Národní listy
O chemické a mikroskopické zkoušce
Rukopisu královédvorského.
25.12.1887 a 22.1.1888
Národní listy  (č. 354, 25.12.1887, příl. s. 5):
Julius Stoklasa
O chemické a mikroskopické zkoušce
Rukopisu královédvorského.

Chemický výzkum RK nalézá se ve fázi na pohled velmi kritické, explorace p. prof. Gebauera v loňském ročníku Athenaea neměly jiného účelu, nežli zeslabit nebo dokonce vyvrátiti nálezy o chemickém a drobnohledném zkoumání našich starých památek.
V nejnovějším čísle Athenaea vystupuje J. Wislicenus, profesor university Lipské, jak Deus ex machina s osudným votem, že "chemie nepodala a podati nemůže důkaz, že by RK byl pravý".
Diplomatický akt p. prof. Gebauera získati autoritu tak známou jakou jest prof. Wislicenus, na prospěch zevnějšího efektu se opravdu nepodařil.
Netajím se nikterak, že parere pp. Vojt. Šafaříka a Ant. Bělohoubka nevyhovuje úplně požadavkům, jaké žádáme v otázce tak eminentně důležité, jakou jest pravost RK a RZ.
Oba řečení badatelé měli zjistiti nejprve určitá fakta o povaze inkoustu starých manuscriptů pergamenových a sice na základě delšího a důkladného studia ve světových archivech; pak bylo by lze budovati jisté resumé o charakteru inkoustu rukopisů 13.-14. století a inkoustů moderních. Zprávu: "O chem. a drobnohl. ohledání někt. rukopisů musejních," již vydal sbor Musea království českého, dlužno považovati za soubor cenných experimentů, jež budou závažným materiálem k dalšímu studiu.
Zabývám se již takřka dvě léta zkoumáním rukopisů na cestě chemické a mohu upřímně doznati, že vždy shledávám nové a nové vymoženosti, jež vrhají světlé paprsky v temný obor naší dosavadní znalosti inkoustů a pergamenů starých manuscriptů. Tím více podivil jsem se, když prof. Wislicenus, muž jinak velice opatrný a soudný, nechal se unésti, tak závažné enunciaci na základě pokusů velice chatrných.
Profesor Wislicenus podrobil zkoušky a vývody p. Bělohoubkovy chemické revisi na několika manuscriptech a sděluje výsledek následujícím charakteristickým způsobem:
"Pokusy nejsou ovšem ještě ukončeny, poněvadž se mi nepodařilo dostati do rukou starší, poněkud rezovité písmo psané na pergameně, ale přes to trvám, že mohu s plnou určitostí úsudek svůj pronésti.
Především musím prohlásiti, že se s kritikou prof. Dra. J. Gebauera proti prof. Bělohoubkovi ve všech bodech úplně srovnávám a nechápu, jak si prof. Bělohoubek mohl vůbec troufati ve sporné otázce pravosti RK chemické dobrozdání pronésti, zvláště proto, ježto mu objekty k srovnávání nevyhnutelně scházely.
Ostatně kdyby i takových na snadě bývalo, nebyla by chemická zkouška bezpochyby k žádnému výsledku vedla. Přesvědčil jsem se totiž sám, že novému, duběnkovým inkoustem na pergamenu psaném písmu možno různými prostředky dáti rezovité vzezření velmi starých písem a že písma tato ani vodou ani koncentrovanou kyselinou octovou smýti, ba ani nepochybně bledšími učiniti nelze. Ani kyselinou solnou nelze jich tak dalece odstranit, aby žlutou krevní solí opět na jevo nevyšla. Taktéž zkoušky s vanadanem amonatým k rozeznání starého a nového písma užíti nelze.
Závěrky ku kterým prof. Bělohoubek svými zkouškami ve prospěch pravosti sporného rukopisu přichází, jsou tudíž skrz na skrz falešné a neopodstatněné. Ve sporu mezi prof. Gebauerem a prof. Bělohoubkem jest pravda - a na té konečně všechno záleží - bez odporu na straně Gebauera."
