Osobnosti rkp. sporu

c) Rukopis Královédvorský.

Poznámky o Královédvorském rukopise.
1829
(Gedenkblätter IV., str. 67.)

Také rozpravy týkající se Rukopisu Královédvorského překládáme jen z důvodů literarně a kulturně historických, jakož i psychologických. Jelikož o básních RK. sám Dobrovský nepochyboval, nebylo u Palackého ani nejmenší pochybnosti o jich pravosti. První tato rozprava není také obranná, nýbrž vysvětlující a Palacký o vzniku jejím vypravuje v poznámce, kterou vytiskl před svým článkem znovu otištěným v "Gedenkblätter":

"Když r. 1829 pánové Hanka a Svoboda nové vydání Královédvorského rukopisu uspořádali, p. Kopitar ode mne žádal obšírné oznámení a recensi jeho pro Wiener Jahrbücher der Literatur - která také skutečně do 48. svazku tohoto učeného časopisu byla přijata. - Jelikož tato práce leží před obecenstvem a předmět od té doby s mnohých stran byl důkladně osvětlen, já sám také již netrvám na všech tam pronesených názorech: dovoluji si proto jen některá místa z ní ještě jednou tuto uvésti, která bych nerad, aby zcela upadla v zapomenutí.

A) Dříve než se dám do zvláštniho ocenění poetického rázu těchto epických a lyrických básní, jakož i zásluh jejich vydavatelů, musím historický základ a význam jejich tím spíše zkoumati, jelikož jen od takového zkoumání dá se očekávati důvodnější odpověď na podstatnou otázku: kdy a od koho tyto zpěvy byly zbásněny a sebrány? Takovéto zkoumání sice vykonal sám p. Svoboda ve své "historicko-kritické předmluvě" ke druhému vydání díla (str. 1-36) a před ním již p. Meinert v lednovém sešitě Hormayrova archivu z r. 1819: jelikož však bádání moje vedla mne k jiným názorům o té věci a zájem vědy sám nejvšestrannější zkoumání předmětu nejen dovoluje, ale i přikazuje, doufám, že se poznámky moje nebudou pokládati za zcela zbytečné.

Dle látky, a jak se zdá, i dle formy nejstarší zpěvy rukopisu jsou Záboj (6) a Čestmír (4); neboť oba se vztahují na udalosti historicky temného období před rozšířením křesťanství v Čechách. První opěvuje vítězství dvou hrdin českého pohanství, Záboje a Slavoje, nad vojevůdcem Luděkem, který sám jsa ve službách cizího krále, udržoval v zemi cizí vládu a cizí (křesťanské) náboženství; druhý zpěv slaví vítězství Čestmíra, vojevůdce Pražského vévody Neklana, nad loupeživým rytířem Kruvojem a nad Vlaslavem, knížetem Žateckého okresu. Udalost poslední vypravuje také s odchylnými okolnostmi, nejstarší kronikář český, Kosmas (+ 1125) a po něm všichni čeští dějepisci; ale poněvadž neurčil blíže její doby, smíme domněnku Pelclovu, že jest ji položiti do roku 830, jen za domněnku pokládati.

O době Zábojově a Luděkově nemohu naproti tomu ani domněnky podati, ačkoli p. Meinert jakož i p. Svoboda se pokusili jistou domněnku prohlásiti. První mínil viděti v porážce Luděkově nešťastnou výpravu Ludvíka Němce v r. 849 ku podpoře čtrnácti pohlavarů českých v Řezně pokřtěných: ale poněvadž Luděk v básni výslovně se nazývá "parob" cizího krále a dle Zábojova líčení po delší čas v zemi vládl: tu p. Svoboda položil děj do doby dřívější tím nerozvážněji, čím méně zdály se ho k tomu opravňovati velkolepá prostota líčení, u přirovnání s Čestmírem, a Kosmovo mlčení o věci té. Proto uvedl ji ve spojení se známým bojem Samovým proti Frankům za k. Dagoberta (628-638) atd. - -

B) Důvody i citem svým utvrdil jsem se v přesvědčení, že zpěvu o Zábojovi, Slavojovi a Luděkovi základem jest arci temná pověst o bývalých bojích pohanstva s křesťanstvím, ne však určitá historická udalost, aspoň ne tak, jak ji zpěv líčí. Kdy věru byl by německý král zemi tak úplně podrobil, panství své v ní tak pevně založil, tak zevrubně a trvale organisoval, jak to naznačují slova Zábojova?


