Osobnosti rkp. sporu

Ladislav Matoušek
PŘÍPAD PAMĚTI PŘIBYSLAVSKÉ
jako příspěvek k boji o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského
Edice Tři Pruty Svatoplukovy, Praha.
1936

O B S A H:
Předmluva.
Úvod.
O nálezu Paměti Přibyslavské.
Význam Paměti Přibyslavské pro RKZ.

A. Po stránce filologické.

B. Po stránce historické.
Začátek sporů o pravost PP.
Rozbor práce Friedrichovy.
Další osudy Paměti a Friedrichův t. zv. důkaz heraldický.
Závěr.
Paleografický přepis Paměti.

P Ř E D M L U V A

Případ Paměti Přibyslavské je školním případem našich vědeckých poměrů v otázce rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Dokument doby, která boj za rehabilitaci nejstarších památek českého písemnictví dovede klidně označovat za snahy, jež s vážností vědeckého bádání nemají nic společného, doby, která dovede bez ostychu porušiti i universitní úřední přísahu, aby mohla hodit blátem po obráncích pravdy, když již šmokovská nadávka nestačí jí jako vědecký argument. Budoucnost bude o ní mluvit jako o době kulturního teroru. Může-li vědecká revue (L. Fil.) uveřejnit polemiku proti některému obránci RKZ, i plně ho při tom jmenovat, buďte ujištěni, že obranu napadeného hodí do koše. Jestli člen Akademie předloží Čs. Akademii věd a umění pseudonymně prostřednictvím universitního profesora vědeckou práci - o Rukopisech! - buďte ujištěni, že ji obdrží nakvap nazpět se sdělením prof. Foerstera a Weignera, že o práce anonymní(?) nemají zájem. V boji o RKZ nezná strana odpůrců základní pravidla slušnosti ani vědecké mravnosti. Proti vědecké pravdě bojuje násilí, jež má udržeti hroutící se stavby legend a autorit.

Může jenom udivovat, že za těchto poměrů vyrůstají noví a noví pracovníci na podporu strany, špiněné a zneuctívané až bědno. Všem těmto současným i budoucím, nezištným frontovním bojovníkům za ideu pravdy, věnuji tyto řádky.

V Praze, 6. prosince 1936. Autor.

Pamět Přibyslavská má nesporně velký význam pro otazku pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Svědčí o tom také velká péče, jež jí ze strany odpůrců byla věnována. Tato námaha nesla své ovoce. Po jejím t. zv. vědeckém rozboru paleografem Gustavem Friedrichem uzavřela se za ní vlna zapomnění. Práce obranné, zvláště Dr. F. Půži a V. Řezníčka zapadly v časopisech a spisech s jinými hlavními obsahy, a také Marešův posudek (1931, Pravda o Rukopisech, 66 a d.) fakt, týkajících se sporu o Pamět Přibyslavskou (PP) neprolomil nedůvěru, kterou naše vědecké kruhy k Paměti chovají. Ani prof. A. Neumann neodvážil se odvolati se na ni ve svém dlouhém sporu o zázrak Hostýnský s prof. V. Flajšhansem a archivářem J. Šebánkem, snad ani ne tak z nedůvěry, jako z obavy, aby jeho oponenti nepoužili tohoto dokladu k svedení sporu na jinou kolej. A přece vyřaděna byla Pamět Přibyslavská, jako pravý doklad, z vědeckých prací neprávem, neboť důkaz její padělanosti nebyl nikdy přinesen. Naše, t. zv. oficielní věda odvolává se jedině na zmíněnou obšírnou práci Friedrichovu; ta však je vypracována s takovou vědeckou nedbalostí, že zůstane vždy ukázkou smutných poměrů v české vědě, jako jedno z děl, v němž účel a cíl jsou vedoucím činitelem vědecké činnosti, která pro hotový závěr vyvozuje teprve doklady. Přesvědčíme se o tom v dalších řádcích.

O nálezu Paměti Přibyslavské.

Pamět Přibyslavská vešla ve známost - můžeme říci - teprve r. 1889. Ve skutečnosti všiml si jí sice již r. 1883 archivář musea král. čes. V. Schulz (Půža, Kronika Přibyslavská, 13) a přepsal ji pro sbírky musejní, tam ale přepis zase zapadl. Když pak v r. 1889 dlel v Ronově n. Sáz. na návštěvě u rodiny Peškovy pražský musejní scriptor Dr. V. Řezníček, upozornil ho místní správce továrny F. Šašek (ČČM 1893, 430) na staré knihy purkrechtní, chované u okresního soudu města Přibyslavě. V. Řezníček je zběžně prohlédl; a shledav v nich některé historické zajímavosti, zvláště o hamrech a hamernících, vypůjčil si první dva svazky z jedenácti, starou vazbou opatřených knih. V Praze uložil je v archivu města Prahy, kde vzbudily zájem archivářů Dr. J. Emlera a Dr. J. Čelakovského, kteří při listování nalezli nalistě 21 druhé knihy text, který nyní známe pod jménem Paměti Přibyslavské (Týden, 7. VI. 1907). Poprvé otiskl ji V. Řezníček 7. XII. 1889 v Národních listech, od té doby přetištěna byla již vícekrát (Osvěta 1890, 251; ČČM 1893, 428; ČČH 1908, 44; Půža, KP, 10). Věrný paleografický přepis podávám na str. 30. Dnes chová se PP spolu s ostatními purkrechtními knihami v Archivu země České v Praze.

Důležitost PP poznal první Ign. B. Mašek, který se o ní dověděl z Národních listů. Navštívil hned Dr. Řezníčka, který mu umožnil spatřit a prostudovat originál a výsledkem jeho studia byl článek v Osvětě 1890, 250, který byl také počátkem sporů o její pravost. Mašek hájil své názory také v ČČM 1893, 428.

Význam Paměti Přibyslavské pro RKZ.

A. Po stránce filologické.

V PP vyskytuje se slovo Čestmír (Item ten Chotislav měl syna Čestmieře..., ř. 17, a). V rukopise Královédvorském vyskytuje se jedenkrát Cestmír, jedenkrát Cstimír, šestkrát Cstmír, sedmkrát Csmír a jednou Ctsmirs. Proti formě Cestmír vznesl 1886 námitku spolupracovník Gebauerův J. Polívka v Athenaeu (428). Jméno to je prý chybně utvořeno, nikdy tak zníti nemohlo a ani pozdější analogií nemohlo se tak utvořiti. Nebylo také v této formě odnikud doloženo. A hle, 1889 nalezena PP a v té se takový nemožný tvar vyskytuje. Námitka Polívkova tím ovšem padla. Gebauer v Athenaeu 1890 (198) potom prohlásil, že se s Polívkou neztotožňoval, a že považuje tvar Čestmír pouze za odchylný. - Pamět Přibyslavská jest po této stránce platným důvodem pravosti RK, neboť je těžko předpokládati, že by byl formu, která až do r. 1889 byla neznámá, dovedl utvořit nějaký falsátor okolo r. 1817, kdy znalost staré češtiny byla jen velmi nedokonalá. Gebauer však namítl: "Pamět Přibyslavská svědčí, že novotvar Čestmieř byl v druhé polovině stol. XV. Tím však není dosvědčeno, že by byl býval již v době, kdy RK by byl měl býti napsán" (A 1890, 199); tato námitka nemá ale žádné váhy, poněvadž nalezneme-li v nějakém spisu novotvar, nemužeme tvrditi - aniž bychom se nevystavili výtce nevědeckosti - že novotvar byl teprve v tomto spise poprve vytvořen. Tím spíše, jedná-li se o dobu starou, ze které nemáme zachováno veškeré literární bohatství, a jde-li o časovou diferenci mezi RK a PP nějakých 50-100 let, snad i méně.

V RKZ nacházejí se příslovce končící na -o (např.: mutno, hlasno, silno atd.), a také příslovce končící na -ě (např.: hadlivě, radostně atd.). Gebauer v "Poučení o padělaných Rukopisích" (22) a pak v Athenaeu (1890, 200) opakoval, že ve staré češtině byl celkem stejný způsob, jako v češtině nové, jak a kdy příslovců na -o či -ě používati. V RKZ je prý v této příčině spousta chyb, které se sice vyskytují též v některých textech jiných, ale jen padělaných. Tímto kategorickým tvrzením dával tedy Gebauer RKZ pečeť padělku. PP přinesla jedno takové příslovce na -o (město bylo silno ohrazeno, ř. 9 a; chodieli sú silno do klášteře, ř. 11 a) vytvořené proti duchu nové češtiny, a podvrátila tím Gebauerovu argumentaci. Gebauer musel své tvrzení z "Poučení" a z Athenaea opravit a připustit možnost odchylky (Athenaeum 1800, 200).