Každý objektivní pozorovatel soudil by ze slov p. profesora Wislicena, že snad činil obsáhlá studia, prve nežli své osudné votum vyslovil.
Ale i zde vidíme, že vyvozuje prof. Wislicenus dalekosáhlé závěrky zase jen na několika experimentech.
Pan prof. Wislicenus svůj elaborát vypracoval na základě povrchní zkoušky na třech rukopisech. A sice na manuscriptu pergamenovém z r. 1680-1690, na písmu pergamenu z r. 1849 a konečně na moderním nadpisu. - Prof. Wislicenus manuscripty z 13.-14. století tedy nejen nezkoušel, nýbrž ani nepozoroval!
Nemohu pochopiti, jak vysloviti mohl své dobré zdání o našich rukopisech, neb činiti výtky profesorovi Bělohoubkovi, když sám se nepřesvědčil o povaze písma rezavého RK. Kdo jen poněkud zkoumal charakter inkoustů starých manuscriptů, podivil se rozmanité činnosti jejich vůči agentiím chemickým.
Což si pan profesor Wislicenus myslí, že existovaly pergameny jednoho druhu po 5. století a že inkoust duběnkový po celý ten čas připravován byl dle jednoho receptu?
Risum teneatis amici!
Ptám se každého soudného paleografa: lze ze třech manuscriptů z 17. a 19. století souditi na povahu inkoustu a pergamenu ze 14. století?
Odpověď musí zníti záporně.
Pan profesor Wislicenus dovede sice excelentně řešiti záhadné problémy v chemii teoretické, ale analytické výsledky výzkumu jeho v oboru paleografickém jsou přece jenom pouhé počátky.
Pan profesor Wislicenus tvrdí, že chemická zkouška nemůže rozhodovati v příčině pravosti rukopisů, neboť shledal, že moderní inkoust duběnkový na pergameně nedá se konstatovati s patrnými výsledky rozdílem od starého. Za základ bere nálezy, jež získal působením chemických agentií v písmu pergamenů p. prof. Ant. Bělohoubek. A sice kyselinu chlorovodíkovou (zředěnou 1:1), kyselinu octovou, roztok ferrocyanidu draselnatého a vanadanu ammonatého.
Souhlasím do jisté míry s profesorem Wislicenem, že vyluhování písma železitého kyselinou chlorovodíkovou a oživování roztokem ferrokyarudu není pravý modus jasné a citlivé reakce, vždyť padělky moderní poskytují nám též obdobné zjevy na cestě makroskopické. Jinak ale jeví se nám reakce u manuscriptu pod mikroskopem. Ta pevná adhese sloučeniny železité s albuminoidem pergamenu u starých rukopisů a najmě u RK - jest tak frapantní, že zříme rozdíly, jež toliko staletý věk působí a které žádný falšovatel napodobiti nemohl.
Prof. Wislicenus neměl, jak vidno, ani dostačujícího materiálu, ani hlouběji nepozoroval vlastnosti inkoustu na různých pergamenech rozmanitého stáří; on neužil nutného výzkumu mikrochemického za vlivu i jiných agentií chemických, proto celé jeho parere se zvláštním sebevědomím publikované, pozbývá naprosto veškerého významu.
K argumentaci p. prof. Gebauera, že chemie podati nemůže dokumenty nezvratné o pravosti RK dovolím si podotknouti:
Není tomu dávno, kdy navštívil jsem proslulou Amploniovu sbírku rukopisů v Erfurtě. Vzácnou a řídkou ochotou umožněno mi bylo zkoumati v přebohaté sbírce manuscriptů nejen inkoust, ale i pergamen. Amploniova sbírka, unicum to v střední Evropě, chová ohromný materiál pro studium paleografické i historické, že bezděky žasneme.
Byl to přítel můj pan Dr. Julius Grégr, jenž vyzval mne, bych manuscripty dosud nepovšímnuté v Erfurtě prozkoumal a mohu směle konstatovati, že teprve tam zřel jsem v tom tisíci fasciklů, nejstarších památek, jak chudá je dosud naše známost o charakteru inkoustu železitého.


Národní listy  (č. 22, 22.1.1888, příl. s. 1-2):
Dokončení.