           I přijde cuzí úsilno v dědinu
           i cjuzími slovy zapovída:
           i kak sě zdě v cjuziej vlasti ot jutra po večer
           tako bě sě zdě zdieti dietkám i ženám ...
           I vyháně z hájév všě krahujě,
           i kací bozi v cjuziej vlasti,
           takým se klaněti zdě, jim oběcati oběť.
           I nesměchu sě bíti v čelo přěd bohy
           ni v súmrky jim dávati jiesti.
           Kamo otčík dáváše krmě bohóm,
           kamo k něm hlásat chodíváše,
           posěkachu všě drva
           i rozhrušichu všě bohy." -

Ještě nápadnější a významnější jest úzkostlivost spiklenců, které Záboj tajně ze všech vlastí byl povolal, a je k první poradě v temné noci do hlubokého úvalu širokého hvozdu vede, odkudž za svítání, aby nebyli prozrazeni, po různu se rozcházejí:


           vezdě ke všěm dřěvóm,
           ke všěm stranám brachu sě lesem.

To vše poskytuje obraz nejúplnějšího pokoření a předpokládá bdělost královských uchvatitelú v zemi, v kterou věřiti za těžko jest znalci dějin v oné době. Vždyť ani výpravy synů Karla Velikého neměly účelem pevné usazení se v zemi, ačkoli jejich následky v zemi byly pociťovány ještě v jedenáctém století. Kdyby byl kdy německý král své panství v Čechách tak trvale založil a křesťanství v nich s tolikou horlivostí byl rozšiřoval (což přece díti se mohlo jen v osmém a devátém století, poněvadž dříve křesťanství v samém Německu nebylo dostatečně založeno a rozšířeno): bylo by úplné mlčení tehdejších chronikářův o činu tak stkvělém a záslužném skutečně nevysvětlitelno. Rovněž tak nápadno jest, že zpěv nechává dva hrdiny ze středu národa osvoboditi celou zemi, ani slovem se nezmiňuje o mnohých dědičných vévodách, jejichž jsoucnost v několika částech Čech v oné době pochybnosti nepodléhá. To by s dostatek vysvětlovalo, že látka básně není nikterak historická, nýbrž idealní a čistě poetická. Pro to mluví také nedostatek určitého označení dějiště, kdežto podrobnosti o tom dané nechtějí se hoditi na žádnou krajinu na západě.

Jsem proto nakloněn, položiti sepsání tohoto zpěvu do doby mnohem pozdější, než bylo dosud zvykem, jmenovitě teprve asi do dvanáctého nebo třináctého století, kdy nebylo třeba příliš daleko hledati obraz úplného ovládání země. Naproti tomu se sice namítalo, že zpěv dýše příliš živým pohanským smyslem, než aby směl býti učiněn jeho skladatelem básník z oné křesťansky zbožné doby. Ale důvod tento zdá se mi nepevný. Kdyby se to bylo v oné době tak mělo s ošklivostí před pohanstvím, jak bylo by pak možno, aby pohanský zpěv se byl udržel po čtyři století v přízni křesťanského lidu? Jsme-li však jednou nuceni za to míti, že Čechové byli dosti svobodomyslni, aby snesli ducha pohanství ve zpěvu lidovém: proč raději nechceme tomu dáti, že nepředpojatá hlava onoho ducha v životní síle vylíčila v době, kdy líčení toto nemohlo již spůsobiti návrat k starému pohanství? Vždyť mimo to nelze přehlédnouti, že básník se úmyslně vystříhal, aby dal podlehnouti křesťanství v boji se zástupy Zábojovými a Slavojovými, mluvě o bozích ciziny a jim obětování, mlče však o křtu a jiných křesťanských zvycích, aby neurážel v pravdě křesťanské mysli svého národa.