V rukopise Zelenohorském jest slovo vojevodí, v RK jsou tvary vojevoda, vévoditi. Gebauer učil v "Poučení" 20, Arch. f. Sl. Ph., X, 508: "V pravých památkách staročeských čte se všude jen vévoda, vévoditi, nikdy vojevoda, vojevoditi, stažení voje- ve vé- vykonalo se v době prastaré." Možnost tvaru vojevoditi tedy nepopíral, nepřipouštěl jen, že by se tento tvar mohl písemně uchovat. V PP, která datuje se někdy ke konci stol. XV. máme však zachován pětkrát tvar vojvoda a jednou vojvoditi. Stažení voje- ve vé- nemohlo tedy se dokonati v době prastaré, zachovalo-li se nám ještě v písemné památce ze století XV. ve tvaru voj-. Dokladu v PP uhnul Gebauer tím, že prohlásil (A, 1890, 200), že doklad pro voj- jemu nestačí a žádá doslovné voje-.

B. Po stránce historické.

Odpůrci pravosti RK popírali existenci bitvy s Tatary u Olomouce 1241, o které se mluví v básni Jaroslavu RK. První vyslovil tento názor Schwammel 1860, následovali ho Fejfalík a Büdinger a v době rukopisové kampaně před 50 lety také spolupracovník Gebauerův a Masarykův J. Goll (Historický rozbor RK, 1886, 84). Starší zprávy kronikářské (Dalimil, Pulkava, Dlugoš) nepovažují odpůrci za dost přesné a podrobné, aby pro jsoucnost bitvy olomoucké mohly býti dokladem. [1]

Tyto teorie Gollovy a ostatních pošramotila těžce PP, která píše o Přibyslavi: "Potomně pak hradilo jest se město před Tartary a když sú pak byli zahnáni od Čechuov u Olomúce a nepokoj se jest utišil, vydal král Vencslav svobody hornikóm." ř. 5 a d., - Jsoucnost bitvy olomoucké tím byla potvrzena. Dostalo se také jistého zadostiučinění Hájkovi (1541), kterému připisoval Goll (HR, 90) a jeho moderní následovníci Flajšhans (Dva příspěvky, 1932, 45) a Bartoš (Rukopisy, 1936, 75 a d.), že si neexistující bitvu olomouckou i s Jaroslavem vykombinoval z neurčitých zpráv starších kronikářů. [2]

* * *

Všechny tyto závěry neměly by žádné platnosti, kdyby Pamět Přibyslavská byla padělkem. Proto proveden byl na ni takový nápor. Oficielní vědě podařilo se dnes rozšířit názor, že PP je falsifikátem; někdy z polovice minulého století. Přihlédněme nyní, jaké to byly důvody, které ji vyřadily z pravých památek české literatury.

Začátek sporů o pravost PP.

Již v roce 1891 vysloveny byly první pochybnosti o spolehlivosti PP. Gebauer píše v Athenaeu 1891 na str. 126: "Dověděl jsem se později, že list ten do Register, ve kterých se nyní nalézá, nikterak nepatří, ani obsahem, ani písmem, ani čím jiným; provenience jeho není vyjasněna." V Listech Filologických 1892, 468 pak praví: "Pamět Přibyslavská, 21. list v 2. knize Register Přibyslavských kladen do 2. polovice XV. stol.; originál ohledal p. Fr. Novák a nalezl, že list ten je heterogenní, t. j. psán jinou rukou než listy sousední a také obsah jeho nesouvisí s obsahem listu předcházejícího a následujícího." Námitky tyto byly jak vidno rázu povšechného. Převzal je pak r. 1908 G. Friedrich, při jehož práci zmíním se o nich podrobněji a posoudím je.

Za zmínku stojí historie p. Fr. Nováka. Dr. V. Řezníček učinil totiž v r. 1893 dotaz u okresního soudu v Přibyslavi, kdo kromě něho v posledních letech Pamět prohlížel. Knihovní A. Holub jemu odpověděl, že v poslední době si PP nevyžádal nikdo, a že p. Fr. Nováka vůbec nezná (ČČM 1893, 430). Na toto zveřejněné zjištění Dr. Řezníčka odpověděl Fr. Novák teprve r. 1912 v Českém Slově (kde ve Volné tribuně 4.1.1912 opakoval znovu Řezníček sdělení Holubovo). Fr. Novák, tehdy profesor vinohradské reálky Na Smetance uvedl, že PP prohlížel v Přibyslavi o prázdninách 1891. Na to (13.1.1912) konstatoval suše Řezníček, že v té době nebyla Pamět vůbec v Přibyslavi, nýbrž v Praze v městském archivu. Prof. Novák se již více nepřihlásil. Novákovy udaje také Gebauera nijak neovlivnily, neboť používá ve svém Staročeském slovníku (vycházel 1901-1903) Paměti jako dokladu pravého.

Diskuse o PP po Gebauerových zmínkách a odpovědi Maškově (ČČM 1893) utichla, až v roce 1907 uveřejnil znovu ve vinohradském "Týdnu" (7.6.1007) podrobnou zprávu o Paměti Dr. V. Řezníček. Hned v lednu příštího roku uveřejnil pak profesor pomocných věd historických na Karlově universitě, G. Friedrich rozsáhlý pokus o důkaz padělanosti PP v Českém časopise historickém (41 ad.).

Rozbor práce prof. Friedricha.

Prof. G. Friedrich rozvrhl si námitky proti pravosti PP na dvě skupiny: na námitky ze zevních známek a na námitky z obsahu. Budeme ho v tom následovati, posoudíme jeho jednotlivé důvody a zhodnotíme je.

"List papíru, na němž jest Pamět napsána - praví F. - označený číslem 21, jest skutečně starý a podle jakosti i formátu lze souditi, že patřil do téže knihy, jako ostatní listy. Avšak na tom místě, které nyní v knize zaujímá, původně - jak se zdá - nebyl. Aspoň nasvědčují tomu tvary skvrn, které v něm byly vlhkem způsobeny a které úplně se liší od tvaru skvrn na sousedních listech. Mimo to sluší připomenouti, že list tento nesouvisí se žádným jiným listem tak, aby s ním tvořil arch, nýbrž, že jest na nynější své místo pouze vlepen."

Prof. Friedrich neříká tu přímo to, co jeho slova nepřímo mají naznačiti. Totiž, že předpokládaný padělatel použil nepopsaného listu, z téže knihy a na nynější místo jej dodatečně vlepil. Je proto potřebí si všimnouti, jak purkrechtní knihy přibyslavské vlastně vypadají a jak nynějšího stavu nabyly.

Zemské presidium vydalo v srpnu 1835 (Půža, KP, 16) nařízení, aby ve všech obcích uvedeny byly do pořádku, případně založeny, pamětní knihy. V Přibyslavi pověřen byl tímto úkolem městský úředník J. Malý, který se patrně z vlastního zájmu již dříve purkrechtními knihami obíral. Svého úkolu se také svědomitě zhostil. Již v říjnu 1834 dal pozůstatky starých knih opatřiti novými vazbami a připojil nové indexy, pokoušeje se také některé nečitelné zápisy po stranách textu přepsati švabachem a tak zachovati. Z té doby pochází vazba desíti purkrechtních knih, kdežto kniha jedenáctá (sign. č. 10, Arch. zem.), patrně nejzachovalejší, zachránila si svou starou vazbu původní, někdy z konce století XVII. Pořadatel snažil se v knihách zachovati také všechny jiné písemnosti, jež původně do purkrechtních register vůbec nepatřily a tak můžeme mluviti o jakémsi konglomerátu písemností, různých po stránce věcné, časové i formátem. Nejpestřejší je v tom smyslu kniha druhá, ve které se právě nachází t. zv. Pamět Přibyslavská.

Obr 1.