Již před 2 lety upozornil jsem v N.L., že albuminoid pergamenu (proměněný corin v glutin) se slučuje se solemi železitými na rezavou hmotu, jež je dle různého stáří též různě rozpustnou ve zředěné kyselině chlorovodíkové, sírové, octové atd. U starých manuscriptů z 10., 11., 12., 13. století zasahuje hluboko sloučenina tato ve vláknité prvky pletiva pergamenového, adhese sloučeniny k bláně pergamenu jest tím větší, čím rukopis starší a čím kyselejším inkoustem bylo psáno.
Methodou p. Ant. Bělohoubka vyluhovati písmo kyselinou chlorovodíkovou (zředěnou 1:1) získati se nemůže na cestě makroskopické dokumentů přesných, jelikož vzniklý chlorid železitý vsaje se tak houževnatě v pergamen (i u moderních padělků), že velmi těžko i vodou teplou ho zbavíme. Po oživení ferrocyanidem draselnatým objeví se sice některé nuance v barvě modrozelené u manuscriptů různého stáří, ale jsou to zjevy velmi nejisté a klamné.
Vodnatý roztok vanadanu amonatého a sehnaná kyselina octová jeví v písmu rukopisů dosti charakteristické známky, nicméně frapantní rozdíly mezi starými rukopisy a novější nám jinak záslužná práce p. Ant. Bělohoubka dokázati taktéž nemůže.
Dedukce správnou a určitou hude tenkrát, když nehledě na povahu pergamenu inkousty z novějších rukopisů poskytnou reakci jinou než písmo rukopisů prastarých.
Delším studováním rezavého písma železitého podařilo se mi nalézti methodu, jíž doufám užíti ke konstatování pravosti RK. Dnes mohu jen tolik tvrditi, že jsou změny patrné mezi rukopisy starými a novověkými a že chemie podá nám důkaz bezpečný.
Modus celé methody je následující:
Řízek manuscriptu pergamenového asi 20 mm dlouhý a 8 mm široký propláchněme v destilované vodě, na to potírejme písmo na desce skleněné 3-4 minuty kyselinou octovou ledovou (acidum aceticum glaciale) a po opětném vymytí vodou překapovanou namočme týž do 6% kyseliny sířičité a ponechme jej účinku její 5 minut. Pak ponoří se do 5% kyseliny sírové as po 2 minuty a konečně vnoří se do poloviny normálního roztoku nadmangaňanu draselnatého, kdež propírá se 5-7 minut. Po proceduře této vyluhuje se manuscript v siřičité kyselině až nabude původní barvy a potírá se pak na skleněné desce 5% kyselinou sírovou asi 4 minuty.
Manuscript na novo vydáme účinku čerstvého roztoku chameleonu (5 m.) a propereme jej v nové kyselině siřičité a v kyselině sírové až se nám zjeví opět bílá blána pergamenu. Po pečlivém vyloužení ve vlažné vodě opatrně napneme řízek na skleněnou desku klíštky kostěnými a přetřeme litery pergamenu trubicí kapilárnou koncentrovaným roztokem ferrocyanidu draselnatého. Novější rukopisy z 19. století objeví se jako bílé blány pergamenu bez veškeré reakce, kdežto staré manuscripty 11.-14. století vzdorují agenciím chemickým a honosí se patrnými fragmenty vzniklé modři berlínské. Úkazy tyto objevují se určitě a jasně při výzkumu mikroskopickém.
Po digerování vodou a kyselinou octovou substantia atramenti pozvolna mizí, konečně ostatními agentiemi chemickými vyloužíme barevný substrát až zjeví se prohlubeniny ve vláknitém pletivu pergamenu, které u starobylých rukopisů tají zvláštní ráz. Komparativními pozorováními získal jsem celou řadu zajímavých výsledků, jež uveřejním později s příslušnými ilustracemi.
Experimenty tyto vykonal jsem na manuscriptech, jež získal jsem v Berlíně a Mnichově. V Amploniově sbírce v Erfurtě zkoumal jsem manuscripty methodou vyznačenou - pouze jednotlivé litery na pergamenu a sice loužením, vymýváním a vysáním pomocí papíru filtračního. Procedura děje se volněji za pomoci trubice kapilarní pro jednotlivé agentie.
Celkem prozkoumal jsem následující rukopisy pergamenové s písmem železitým: 
 1. Rukopis ze stol. VIII. Item        Sloučenina s glutinem velmi
    exposicio venerabilis Bede         nerozpustná v kyselinách,
    super Apocalypsim etc.             konečná reakce velmi silná.