Náleží-li však zdánlivě nejstarší báseň sbírky teprve dvanáctému nebo třináctému století, tím méně máme důvodů, abychom vznik ostatních kladli v dobu starší. Čestmír mohl by se sic odvoditi ze starší doby; ale blíže-li přihlédneme k nápadné podrobnosti, ano stejnosti, mezi nírn a zpěvem o Zábojovi, v pojetí i vylíčení předmětů, ano i ve způsobu verše, který se od ostatních ve sbírce tak velice odchyluje: nelze udati důvodu, proč by oba zpěvy neměly míti jednoho skladatele. Nalezáme v něm tutéž neurčitost dějiště udalostí, tentýž nedostatek pevného historického podkladu a dokonalých obrysů; Záboj a Slavoj opakují se v Čestmíru a Vojmíru, a oblehání hradu Kruvojova jest vylíčeno způsobem, jak se o ně dle našeho vědomí v Čechách nebylo nikdy pokoušeno, také i u příkrých hradů bylo nemožno - tedy také tato báseň byla by sice na starých pověstech založena, ale dle ideí mnohem pozdějšího básníka provedena. - -

C) Druhá báseň sbírky velebí hrdinský čin Beneše, syna Heřmanova, který saské vojsko vpadlé do Čech za nepřítomnosti jejich knížete pomocí sebraného lidu venkovského na hlavu porazil a ze země vyhnal. O tomto ději dějiny nám nepodávají vysvětlení a poznáváme jej teprve z tohoto zpěvu. Tento však jest bezpečněji než všechny ostatní v této sbírce, založen na historickém podkladě, a má určitější ráz, jak hned při něm jest viděti a cítiti. Hned druhá čtyřřádková strofa zní:


           Kdě jest kněz? Kdě ĺud náš branný?
           K Otě daleko zajel.
           Kto ny vrahóm vytrže,
           sirá vlastice?

U Otty myslilo se na markraběte Braniborského Otu Dlouhého, strýce a poručníka neplnoletého krále Václava II., a děj se proto kladl obyčejně do roku 1280. Já však ani na okamžik nepochybuji, že náleží do prvních let třináctého století, kdy Přemysl Otakar I. zapudil první svou manželku Adlétu Míšenskou, a tím ve veřejném nepřátelství se octl nejen s bratrem jejím, markrabětem Dětřichem Míšenským, nýbrž i s císařem Filipem (r. 1200). Časté vpády saských vojsk v letech 1201 a p. kronikářům našim nejsou neznámy. Král Přemysl opustil tedy stranu Filipa (Švábského) a obrátil se (1202) k proticísaři Ottovi IV. (Bavorskému), který ho brzy také na to (1203, 24. srpna) v Merseburku korunoval na krále Českého. Že vítězství českého hrdiny Beneše položiti jest do této doby, byť i snad ne na tento rok, o tom rozhoduje několik důvodů, zvláště že v letech 1197-1219 mezi barony českými, kteří se vyskytují jako svědkové v královských listinách, skoro co nejčastěji se jmenuje "Benessius, filius Hermanni". O jeho genealogických poměrech sdělil jsem na jiném místě (Monatsschrift der Gesellschaft des vaterl. Museums in Böhmen, 1829, leden str. 43 a 1) listinné poznámky a poznamenávám z nich jen, že patronymická jmena českých pánů od polovice 13. století ustupovala (až dosud obvyklým) rodinným jmenům vzatým dle hradů, proto také hrdinové Dalimilovi od r. 1280 již všude se honosí svými jmeny rodinnými. Že tento poetický historik nic neví o našem Benešovi, jest o důkaz více pro moje udání, jakož i ta okolnost, že pěvec z r. 1280 naprosto nemohl býti v pokušení, aby svého knížete (chlapce Václava II.) a jeho vojska (jehož tehdáž míti nemohl) postrádal a si žádal. Že konečně báseň jest skoro současna s událostí, cítíme z každé její sloky. - -