List 21 jest stejného formátu jako většina listů druhé knihy, je na své místo skutečně vlepen, jak vyslovil Friedrich - ovšem již v době vázání knihy - ale zcela nesprávné je jeho tvrzení, že pochází z téže knihy. Materiál Paměti - jako i celé purkrechtní knihy - jest ruční papír, v Evropě užívaný a vyráběný již od 11.-12. stol. Výroba papíru zanechává na výrobcích jasné stopy, podle kterých můžeme jednotlivé druhy papíru lehce rozpoznati. Jsou to jednak stopy po sítech, na nichž papír vznikal a "plstnatěl", a potom také často vodoznaky, jichž výrobci papíru již od nejstarších dob používali jako značek pro své výrobky. Papír PP po stránce hmoty je zcela odlišný od druhů papírů, použitých v ostatních listech knih, a to tak odlišný, že je jisto, že v těchto knihách nikdy nebyl. Vyznačuje se velkou tlouštkou, rýhování nosných drátů síta je téměř neznatelné, rýhování drátů dělících schází, vodoznaky žádné. Papír v ostatních listech knihy je znatelně slabší, s velmi jasným rýhováním obojí soustavy, téměř každý list má vodoznaky (květin, zvířat aj. tvarů). Jsou tu i jiné známky, které mluví pro to, že PP do purkrechtních knih nepatří, jak uvedu dále. Z toho, že list je samostatně vlepen, vyvozovat mnoho nemůžeme, zvláště ne nic pro nepravost, jak ukvapeně učinil Friedrich. Potom by musely býti padělky i všechny ostatní listy, které jsou do purkrechtních knih na některých místech stejně volně vlepeny. Jmepuji jen např. z téže knihy list 23 stejného formátu. Friedrich uvádí pro svou domněnku, že list v tom místě, v němž nyní jest, původně nebyl, také zjevy způsobené vlhkostí, plísní nebo hnilobou, které nesouhlasí se sousedními stranami. - Druhá kniha je po stránce této celá velmi sešlá: je sestavena z řady listin různé velikosti, které pospolu nebývaly a jejichž životní osudy byly různé. List 21 je nejschátralejší. Vidíme na něm skvrny různého stáří a původu, navzájem se přesahující, celý list byl nepochybně dlouho vystaven silnému vlhku (dobře je to patrno i na naší reprodukci, obr. 1.) [3], jak svědčí také jeho hnědavé zabarvení vůbec, takže nenacházíme na něm vlastně ani místečka, jež by vykazovalo původní neporušenou čistotu papíru. Vyslovil jsem již nahoře mínění, že tento list původně do knihy nepatřil. To tedy potvrzují také nesouhlasné skvrny plísňové. I ostatní listy knihy mají takové skvrny, které nesouhlasí s okolními listy. Jsou to např. listy 22, 23, 24, kde teprve skvrny zřejmě novějšího původu jeví shodu. Po stránce paleografické má Friedrich řadu námitek, které však, když je překontrolujeme v originále, ukazují nepochybně, že byly zkonstruovány jedině za účelem a cílem, jejž měl Friedrich hned od počátku před očima: padělanost PP.

"Nelze ovšem popírati, - praví F. - že napodobení starého písma se pisateli celkem dobře zdařilo. Hlavní přičinu tohoto úspěchu lze spatřovati zajisté v tom, že pisatel se nepokoušel napadobiti písmo určité ruky některého z ostatních zápisů knihy, nýbrž že se snažil vystihnouti jen povšechný ráz písma zápisů těch."

Písmo PP se skutečně zásadně liší od ostatních listin. Zatím co na těch všech vtiskovali písaři do písma většinou zvláštní charakteristiku kličkami, rozmachy a zákruty (viz obr. 2.) je

Obr 2.

písmo PP klidné a střízlivé. Je to další svědectví, že nikdy PP do purkrechtních knih nepatřila. Friedrich snaží se jejímu písmu vytýkati nestejnoměrnost, jež by naznačovala nezvyklost písařovu. Uvádí pro to konkrétně, že z počátku písař udržoval dobře svislý směr písma, v druhé polovině textu počalo prý se mu však písmo klonit pozpátku a toto klonění sesiluje se prý ještě v posledních řádcích na straně b. Tvrzení toto (jež činí dojem, jakoby bylo psáno dodatečně někde po paměti) mohou si čtenáři lehce překontrolovati na naší ukázce písma. Poznamenávám k tomu, že v první řádce byla někým: snad již za stara některá písmena občerstvována. Tak zvláště obě S ve slově "wssem". Jest běžným zjevem i u dnešního psaní, že v některých částech rukopisu dostane písmo odlišný směr. Bývá to např., když se psaní přeruší a dodatečně se v něm pokračuje při poněkud odlišné poloze těla, nebo obvykle vždy dolní části listů ze silnějších svazků nebývají pravidelně psány, poněvadž poloha ruky bývá pravidlem obtížnější. Z takového běžného zjevu nemůže nikdo soudit na podvrženost. Ohledání Friedrichovo po této stránce však vůbec nesouhlasí se skutečností. Sledujeme-li např. písmeno S a jeho sklon, vidíme, že lehké sklonění tohoto písmene doleva není pouze na konci textu, neboť týž směr zachovává také na počátku, např.: slovo sestra ř. 3, vesnicu svú ř. 4, syn ř. 5 a nespočetně dalších (srv. obr.). Friedrich se domnívá, že pisatel PP nedovedl dobře psáti a že nedařila se mu písmena, jež vyžadují jisté zručnosti, jako b, d, h, k, l, g, z, s. Tímto názorem není se třeba vůbec zabývati (srv. obr.).

Barva písma kloní se do hněda a šeda. Vlivy atmosférické silně na ni působily, jak můžeme dobře sledovati na rozhraní skvrn. V řádku 38 a, počínaje slovy "Item Přibyslavští" nabývá písmo šedšího odstínu. Změna tato patrně zaviněna byla přerušeným psaním, rozmícháním inkoustu nebo jinými podobnými technickými okolnostmi, z kterých pro otázku pravosti nemůžeme nic vyvozovati. Podobné přerušení je možno konstatovati také na str. b ř. 4, počínaje slovy "Potomně pak když královali". Našedlá barva písma, jež budila podezření Friedrichovo, přivedla ho na fantastickou domněnku, jakoby padělatel byl si inkoust našedlé barvy zkusmo připravoval, a poukazuje při tom na slova Petr Cztiborz, jež jsou třikrát pod sebou napsána na prázdné části listu 27 b, dvakrát černě, jednou našedle. Tento názor je však neudržitelný. Uvedená slova jsou paleograficky psána naprosto neuměle a naprosto odlišně od ruky pisatele PP a také látka písma při makroskopickém zkoumání je zcela černavá a nemá stop po lehce nahnědlém zabarvení písma PP. Chemickou zkoušku, která v tomto případě bývala by byla nutností, uváděl-li F. toto jako důkaz podvrhu, Friedrich neprovedl, což je zásadní nedostatek celé jeho práce. Závěry, které podle svých domněnek činí, chemicky neověřuje, ačkoliv příležitostí měl k tomu dost a jako po profesoru pomocných věd historických a paleografu mohli bychom to od něho požadovat.

PP jest psána železito-duběnkovým inkoustem podle několika zkoušek, jež Friedrich provedl a po nichž dosud nacházíme stopy v originále. První strana listu podléhala silně vlhku, jak jsem se již výše zmínil, a horní crusta jest zde téměř jako spláchnuta. Strana rubová jest poněkud lépe uchována, obrysy písmen jsou zde ostřejší a písmo uchovalejší. Vlhkost a difuse také způsobily, že obrysy písmen obklopeny jsou silnými zářemi, nebo, jak je již Palacký při RZ lépe nazývá, německy "hofy". Friedrich se domnívá, že tento zjev vzniká, píše-li se na materiál stářím zvetšelý. Nepochybně neprovedl o tom nikdy žádnou zkoušku, neboť zaměňuje zde rozplývání inkoustu do hmoty papíru, jehož kližidlo bylo stářím ztráveno a jejž proto možno přirovnati k sacímu papíru. Od tohoto zjevu je nutno přesně rozlišovat difusí inkoustové hmoty, nastávající u rukopisů stářím, snad také za spolupůsobení atmosférického vlhka, a která se rozezná od rozplývání tím, že obrysy písmen zůstávají na povrchu zcela ostré a rozplývání - difuse děje se jen uvnitř podkladové hmoty. Tento zjev se také vyskytuje u PP, vedle míst, která byla vystavena přímo mokru, patrně brzo po napsání a která i pouhým okem jsou dobře patrna. Také na našem snímku je dobře patrna taková skvrna způsobená mokrem.

Dolní roh listu 21 je silně ohmatán a Friedrich konstruuje důkaz, že byl ohmatán již dříve, než se naň psalo, a inkoust prý proto tam dobře nechytal. Říká:

"Pozorování to potvrdila zkouška provedená na posledních třech slovech poslední řádky... "zemi a hubili". Tato slova, navlhčena byvše sirníkem bílým amonatým, černala jenom velice zdlouhavě, z čehož jest viděti, že tahy jejich měly mnohem méně inkoustu než na jiných místech zápisu. Lze tudíž souditi, když tato slova byla psána, že papír byl již častým ohmatáváním pošpiněn a pomaštěn, tak že na vrstvě mastné špíny nemohlo se uchytiti dosti inkoustu. Tím je zároveň řečeno, že slova ta (a ovšem i celá Pamět) byla psána mnohem později nežli v době, do níž se písmem hlásí."