 2. R. z druhé pol. IX. stol.          Reakce obdobná.
    Item antiquum vocabularium
    secundum ordinem etc.

 3. R. z druhé pol. IX. stol.          Reakce obdobná.
    (z Jižní Francie). Item
    dydascalion Servii grammatici
    circa Donatum de octo etc.

 4. R. ze století XII. Item            Po celé proceduře reakce
    quindecim libri metamorphoseos     patrná a zřetelná.
    id est de transformatione
    Ovidii.

 5. R. ze století XII. Lexion          Po konečném loužení reakce
    derivatum latinum.                 silná.

 6. R. ze století XII.-XIII.           Reakce velmi zřetelná.
    Item  duo et omnes libri
    beati Gregorii etc.

 7. R. ze století XI.-XIII.            Konečná reakce patrná.
    Virgilii Aeneidos Libri.

 8. R. ze druhé pol. XII. stol.        Konečná reakce patrná.
    Item sompnium Scipionis
    Affricani Cicerone editum etc.

 9. R. ze druhé poloviny XIII.         Reakce zřetelná.
    stol. Item commenta domini
    Alberti magni etc.

10. R. ze XIV. stol. Item notule       Reakce zřetelná.
    quedam Anglicana bone super
    ecclesiasten etc.

11. R. ze století XV. Oratio           Reakce slabě zřetelná.
    Bohemica. Wyzmevssicknywobec.

12. R. ze století XV. Postilla         Reakce konečná méně patrná.
    brevis psalterii.

13. R. ze století XVI. Epistola        Reakce velmi slabá, nepatrné
    Anselmi.                           fragmenty utvořené berl. modří
                                       bylo lze poznati pod drobnohledem.
                                       Značné diference mezi rukopisy
                                       staršími lze zříti již při výzkumu
                                       makroskopickém.

14. Listina pergamenová z r. 1796.     Loužením písmo rychle se
    Diplom doktorský ze sbírky         rozpouštělo, až konečně úplně
    soukromé.                          zmizelo a více neobživlo.

15. Listina pergamenová z r. 1820.     Litery loužením snadno pouštějí
    Diplom babický university          s blány pergamenu, po důkladném
    vídeňské.                          smývání ferrocyanidem draselnatým
                                       nezjevilo se ani nejmenší zbarvení.

16. Imitace RK s písmem rezavým,       Písmo po loužení zmizelo a reakce
    rok stará.                         se taktéž neobjevila.