D) Avšak jest čas, abychom básně Královédvorského rukopisu vzali jako básně v bližší úvahu. Jestliže prozatím, až k podrobnějšímu pevnějšímu určení na jiném místě, za pravdu pokládám, že vlastním předmětem poesie jest všude člověk ve svém usilování k božnosti, se svým bojem s přírodou, svými strázněmi i požitky, svými nadějemi i svojí dokonalostí; že příroda jest sice také poetická, ale jen vztahem ku člověku, jakožto odraz jeho vnitřní působnosti, jako zrcadlo nebo nositel v pravdě lidské jsoucnosti; - tak se otázka: "zda ony básně mají zvláštní poetický ráz" přivádí na otázku: "zda pojímají a představují obraz vyššího, ryze lidského života ve svém kruhu tak úplně, čistě a pravdivě, a při tom přece tak individuelně a původně, že jejich lidský svět v dokonalé živoucí podobě, se všemi příbuzný a přec ode všech rozdílný, zdá se jakoby vedl samočinný organický život? Když Macphersonův Ossian poprvé ve známost vešel, sama protiva mezi jeho studenou skalnatou a mlhovitou zemí a měkkou sentimentalností jeho hrdin učinila zvláštní dojem v mnohých zemích evropských, a dlouho trvalo, než se přes to poznala nepravdivost, bezcharakternost a neživotná monotonie oněch výtvorů. Srbské poesii národní se sice po jejím uvedení v zemích západních neholdovalo s oním enthusiasmem, jejž vzbudil Macpherson: naproti tomu má její přírodní pravdivost a rozmanitost nejplatnější nároky na trvalé uznání. Čech však by se brzy dočkal sklamání, kdyby si chtěl slibovati od svého rukopisu Královédvorského týž účinek v Evropě; ne jakoby tyto básně byly méně výtečné (poněvadž v jednotlivostech spíše stojí jak nad Ossianem tak nad srbskými národními písněmi), nýbrž pouze proto, poněvadž jich tak málo bylo zachráněno, poněvadž v literatuře české stojí isolovány a pohybují se v kruhu velmi jednotvárném, než aby mohly objeviti úplný lidský svět, který by svojí zvláštností, svým bohatstvím a svojí růzností všude se zamlouvati a poutati musil. Kdyby se z této sbírky bylo zachovalo ne dvanáct, nýbrž 120 listů stejné básnické hodnoty, byly by již dávno byly uvedeny všeobecně ve vzdělaném světě s nejskvělejším úspěchem. Ale Prozřetelnost jinak to zařídila: ostenderunt terris haec tantum fata. - -

Z větších zpěvů rukopisu neméně než pět jsou pouhé obrazy válečné, a i šestý líčí hru představující boj: - nedostatek a stejnotvárnost obsahu, která ani střídáním scen a povah, ani rozmanitostí vetkaných episod nemohla býti zcela zrušena. I osnova vypravování jest obyčejně tak neumělá a nedbalá, že mnohý zpěv může býti pokládán skoro jen za aggregat básnických obrazů. Avšak jak rozmanité, jak živé a silné jsou i tato bitevní vyobrazení, jak původní obrazy! - -

E) Ženská krása dvakráte se popisuje. Kublajevna "krásná jako luna" táhne se svojí družinou do Německa:


           Jako zora po jutřě sě sěje,
           kehdy nad mrkavy šumy vznide:
           tako sě dci Kublajeva cháma
           rozenú i strojnú krású sieše.
           Obvlěčena bě vša v zlatohlavě,
           hrdlo, ňádra rozhalena jmieše,
           věnčena kameniem i perlami.
           Divěchu se Němci krásě také atd.

Vábnější a zdařilejší jest Ludiše, česká dcera knížecí, která byla jemu i všem milá velmi.


           Ta dci na div sličná bieše
           těla urostlého krásně,
           lícě jmieše ovšem bielé,
           na lícech ruměnci ktviechu;
           oči jako nebe jasné,
           i po jejiej bieléj šíji
           vlasi zlatostvúcí vějú
           u prsténciech skadeřeni.