Toto všechno zase svědčí, že Friedrich vůbec věci nerozumí. Lidské tělo vypocuje kožními póry látku, jež obsahuje také malé množství (zlomek procenta) tuků, jež se ukládají potom na předmětech s nimiž přijdou do styku. Tak po desítiletém používání papírů či pergamenů utvoří na nich vrstvu a to nejvíce tam, kde dotyk je nejčastější, t. j. např. místa, jež bereme do ruky při listování. Jak citlivě se inkousty k takovým místům chovají, známe všichni ze zkušenosti. Píšeme-li zapocenou rukou, tu když přijde péro do místa, v němž se v pěst sevřená ruka při psaní opírala, začne někdy inkoust vynechávat, musíme taková místa znovu přepisovat s větším tlakem a i potom zůstane písmo v těchto částech jakoby s otrhanými okraji. Koeficient tření mezi látkami mastnými a nemastnými je totiž jak známo velmi nepatrný, nedovede u inkoustu na mastném podkladě přemoci povrchové napětí a inkoust se pak stahuje na menší plochu, než byla původní plocha styku. Kdybychom takové místo po letech chemicky zkoumali, tedy naznačený tvar písmových čar (t. j. neostré, jako roztřesené) tím markantněji vynikne. Zcela jiný zjev nastane u rukopisu, který byl popsán a teprve potom během doby je opotřebováním znečištěn a povlečen vrstvou špíny a mastnoty. Při chemické zkoušce taková místa jen pozvolna reagují, poněvadž reagencie zvolna horní mastnotou proniká (neodstranila-li se již dříve tato vrstva jinou látkou), nehledě k tomu, že stálým dotykem je také valná část inkoustové hmoty setřena. Obrysy písmen však vyniknou ostře a úplně. Můžeme proto také z výsledku takové chemické zkoušky soudit nejen na to, co bylo dřív, zda špína či inkoust, ale také nepřímo na stáří rukopisu resp. jeho pravost. Výsledek zkoušky Friedrichovy dává nám v tomto případě nepřímý důkaz pravosti PP. Neboť po reakci písmo vystoupilo sice pozvolna, ale jasně (dosud v orig. patrno) - ČČH, str. 43. Vzhled ohmataného rohu ukazuje na jeho stáří - ani Friedrich neodvažuje se o stáří tomto pochybovati - a písmo bylo nepochybně dříve, tedy starobylost celého rukopisu je tím dokázána. O chování písma psaného na ohmataných místech, jak jsme výše popsali, mohl se Friedrich velmi lehce přesvědčit, dříve než učinil z tohoto titulu námitky proti pravosti PP. Na prvním listě třetí knihy purkrechtní města Přibyslavě je totiž novější přípisek z r. 1834. Ten na první pohled ukazuje, jak vyhlíží písmo na starém, ohmataném podkladě, je jakoby roztřesené, neostré. A papír v tomto místě není ani zdaleka tak opotřebován jako podklad PP.

Po stránce chemického složení inkoustu, jimž psána byla PP, není třeba se rozborem, prof. Friedricha blíže zabývat. Jednak nevěnoval ani této stránce dostatečnou péči, ačkoliv měl tady již tehdy 20 let starou skvělou práci Bělohoubkovu a Šafaříkovu a materiálu srovnávacího v samých knihách je dostatek, jednak soudě podle různých jeho poznámek, postrádal prof. F. o těchto věcech nejzákladnějších vědomostí. [4] Podle výsledku jeho zkoumání ještě jako zajímavost poznamenávám, že v PP je také jedno místo v nové době občerstveno a toto místo vykazuje jinou reakci, než ostatní inkoust. Okolnost ta podle F. nemá pro pravost žádného významu. Tvrditi, že padělatel recept na starý inkoust ztratil a proto retuše musel dělat již něčím jiným - jak to v stejných případech u RK prohlašovali odpůrci - to se již přece jenom prof. F. uvésti neodvážil.

Shrneme-li poznatky po stránce materielní, vidíme, že prof. Friedrich nepřinesl ve svém rozboru PP ani jedinébo dokladu, který by dosvědčil nebo jen poskytoval možnost falsifikátu. PP je psána inkoustem železito-duběnkovým, nikoliv barvou. Inkoust - na rozdíl od barvy, jež je jakýmsi konglomerátem barevných zrníček stmelených pojidlem a prakticky chemicky a barevně téměř stabilních - jest chemická sloučenina, jež se působením atmosférických vlivů vnitřně chemicky mění a změna ta je patrna i v barvě písma. Padělatel jen trochu znalý věci, by proto nikdy pro falsifikát nezvolil inkoust, ale barvu, jíž se konečně ve středověku používalo také. Neznáme také dodnes padělku, který by byl psán inkoustem a mohl býti jako pravá věc vážně předkládán znalcům. Převážná většina rukopisů, proti nimž byly vznášeny podezření v min. století, jsou psány barvou (EJ, PpV, LP, MV). PP byla vystavena po dlouhou dobu účinkům vlhka, takže písmo je značně poškozeno, difundovalo také silně do podkladu a utvořilo záře, jež při inkoustovém materiálu písma a ostrých obrysech mluví pro pravost. Stářím opotřebovaná místa a chování se písma dokazují, že psáno bylo v době, kdy podklad nebyl ještě vlivy vnějšími porušen, a porušení toto nemůže býti provedeno dodatečně uměle v krátké době. Uvážíme-Ii všechny tyto okolnosti, nelze po stránce hmotné považovati PP za falsifikát.

Hmotné části kteréhokoliv rukopisu jsou základními prvky pro posuzování jeho pravosti. Jsou-li ony staré a tedy pravé, musí býti pravým i všechno ostatní po stránce jazykové i obsahové. Byl-li by rukopis falešný po stránce jazykové či obsahové, musí býti falešný také po stránce hmotné. Hmota zde rozhoduje, neboť ani dnešní pokročilé době nepodařilo se dosud vyrobiti věc, jež by vzdorovala hmotným rozborům prostředků věd exaktním. Pamět Přibyslavská je v tom směru bez vady.

Námitkami z obsahu, které učinil ve své práci prof. Friedrich PP, nemuseli bychom se vlastně ani zabývati, neboť je-li pravá látka, musí se případné nejasnosti textu vysvětliti jiným způsobem nežli falsifikátem. Pro úplnost uvedu však zde i tyto námitky Friedrichovy, také proto, že jejich vyvrácení bylo umlčeno a ztraceno v denních listech.

Stejně jako již i Gebauer, pozastavuje se Friedrich nad nejasným původem Paměti. Všechno, co o ní víme, je zaznamenáno v prvních řádcích Paměti:

Známo buď všem nynějším i budoucím pro pamět, že čtouce ukázal nám kněz farář náš, abychom zaznamenali, co v knize jeho psáno jest, pro pamět lidskou takto.

A na konec je Pamět uzavřena větou:

A to jsme my konšelé zaznamenali pro pamět lidskou.

Friedrich postrádá data listiny a podpisy konšelů. Z toho však nelze vyvozovat podezření proti pravosti rukopisu. Vždyť i dnes existuje spousta listin, na nichž nedopatřením schází datum, ba i podpisy. Pisatel těchto řádků sám má např. ve svém archivu dopis, pocházející nepochybně z pera prof. V. Flajšhanse, na němž tento z neznámých důvodů opomenul uvést svůj podpis. Něco přece však můžeme soudit z okolnosti, nad níž se Friedrich pozastavil. Z toho a také z celého způsobu Paměti dá se předpokládat, že listina, uchovaná v purkrechtních knihách přibyslavských, není originálním opisem, nýbrž opisem opisu, který si za starých dob pro důležitost obsahu někdo pořídil, a poněvadž jemu záleželo v prvé řadě na obsahu, spokojil se s ním a podrobnosti ostatní, pro obsah nedůležité, vynechal. Mluví pro to nejen celkem neúpravné psaní průběžné, bez záhlaví i konce, ale také zchátralý stav celé listiny, jenž ukazuje podle mikrografií, že listina již brzy po svém napsání byla vystavena působení mokra a že se tedy s ní nezacházelo tak, jak by její hodnota zasluhovala. Máme u nás ještě množství archivů neprobádaných a nelze vyloučiti, že původní opis Paměti Přibyslavské čeká snad ještě někde na svého objevitele. [5]

Po stránce obsahoyé vedl prof. Friedrich důkaz podvrženosti hlavně ze dvou stránek. Jednak ze shody s kronikou Hájkovou a dále tzv. důkazem heraldickým z knížecího erbu Ditrichštejnského, který se stal hlavním jádrem sporů v roce 1912 a o kterém pojednám níže v kapitole o další historii osudů PP.