Mimo vytčené manuscripty prozkoumal jsem celou řadu pergamenových listin ze 14.-19. stol., jejichž původ určili mi paleografové a které dosud chovám ve své sbírce.
Resumé celého výzkumu vrcholí ve slovech:
Analýsí mikrochemickou lze nám dovoditi skutečných rozdílů mezi rukopisy starými a novověkými a chemie podati nám může důkaz, že jest RK pravý - - -
Pan prof. Gebauer velmi nerozvážně tvrdil, že nedovede nikdo podati se stránky chemické důkaz bezpečný - a proto jest RK falsifikát!! Toto osudné votum mohl ovšem vytknouti zase pan Gebauer, profesor filologie! Soudný zpytatel a badatel doznati musí, jaké mocné epochální nálezy učinila nám chemie v posledním desítiletí v archaeologii, proč by tedy neodhalila nám závoj saidský též v paleografii? Co vůbec podnes víme o povaze pergamenů a inkoustu starých manuskriptů? Ještě dnes mi tane na mysli první zkouška RZ, kde jsem nabyl dokumentů, že psán je inkoustem mědnatým a nikoliv železnatým, jak jsme soudili do května roku 1886.
Nynější stadium zkoumání manuscriptů pergamenových jest velice primitivní, a nechť nikdo nemyslí, že snad v cizině učinila chemie větší reformy v paleografii nežli u nás. Měl jsem příležitost na svých cestách se přesvědčiti, že vymoženosti jednotlivců nepřesahují rámce našich vědomostí.
Studium charakteru inkoustů není tak snadnou věcí, aby se odkrylo několika alchymistickými experimenty bez veškerého plánu a organisace.
Naopak studium to vyžaduje bedlivého a delšího pozorování nepředpojaté kritiky ke zkouškám srovnávacím.
Ale na základě několika nepodařených výzkumů hlásati do světa, že RK je falsum, jest povážlivé a smělé.
Pánové prof. Masaryk a Gebauer chápají se nyní všech zbraní, by uhájili své dekorum, a že jsou to zbraně i nedůstojné, o tom podám důkazy.
Jak všeobecně známo, konstatoval p. prof. Ant. Bělohoubek ve čtvrté iniciálce N (ve slově Neklan) na straně listu sedmého RK novověké barvivo - berlínskou modř.
Pan prof. B. praví:
Initiálka N je skutečně provedena modří berlínskou, ale pod svrchní modrou vrstvou oné initiálky a barevného rámečku - jsem objevil jiné vrstvy barevné, totiž zbytky vrstvy zelené (zásaditý uhličitan mědnatý) a pod touto bezprostředně na pergamenu sporé zbytky vrstvy červené (rumělky). Touto červení byla iniciálka N původně položena, - když pak se prodlením doby setřela, byla potřena barvou zelenou a - ve věku XVIII. či XIX. teprve byla od nepovolaného malíře přemalována modří berlínskou.
Potřel jsem rumělkové initiálky různých manuskriptů zásaditým uhličitanem mědnatým (chrysocolou) a konečně modří berlínskou a zkoumal mikrochemicky methoda i, jež p. profesor naznačil ve svém dobrém zdání - leč bez úspěchu.
Při šesti pokusech, tak malé quantum jako nám poskytla initiálka N v RK dopátrati s veškerou určitostí bylo mi nemožno.
Orientoval jsem se dále u předních odborníků v barvířství, zdali možno tak minimální quantum berlínské modři u přítomnosti malachitu a rumělky konstatovati - ale jeden hlas zněl - "to je iluse".
Tak soudí i všichni rádcové - chemikové p. prof. Gebauera, tedy i pan prof. Gebauer sám a přece aby tím spíše klamána byla naše veřejnost, nedoznává cestou přímou omylu pana Bělohoubka, naopak on jej akceptoval ze všech jeho výzkumů za jedině pravý, aby jen nynější zkouška chemická rozmnožila svědectví proti pravosti RK. - -
"Domnělé páně Bělohoubkovy důkazy," píše p. prof. Gebauer, "svou kvalitou vybízely ku kritice, v jeho vlastníoh kruzích odborných poznávalo se, že jsou to vývody naprosto liché, jež dlužno v interesu samé vědy chemické hned vyvraceti."
Proč tedy v interesu vědy chemické nekonstatoval se i tento omyl p. Bělohoubka? Když veškeré dedukce p. B. jsou nesprávné, proč jest objevení modři berlínské věrohodným?
Nález berlínské modři p. Gebauerovi velice imponoval, on yvvozoval z moderního toho barviva dalekosáhlé a odvážné resumé - že jest RK falsum - ač jest usvědčen jako celá řada chemiků, že p. Bělohoubek modř berlínskou dokázati nemohl.
Ptám se každého objektivního pozorovatele, jest vůbec možnou diskuse vážná s protivníky našich rukopisů, když úmyslně zapírají vědeckou pravdu, jest jednání jejich slušným způsobem vědecké polemiky? - - -
"Pověděti pravdu poznanou nutí nás naše povinnost vědecká a také povinnost vlastenecká, láska k národu. Kdybychom této povinnosti nedbali a této lásky neměli, skrývali bychom své poznání v sobě nebo v kruzích úzkých, veřejně pak a vůči národu přetvařovali bychom se, jako to dělají mnozí. My však jednání takové pokládáme za nectné a oklamání národa za hřích..." Tak volá pan Gebauer. - - Nuž a jak si počíná p. prof. Gebauer; zdaž citovaným zde úsudkem nevyslovil sám ortel nad vlastním jednáním? - - -

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná