátit na stránky učebnic. Ve své České literatuře 19. století (vyšla v Praze 1990) jsem Balcárkovi věnoval celou jednu stranu.
Po 38 letech se rád - naposled - vracím k rovu tvůrce, jenž žil a tvořil jen krátce a působil i po své smrti. Vracím se s pocitem hlubokého vděku i obdivu k jinochovi, jenž se zasloužil o jednotu i budoucnost národa a dal za ně svůj život: Jako rebel byl pod policejním dohledem. Ze soudobých zpráv vysvítá, že ho dne 1. května 1862 sledoval policejní agent. Aby mu unikl, vystoupil Balcárek na Koňskou bránu v Praze, ale spadl a zabil se. Podle jedněch to bylo uklouznutí, podle druhých sebevražda. Ať tomu bylo jakkoliv, souviselo to s jeho veřejnou a protivládní činností. Režim se zbavil svého odpůrce, když mu bylo 22 let.

Balcárek jasnozřivě a do důsledků pochopil a domyslel, jak životně je důležitá jednota národa. Dodejme k tomu historickou poznámku: Když Čechové přicházeli do nynějších svých sídel, jistě se nedělili na Čechy a Moravany, ale podle rodinného a rodového principu. Jejich rodiny a rody se rozrůstaly v kmeny, které dostávaly jména podle zakladatelů nebo podle míst, v nichž se usadili. Neexistoval národ český a národ moravský, ale obyvatelé Čech a Moravy, hovořící týmž jazykem s odchylkami jen dialektickými. Morava nedostala jméno od moravského národa, ale naopak obyvatelé od území, zvaného Morava. (Pokládá se za slovo keltské.) Ti zakládali a rozvíjeli postupně své zřízení, dané její geologickou, agrární (úrodnost), strategickou a povětrnostní tvářností; musila mít svou administrativu, čímž se vytvářely podmínky pro vznik moravského separatismu. Budil zdání, že na Moravě bude svobodněji, když se odtrhne od Čech, ale zároveň si mnozí Moravané uvědomovali, že jejich země je příliš malá, aby se mohla udržet před těmi, kdo ji ohrožovali.
Proslov univ. profesora PhDr. Josefa Poláka, CSc. u hrobu Alexandra Balcárka (22.2.1840 - 8.5.1862) na IV. olšanském hfbitově (6-258) 20. února 2000, u příležitosti 160. výročí básníkova narození.
©  Josef Polák
©  Svatobor