Zde přihlédněme důkladněji k námitce, týkající se shody s vypravováním Hájka. O dějinách Přibyslavě totiž Pamět uvádí:

"Přibyslava, sestra Václavova, vojvody svatého, zpořádala vesnicu svú Jablonú a zdí tlustú obehnala jako město pro bezpečnost svú, aby jista byla sama sebú a lidem a čeledí svú; nábožně živa byla v tom usazenie a, když umřela, pohrabána jest pod horu Krutěnú, a sbožie to obderžal Slavniek, pán Lubický, protože byla Přibyslava tetú ženy jeho Střezislavy. Item tu Lubicu Moravané i Uhřané sú zpálili, když sú do země sem vpadli; Přibyslavě města nedostali sú, bylo silno ohrazeno a hájeno od Chotislava, jehož Slavniek uřídil, aby města hledal. Item týž Chotislav ustavěl klášter, a choděli sú silno do klášteře, a ztratělo se jmieno městu Jablon a slulo Přibyslava po Přibyslavě pro pamět jí."

Friedrich k této části PP praví:

"Čteme-li začátek "Paměti", bezděky vybavuje se vzpomínka na Hájkovu kroniku Českou. A vskutku najdeme u Hájka k r. 945 zprávu, s níž se obsah prvních tří odstavců "Paměti" nápadně shoduje. Hájek vypravuje, že svatá Přibyslava, sestra sv. Václava, založila velkou ves jménem Jablonná a ohradila ji širokou zdí. Když pak nedaleko odtud zemřela, byla pohřbena pod horou, která slula Krutina. Po letech vystavěl tam jakýsi Chotislav klášter, v němž bylo tělo svaté Přibyslavy pochováno (v poznámce pod čarou cituje k tomuto Friedrich doslovně Hájka a připojuje: Hájek očividně zaměnil Přibyslavu, sestru sv. Václava s blaženou Zdislavou, zakladatelkou Dominikánského kláštéra v Jablonném). Cele toto vypravování i s jmény - ani jméno vrchu Krutiny nechybí - opakuje v stručnější formě naše "Pamět", ačkoliv Hájkova zpráva nevztahuje se k městu Přibyslavi, nýbrž k Jablonné v severních Čechách při pomezí Žitavském. Shoda věcná je taková, že nelze pochybovati, že pisatel "Paměti" Hájka znal a podle něho složil svoji zprávu o původu města Přibyslavě. Z toho vyplývá, že "Pamět" nemohla vzniknout v XV. století, nýbrž že původ její sluší položiti do doby pozdější".

Potud Friedirich. Nepochybně zpráva Hájkova i Pamět vykazují shody nápadné. Jest nyní otázkou, lze-li tuto shodu vysvětliti jedině a bezpečně způsobem p. Friedricha, t. j. tak, že pisatel PP čerpal z Hájka, či je-li zde možné i vysvětlení jiné a snad i bezpečnější. Jest si především třeba uvědomiti, že pověst, která se zachovává lidovým podáním, dozná vždy určité změny a musíme se snažit tyto změny resp. doplňky odloučiti, abychom se mohli dopátrat historické pravdy. Zprávu o Přibyslavě, sestře knížete Václava jest podle dochovaných zpráv, t. j. Hájka a Paměti Přibyslavské vztahovati buď k městu Jablonné (Gabel) nebo k Přibyslavi. Nutno proto přihlédnouti, co říkají historické prameny o obou místech.

Blažená Zdislava, o níž mluví Friedrich, byla dcerou Sibylly, dvorní dámy sestry Filipa z Hohenštaufu z jejího druhého manželství s Přibyslavem z Křižanova (XIII. stol.). Zdislava provdala se za Havla (Gallusa) z Lemberka a Markvarta, jenž sídlil na hradě Lemberku v těsné blízkosti města Jablonné, kde později Zdislava založila kostel a klášter dominikánský. Lemberk leží asi půl hodiny sev. vých. od Jablonné na hoře Krutině. O Přibyslavě, sestře sv. Václava nemáme v místě jiných zpráv, nežli pověst, že pochována byla v kapli nedaleko Lemberka, kde je dodnes ukazován náhrobek, ve kterém prý byla pohřbena, nežli byla převezena, do Prahy k sv. Vítu (kron. Beneše z Veitmile) v prosinci 1367. Tento náhrobek je tedy jedinou stopou a to velmi problematickou, neboť nenese nejmenšího označení. Je nutno tedy rozhodně souhlasit s Friedrichovou poznámkou, že osoba Přibyslavy byla i u Hájka a také v místní pověsti jablonské - snad za vlivu Hájkovy kroniky - zaměněna se Zdislavou, jejíž tělo dnes leží v kostele jablonském. Paměť Přibyslavská mluví zeměpisně daleko určitěji než zpráva Hájkova, uvádějíc řadu jmen i míst, jež dodnes v okolí a dějinách města Přibyslavě nacházíme, s vyjímkou jména Krutina. [6] Předměstí Přibyslavě severní a jižní dosud nesou jména Jablonná (Čes. a Něm.). Nutno však přiznat, že ani PP není natolik určitá, abychom mohli z ní bezpečně tvrditi, že se vztahuje na kraj přibyslavský. Mezi oběma uvažovanými místy, Přibyslaví a Jablonným je také jistá rodová souvislost. Švakr blažené Zdislavy lemberské, Smil z Lichtenburka (měl za manželku sestru Zdislavy Elišku) byl ochranným pánem Přibyslavě a založil v těsném jejím sousedství ve Žďáru cisterciácký klášter. Zdá se, že se dvě samostatné pověsti o Zdislavě a Přibyslavě - snad vlivem této spojitosti - prolnuly a daly tak základ lidovému podání, z něhož čerpal jak Hájek, který byl v roce 1521 zámeckým kaplanem na Lemberce, tak také neznámý pisatel zprávy přibyslavského faráře, jehož opisem jest Pamět Přibyslavská.

Zajímavé bude všimnouti si ještě, jak používají zprávy o Přibyslavě dějepisci obou míst, které přicházejí v úvahu. MUDr. Fr. Půža, kronikář přibyslavský, přesvědčený obhájce pravosti Paměti, uvádí PP v Kronice Přibyslavské jako písemné zaznamenání pověsti, pro původ jména města však co historický pramen nerozhodný. Dějepisec města Jablonné, Viktor Pinkava, když ocitoval Hájkovu kroniku o Přibyslavě, uvádí:

"Dieselbe Legende von der Přibyslava, die wir oben erzählt haben, ist nun in einer alten Handschrift den Denkwürdigkeiten der Stadt Přibyslav enthalten mit genauer Angabe von Dörfern und Meierhöfen, welche in der Umgebung von Přibyslav noch heute bestehen mit einziger Ausnahme des Berges "Krutina", welcher Name dort nicht mehr bekannt ist.

Unter "Gablona" dem angeblichen Wohnsitz der Přibyslava ist also nicht wie Hájek und viele spätere Geschichtschreiber meinten unser heutiges Gabel, sondern ein Ort im südöstlichen Böhmen zu verstehen, welcher nach ihr Přibyslav genannt würde und noch heisst, während die ursprüngliche Bezeichnung "Gablona-Jabloň" verschwand."

Z citované části ze spisu Pinkavova "Geschichte der Stadt Gabel", 1897, 13 můžeme také zhodnotiti práci Friedrichovu po stránce jeho používání pramenů. Friedrich totiž na str. 47 ČČH v pozn. 2 praví:

"Na ...shodu vypravování Hájkova s Pamětí Přibyslavskou poukázal již před desíti lety Pinkava ve své Geschichte der Stadt Gabel ...avšak nevyvodil z toho příslušných důsledků."

Vidíme naopak, že Pinkava důsledky vyvodil. Ovšem důsledky, jež vyplývaly přímo z dokladu a ty se Friedrichovi pro jeho účel nehodily. Umlčel je tedy.

Friedrichův názor, že pisatel Paměti opisoval z Hájka nemá tedy žádné opory. Rozbor obou zpráv o Přibyslavě nám spíše ukazuje, že jedná se o dvě samostatná zaznamenání pověsti, jež nepochybně žila mezi lidem a odtud pocházejí také shodné části obou záznamů. Ústní tradice však nám již v obou případech historické jádro tak zastřela, že se přesného dějinného základu nelze dopátrati.