Nejvýmluvněji se ukazuje naivnost básníkova ve způsobu, jak Ludiši předvádí. Kníže shromáždil své pány všechny kolem sebe, aby zvěděl


           kací z vás mi najplznějí:
           v mířě válku múdro ždáti,
           vezdy nám súsědé Němci.

Trouby zazní, bubny zavíří; vše se strojí ku sedání :


           tu před hradem v šíré lúcě.
           Vz výši na pavlači krásné
           sedieše kněz s starostami,
           sedě knieni s zemankami
           i Ljudišě s děvicemi.

Když zápasníci knížete i kněžny uondáni z dráhy vystoupili, kněžna pokyne Luborovi, který konečně nade všemi svými protivníky zvítězil a cenu dostane:


           Zevzní hlahol troub i kotlóv.
           Okliuči Ljubora panstvo
           i vede jej přěde kněze,
           přěd knieni i přěd Ljudišju.
           Ljudišě mu věnec stavi,
           věnec z dubového listie.
           Zevznie hlahol trub i kotlóv.

Který básník našeho rozumujícího a sentimentalního století byl by si mohl odříci, aby nemluvil o štěstí Luborově a lásce Ludišině? -

Písně Královédvorského rukopisu p. Meinert již dávno výtečně charakterisoval. "Jsou", praví, "venkoncem hluboce procítěny, zvláštně myšleny, živy, něžny, silny a přece vždy jasně a lidově vysloveny - jako duch a srdce anděla v tazích obličeje krásného dítěte. Brzy laškují s anakreontickou něžností (Zezhulice), dýchají brzy něžnou touhou (Kytice, Růže), rozplývajícím se hořem (Opuštěná, Skřivan), brzy překypují svévolnou mladickou rozkoší. Jiné, na nichž přece nelze neuznati povahy písně národní, povznášejí se až k eposu a velebí smělého osvoboditele uchvácené milenky (Zbyhoň), rytířského výbojce knížecí nevěsty (Ludiše), oplakávají jinocha rukou nepřátelského padlého očima všech děv (Jelen)." Nelze dlouho se rozpakovati a prohlásiti tyto písně ve svém druhu za dokonalejší a krásnější než zpěvy historické. Hloubka čistého citu a nenapodobitelná naivnost přednesu činí je nepřekonatelny; jest to rozmanitost v jich tonu a obsahu, které postrádáme v oněch zpěvích: a přece jsou všechny tak krásny, že jest za těžko dáti některé přednost. - -

F) Dle všeho, co dosud bylo řečeno, jest snad zbytečno poznamenati, jaký šlechetný duch a ton provívá všemi básněmi tohoto rukopisu; v celé sbírce není nic sprostého, všedního nebo nízkého; žádné lapání po cizí ozdobě, jakož i žádný sprosťácký výraz. Vše má ráz silné, nezkažené přírody a duševní ušlechtilosti, která se zjevuje bez nároků a přece jako vyšší zjev, všude úctu vzbuzuje. Řeč jest povaze této přiměřena, silná a kvetoucí, nejsouc přetížena, něžná a milounká, nejsouc přesládlá nebo přepjatá.

Ve příčině jazykové rukopis Královédvorský pro Čechy má vysokou důležitost; již se jím jejich poetický výraz zušlechtil a řeč, přirozenou svojí ohebností jsouc podporována, povznesla se brzy ku vzletu a bohatství, který již hrozí, že se jí samé stane nebezpečný, poněvadž národ jen málo jest zvyklý, aby sledoval vzlet svých nadšených spisovatelů.

Františka Palackého SPISY DROBNÉ.
Díl III. Spisy aesthetické a literární. Uspořádali a úvody opatřili Dr. Bohuš Rieger, řed. Leander Čech, Dr. V. J. Nováček. V Praze 1902. Bursík & Kohout, knihkupci c.k. České university a České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Tiskem Aloisa Wiesnera v Praze, knihtiskaře České akademie císaře... Formát 23,5 x 15 cm. Počet stran 799.
91. Poznámky o Královédvorském rukopise. (Strana 549-557).