Na listě 28 druhé knihy purkrechtních Register jest nově švabachem Pamět Přibyslavská přepsána. Půža považuje za autora tohoto přepisu zmíněného J. Malého (Půža, KP, 16), Řezníček soudí na správce přibyslavského panství Schokhera (ČČM 1893, 615). Původce opisu snažil se bezpochyby text Paměti, který byl asi již tehdy velmi zchátralý, svým přepisem zachovat, což se mu po stránce obsahové dost zdařilo. Je vidět, že věnoval studiu listu náležitou pozornost, jak konečně to i důležitost obsahu vyžadovala. Po stránce paleografické však o věrnosti přepisu nemůže být ani řeči. Již Řezníček (v ČČM 1893, 615) nazývá ho chatrným. Pisatel přehazoval slova (ř. 4b), špatně je přepisoval (ř. 44a, sem místo sú), dokonce i vynechával (ř. 24a, erb). Tím více zarážeti musí, když ve Friedrichově práci na str. 49 jest beze všeho ostychu vytištěno o pisateli, že "text Paměti, jejíž písmo je místy neobyčejně bledé a takřka nečitelné, přečetl a opsal doslovně, ničeho nevynechav. Okolnost tato jest zajisté velice podivuhodná a podezřelá, a nejpravděpodobněji lze ji vysvětliti tím, že původce opisu také padělaný zápis Paměti sám zhotovil." - K tomu zajisté není třeba dalších poznámek.

Probrali jsme zde Friedrichovy důkazy podvrženosti Paměti Přibyslavské a shledali jsme, že důkazy ty jsou rázu problematického, nebo lépe řečeno rázu povážlivého - ovšem pro osobu jejich podavatele. Ze stránky paleografické, v níž jest odborníkem, nepřinesl žádného spolehlivého důkazu, žádného přesvědčujícího faktu, podle něhož bychom měli Pamět zavrhovati. Ze stránky materielní, ve které by jako profesor pomocných věd historických měl být u nás nejlepším odborníkem, přinesl několik svých názorů, jež ukazují, že jejich autor buď postrádá základních znalostí materielních, pro zkoumání starých rukopisů potřebných, nebo se dopouští zřejmých omylů.

Další osudy Paměti a Friedrichův t. zv. důkaz heraldický.

Zdržel jsem se u práce Friedrichovy plným právem. Neboť dodnes platí za nevývratnou a nevyvrácenou vědeckou práci, jež navždy odkázala Pamět Přibyslavskou do makulatury. Práci, kterou vynaložil hlavně MUDr. František P ů ž a, rodák přibyslavský, a jeho spolubojovník Dr. Václav Řezníček, bibliotekář pražského Musea, byla z velké části vynaložena nadarmo. Nepřipuštěna do vědecké literatury, do vědeckých časopisů, jež již v té době počala ovládat jedna škola, stejná, jež ani dnes nejpřipustí do t. zv. oficielně vědeckých revuí ani nejmenší zmínku o otázce Rukopisů se stanoviska pravosti, třebas by byla sebe vědečtější - umlčena vědomě a účelně, jen aby se nemohla ve veřejnosti lehce dotknouti pověsti našich autorit. Dnes se o této práci buď mlčí, nebo neví. A proto považoval jsem za účelné shrnouti v podrobnějším pojednání všechno to, co se kolem Paměti událo, připomenouti si umlčené hodnotné práce vědeckých pracovníků před čtvrt stoletím a posouditi také vědecké hodnoty námitek, jež proti PP byly přineseny a výrazem jejichž hodnoty byla hlavní námitka prof. Friedricha, jež byla středem bojů v letech 1912.

Dejme zase slovo prof. Friedrichovi:

"V odstavci tom (t.j. osmém PP) mezi jiným se praví, že Přibyslav obdržela od knížete Spytihněva za erb "dva nože přes sebe položené a nad nimi čepicu knížeckú". Znamení toto jest skutečně posud ve znaku městském, avšak jest jeho součástkou nejmladší. Prvotním erbem města Přibyslavě byl rodinný znak pánů z Ronova, dvě černé ostrve křížem přeložené ve zlatém štítě. Tento erb po r. 1597, když město koupí přešlo v majetek Hertvika Žejdlice ze Schönfeldu, byl rozmnožen znakem Žejdlickým - třemi červenými kapry na stříbrném štítě. Roku 1622 byla Přibyslav pro účastenství Rudolfa Žejdlice v českém povstání zároveň s panstvím Polenským zkonfiskována a prodána kardinálu Františkovi knížeti z Dietrichštejna. Za tohoto knížete byl erb městský rozmnožen knížecím znakem dietrichšteinským, totiž dvěma noži křížem přes sebe přeloženými, nad nimiž jest čepice knížecí, obě v poli napříč rozpůleném, jehož horní polovice jest zlatá, dolní červená. Praví-li se tedy v "Paměti", že Přibyslav obdržela za erb "dva nože přes sebe položené a nad nima čepicu knížecků", jest nade všecku pochybnost jisto, že nemohla býti sepsána před rokem 1622."

Friedrichova námitka byla tedy závažná. Tak závažná, že mohl k ní odůvodněně připojiti poznámku:

"Toto faktum zbavuje nás zajisté povinnosti, obírati se ještě zvláště zprávou odstavce 14. o vítězství nad Tatary u Olomouoe."

Námitku Friedrichovu je třeba poněkud osvětliti:

Dnešní znak přibyslavský skládá se ze tří částí, jak dobře můžeme sledovati z obr. 3. a 4. V horní části erbu jsou na červené půdě dva skřížené nože vinařské a nad nimi čepice knížecí. Spodní část erbu má v levé části tři červené kapry na

Obr. 3

Obr. 4

Obr. 5

modré půdě (pozměněný znak Žejdliců) a v pravé části dvě černé ostrve (sukovice) na žluté půdě (znak Ronovský). Podle tvrzení Friedrichova skládal se původně znak přibyslavský jen ze znaku Ronovského, po roce 1597 byl rozmnožen o znak Žejdliců a po r. 1622 o znak Ditrichštejnů. V době, do níž se klade PP, skládal se tedy znak přibyslavský pouze z části Ronovské. Jestli jest v PP mluveno již také o horní části znaku (Dietrichštejnské) jest to bezpečným svědectvím její podvrženosti, pravil v podstatě Friedrich.

Tak vypadala situace do zimy 1911.

17. prosince toho roku uveřejnil však v Národní Politice očekávanou již zprávu o novém zahraničním paleografickém a materielním ohledání rukopisu Královédvorského Dr. Ladislav Píč. Píč použil ve svém článku také dokladu o bitvě olomoucké z Paměti Přibyslavské, kterou tedy i po rozboru Friedrichově za falsifikát nepovažoval. Dva dny na to, uštván novinářskými útoky a rozrušen podle svědectví musejních úředníků (Píčův posl. odkaz, 1914, 30) nejvíce článkem "septimána" v Čase, se prof. Píč zastřelil. Otázka Paměti však znovu oživla. J. Vlček v LF 1911, 485 v kritice Píčova článku vytýká po "septimánovi", [7] že: "dějepisná stať (Píčova) ze dne 17. prosince 1911 neví nebo nechce věděti, že důležitý, domněle starý doklad její byl dne 15. ledna 1908, bezmála před čtyřmi lety, veřejně usvědčen za novověké falsum." Pověstný Pekařův [8] prosincový manifest ze 29.XII.1911, v němž 52 vědců vydalo prohlášení, že RKZ jsou podvrženy, o PP říká: "Jest naprosto nepochopitelné; že prof. Píč proti prof. Gollovi mohl se dovolávati tak řečené Paměti Přibyslavské, která již před čtyřmi lety (1908) byla prof. Friedrichem zcela přesvědčivě jako novodobý padělek prokázána."

Když se potom České Slovo dotklo 23. prosince ve své tribuně otázky Paměti Přibyslavské, zaslal redakci obsažný článek prof. Friedrich, v němž znovu zopakoval hlavní své námitky proti pravosti Paměti a vyzvedl zvláště otázku erbu. K tomu sluší poznamenati, že zamlčel ve svém článku skutečnost, že jej hned v roce 1908 navštívil Dr. Půža z Přibyslavě a doručil jemu fotografii městské pečetě z roku 1588 (viz obr. 6), na které se již nachází ona domnělá část Ditrichštejuská (horní část znaku) a jejíž existence poráží tedy na hlavu heraldický důkaz Friedrichův. Na obranu PP vystoupili potom neprodleně v Českém Slově Dr. V. Řezníček a zvláště Dr. Půža. Friedrich zúčastnil se diskuse v Nár. listech 19.I.1912 a Českém Slově 20.I.1912, potom umlkl.

Obr 6.

Nově na podporu svého stanoviska uvedl Friedrich v obou článcích jednak skutečnost, že do roku 1594 nenalezl jiný tvar pečetě městské nežli s částí pouze Ronovskou a pak ocitoval výňatek z privilegia Ditrichštejnského městu Přibyslavi ze dne 4. dubna 1631, kde se praví:

"A poněvadž od starodávna jistého erbu a pečeti pro důležité své obecní potřeby (přibyslavští) užívali, takový erb netoliko jim schvalujeme, ale také níže psaným způsobem obnovujeme: Předně mají štít na poli rozdělený, jehož vrchní polovice červené pole má a na něm v prostředku dva nože z erbu našeho na kříž přeložený, a nad nimi knížecí klobouček; v dolní pak polovici štítu dvoje pole se spatřuje, jedno žluté a na něm dvě opálené sukoviny pošikem přes sebe položený, druhé pole modré neboližto nebeské barvy, v něm tři ryby jako plouvající, jakž to všechno malířským kunstem a uměním zřetedlněji a patrněji v tomto listu našem vyjadřené se spatřiti může."

Obraz erbu připojený k tomuto privilegiu spatřujeme na obr. 3.

Ke článku připojil pak Friedrich také svůj názor na objevenou pečeť z r. 1588 a veřejně oznámenou v Čes. Slově dne 7.1.1912. Po jeho snesení dokladů o erbu přibyslavském jest jí prý považovati za "svrchovaně podezřelou". "Autorem padělku toho pak zajisté s velkou pravděpodobností může býti označena táž osoba, která padělala Pamět" (Nár. listy, 19.1.1912).

"Není nic snadnějšího - připojuje k tomuto sdělení Friedrichovu V. Řezníček v Čes. Slově - jako jest metoda popěračů pravosti staročeských památek, kteří všechny nehodící se jim staré i právní dokumenty prostě prohlašují za podvržené padělky a věřící jim lidi za lumpy, blbce nebo blázny!" -

Ditrichštejnské privilegium nerozmnožovalo znak přibyslavský o částku ditrichštejnskou, jak vykládal Friedrich, nýbrž jej pouze pozměňovalo (...erb takový netoliko schvalujeme, ale také... obnovujeme) a to v tom smyslu, že skřížené nože zbrojířské změnilo na nože vinařské podle znaku Ditrichštejnského, ale polohu jejich zachovalo, a dále zaměnilo stříbrnou barvu části Žejdlické za modrou. Kdyby Ditrichštejnové byli znak přibyslavský doplnili svým erbem, pak by tak byli nepochybně učinili stejně, jako se stalo znaku města Polné, jež také v téže době připadlo v majetek Ditrichštejnů. To ale obdrželo znak nového pána (viz obr. 5.) nezměněně, t.j. dva vinařské nože vedle sebe svisle ležící v rozděleném poli červeném a zlatém bez knížecí čepice - tu ještě Ditrichštejnové ve znaku neměli a nemohli ji ani udělovat (přibyslavský znak ji však má).

Pokud se týče faktu, že Friedrich do r. 1594 nalezl jen pečetě s části Ronovskou, vztahuje se to jen na t. zv. pečeť malou. Malá pečeť se znakem Ronovským užívala se dokonce až do r. 1751. Řezníček nalezl ji ještě r. 1834. Dovozovati z toho však, že všechny jiné pečetě před r. 1834 byly by padělky, bylo by absurdní.

Půžovým objevem peěetě z r. 1588, jež jest přivěšena ke smlouvě s Polenskými, se tedy heraldický důkaz Friedrichův rozpadl.

Horní část znaku přibyslavského je stará. Řezníček ve shodě s Půžou upozornil v Čes. Slově 21, 28.1.1912, že stará hornická města mívají ve znaku skřížené předměty a nad nimi, ještě ve znaku, korunu knížecí nebo královskou. A že Přibyslav bývala za stara horním místem, je dostatek známo. Zvláště za Přemysla Otakara I. mocně se v těch krajinách těžilo stříbro (odtud pochází i jiná domněnka o jméně Přibyslav-Priemezslaues 1265 - Přemysl).

Prof. Friedrich mohl by na rozbor svého heraldického důkazu, který vyňal jsem z prací Půžových a Řezníčkových; odpovědět po způsobu prof. Gebauera: Bylo tím dokázáno, že PP jest pravou? Nikoliv! Nýbrž jenom to, že moje námitka nebyla správnou!

K tomu je třeba uvážiti, bylo-li by možno, aby předpokládaný padělatel (r. 1834) mohl míti takové znalosti heraldické (nechceme říci: lepší než dnes prof. Friedrich, neboť ty míti mohl), aby se rozborem detailů nenalezla dnes ani nejmenší drobnost, v které by narazil. O tom, jaké byly znalosti o původu znaku přibyslavského v min. století, máme zachované svědectví. [9] Heraldik Widimský se ve svém díle o znacích českých měst v letech 60. domnívá, že horní část znaku opravdu přišla celá od Ditrichštejnů. Výklad takový byl však přece jen nesnadný a tu někdo (Půža se domnívá, že snad sám Widimský), aby si jej ulehčil, přeměnil pole horní části znaku místo původně pouze barvy červené na barvy dvě: červenou a zlatou, a tím ho ovšem přiblížil více znaku Ditrichštejnskému. Tento nesprávný - mohli bychom říci padělaný - znak, uveřejněn je také v Ottově Naučném slovníku XX, 674 (viz obr. 4.), kterého používal prof. Friedrich, pro svou práci jako vědeckého pramene, jak můžeme souditi, srovnáme-li jeho popis erbu (viz str. 22).

Vidíme tedy, jaký zmatek mezi znalci v této věci panoval ještě do nedávna. A v tomto zmatku by byl padělatel před 100 lety dovedl bezvadně proplouti? Aby se tomu věřilo, bylo by potřebí příliš silné dávky - romantismu.

Závěr.

Polemikami v roce 1912 spory o Pamět umlkly. Když v roce 1914 uveřejnil Dr. Půža historii PP v Kronice Přibyslavské, neozvala se žádná námitka. Ale osud Paměti byl stejný jako RKZ. Vědecké časopisy se ani řádkou nezmínily o diskusi mezi Půžou a Friedrichem. Jakoby jí nebylo. A tak se pozvo]na šířilo přesvědčení, že PP jest padělek nové doby a důkaz o tom, že provedl 1908 Friedrich. To je také vlastně všechno, co i dnes odborníci o Paměti vědí. Neviděli ji, neznají obsah, netuší ani, kde se nachází, ale odsudek, který obratnými metodami podařilo se všude rozšířiti, jest jejich celou vědomostí. Marešovo zhodnocení v Pravdě o Rukopisech (66 a d.) bylo jako obvykle umlčeno. Vrzalíkovo Poučení, kde na str. 108 jsou v kostce osudy PP, bylo nazváno stupidností. Ze strany odpůrců obíral se trochu Pamětí F. M. Bartoš ve svém spisku "Rukopisy", kde uvádí, že mínění Friedrichovo o erbu "bylo snad(!) otřeseno pečetí městskou z r. 1588, na níž je již erb toho tvaru, ale odvozenost Paměti z Hájka a ostatní Friedrichovy důvody pozdního vzniku jejího zůstávají v naprosté platnosti." Tímto názorem není se však třeba zabývati, poněvadž prof. Bartoš tehdy vůbec neznal materiál, jenž se k Paměti vztahuje. Ještě jako zajímavost možno uvésti, že v roce 1928 dalo ředitelství Archivu země České zhotoviti 25-násobné zvětšeniny písma PP a vystavilo je na výstavě soudobé kultury jako ukázku vyloženého padělku. Tableau i s textem pořizoval nepochybně naprostý laik, neboť používá zde ku srovnání s mikrografií PP (tedy rukopisu vlhkem velmi porušenému) tvrdě vypracovanou zvětšeninu písma z téže knihy list 22 a, který jest proti listu 21 nepoměrně zachovalý. Snímky ty možno viděti v Archivu země České.

Každá vědecká práce má používati objektivní vědecké metody, s nadbytkem sice skepse a ostré kritiky, ale dostatkem pečlivé heuristiky, zvláště je-li kryta autoritou universitní. Námitky, jež byly přineseny proti PP, postrádaly těchto požadavků, byly vyhotoveny s vědeckou nepřipraveností a neznalostí, nemluvě ani o účelu, který každým slovem sledovaly a který ve vědeckém díle jest nepřípustným. Dílo má vyrůstati ze základů a nikoliv ze střechy.

Důkazy, které byly proti pravosti PP přineseny, nelze ani důkazy nazývati. Také slovo domněnky jest pro ně příliš mírné, neboť i domněnky se mohou budovat podle určitých fakt, zde šlo však o domněnky budované z určitého cíle. Výsledek jejich musel se očekávati, třebaže ne hned. Neboť silou dají se udržet nějakou dobu i řítící se stavby.

Pamět Přibyslavská zůstala pravým historickým svědkem, kterého můžeme používati klidně jako svědka spolehlivého, poněvad se nikomu její falešnost prokázati nepodařilo.

A stejně dobře může se uváděti po příkladu nešťastného Píče, jako pravý doklad v boji o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, jejichž pravost stáří se stejně nebuduje na několika slovních tvarech či historickém obsahu PP, ale na existenci jejich hmotného podkladu, který prošel nezdolně rukama řady našich slavných chemiků: Cordy, Purkyně, Šafaříka, Bělohoubka, Stoklasy a o němž vyslovily koneěné slovo vědy exaktní ústy univ. prof. V. Vojtěcha (Zprávy Čsl. spol. rukopisné, č. 4.):

"Vyrobiti RKZ v letech 1817 bylo by chemickým zázrakem - a v ty věda nevěří."

A to koneěně platí i o Paměti Přibyslavské.

PALEOGRAFICKÝ PŘEPIS PAMĚTI PŘIBYSLAVSKÉ


List 2la.

 1   Znamo bud vssem niniegssym i buduczim p(ro) pamiet ze cztucze ukazal nam
 2   kniez ffararz nass abichom zaznamenali czo w knieze geho psano gest pro
 3   pamiet lidsku takto przibislawa sestra waczlawowa woywodi swateho
 4   zporzadala wesniczu swu gablonu a zdy tlustu obehna a gako miesto p(ro) bez
 5   pecznost swu abi gista bila sama sebu a lidem a czeledie swu naboznie zi
 6   wa bila w tom usazenie a kdiz umrzela pohrabana gest pod horu krutienu
 7   a sbozie to obderzal Slawniek pan lubiczki p(ro)tozebila przibislawa tetu zeni geho
 8   strzezislawy item tu lubiczu morawane a uhrzane su zpalili kdiz su do zemie sem
 9   wpadli przibislawie miesta nedostalisu bilo silno ohrazeno a hageno od cho
10   tislawa gehoz Slawniek urzidil abi miesta hledial item tiz chotyslaw usta
11   wiel klassterz a chodieli su sylno do klassterze a ztratielo se gmieno miestu
12   gablon a sluolo przibislawa po przibislawie p(ro) pamiet gi item kdiz Slaw
13   niek umrzel p(ro) zamutek ze mu wrssowiczane zbili su siny w lubiczi padlo
14   to sbozie woywodie ale wrssowiczane osobili to sbozie sobie rozdieliczese
l5   onie a derzicze ge az do czasu kdiz zmordowani bili su od knieze swatopluka
16   item ten Slawniek miel take sina woytiecha a ten bil biskup a od prussanuow
17   zmordowan item ten chotyslaw miel sina Czestmierze gemuz p(ro) howorzenie
18   przezdieli su howora a ten sluzil woywodie jaromirzi a uchraniel ho na
19   ziwu przed wrssowiczani a wzal odplatu zbozie niektere druhi sin bil mie
20   slaw a derzal hrad drewik item kniez brzetislaw ugal se przibislawi kdiz
21   gi wrssowiczane utisknuti chtieli a przeslaw o puti podmanieti sobie gi chtiel
22   a z miesta s chasu wihnal se a zbito mu bilo pacholkuow L przibislawskich
23   zmordowano bilo XXV item przibislawa ma swuoy purkrecht od knieze Spi
24   tigniewa obderzala ten purkrecht a erb dva noze przes sebe polozene a nad
25   nima czepiczu kniezeczku a stalo se to kdiz woywoda Spitigniew tahel z morawie
26   lidem walecznim a przissel do przibislawie zalowano mu bilo na borsse
27   wrssowiczana ze czini przibislawie protiwenstwi przi horach a obchodech a
28   usiluge abi lide miessczanine bili su geho czeledi a prosicze ziadali su woy
29   wodi abi ge wzal pod ochranu swu wislissaw knieze ziadost gich slu
30   ssnu swolil ktomu wzal ge pod swu ochranu dage przibislawskim to
31   znamenie za erb ze przigal miesto pod swu mocz abi gsucze wierni pana
32   sweho uziwali geho na czasi buduczi a wieczne a przikazugicze przikazal abi
33   gim przibislawskim przi gich obchodu hornim a ginim gakim koliw ziadni
34   neprzekazel pod pokutu weliku ale wrssowiczane przecze czinili gim p(ro)ti
35   wenstwi az do toho czasu kdiz zmordowani bili a to uczinil Spitigniew zesu
36   se otczi geho brzetislawowi kdiz morarawu kniezeczki derzel a przeslaw wrsso
37   wiczan utisknuti ge chtiel abi sami sebu se nesprawowali ale nim rzidili pro
38   sebnie obratili abi ge natisku uchranil item przibislawssczi gsuci w milosti u kni
39   zete Spitigniewa stawili su kostel swateho iana ktrzitele na swuog gross nakladnie
40   item Slawoss hornik muz bohati ustawil dworzisscze pod przibislawu a syn geho gen
41   czek dwuor gencze a prziba syn druhi usadil se w kerzi s czeledieswu tu u przibislawi
42   a stawieli su se gine taki dwuori a kdiz woywodiel Sobieslaw przissel sem do przibi
43   slawi zhlednuti hor a ten potwerdil prawo purgrecht przibislawie a przikazal abi wuo
44   koeczni chodieli su do przibislawi k rozsudku a rozeznani obecznimu czobi potrzebi bilo
45   a kdiz tu w przibislawi bil a slyssal ze rakussane wpadli su z lidem do zeme a hubili

List 21b.

 1   zemi poslal na znogem ke kunratowi a sgeli su se upolni wsi rokugicze mezi
 2   sebu a kdyz se uradieli na wpad do rakus sebrali su lid a przibislawssczi taki
 3   su dali sto a padesat lidu a padli su do rakus a hubil zemi k pomstie
 4   potomnie pak kdiz kralowali su kralowe przemislaw a wenczslaw bilisu weliczi po
 5   zitky z doluow a kralowe przizniwi przibislawie potomnie pak hradilo gest se
 6   miesto przed tartary a kdiz su pak bili zahnani od czechuow v olomuczi a ne
 7   pokog se gest utissil wydal kral wenczslaw swobody hornikom kterez bil
 8   zgednal przemislaw kralowecz markrabi morawski syn geho a su swobody
 9   welike hornikuow przibislawskich a wssiechniem zname a potomnie kdiz
10   przissli su krzizaczi dal gest kral waczslaw slepooki gim wesniczu gencze
11   ke kostelu gich w polnie potomnie pak geden z tiech kterzi od chwala su po
12   ssli muoze stateczneho genz nosyl na sstitie ostrwu pan Smil bil na
13   kralowim hradie ronowie a haytmanem kralowim w przibislawie
14   a ten utiskl przibislawu ze chtiel abi ho za pana mieli a tak se gest
15   stalo p(ro)to ze bili czasi burzliwi a nepokogni a czo se panom libilo to
16   su bezecztnie dielali a kralowe to neprzetrhowali wtiech dobach zlich a to
17   sme my konssele zaznamenali pro pamiet lidsku.

VYOBRAZENÍ:
1. Ukázka písma Paměti Přibyslavské z listu 21a.
2. Ukázka písma listu 22a druhé knihy purkrechtní.
3. Znak přibyslavský, připojený k Ditrichštejnskému privilegiu z roku 1631.
4. Znak přibyslavský z Ottova Nauč. slovníku.
5. Znak Ditrichštejnů z Ottova Nauč. slovníku.
6. Snímek pečetě přibyslavské z roku 1588.

Poznámky:

[1] Usuzování to je ovšem násilné, uvážíme-li např. jenom přislušné místo z Dalimila (poč. stol. XIV.), který píše o Tatarech. "Také před Olomúcem sě stavichu, tu králevice ztratichu; jeho piestúny zjímachu i před miestem je zvázachu, že králevice nechovali, nepřátelóm je na smrt dali."

[2] Zajímavý doklad pro existenci Jaroslava nalezl Řezníček. Po jeho pramenech šel nově A. Beran z Hradce Králové. Zjistil hrob Jaroslava ze Šternberka v kostele Sv. Františka v Praze. Náhrobek jeho byl později převezen do Zásmuk, kde je umístěn dodnes v tamním klášteře.

[3] Ukázka písma Paměti (obr. 1) a textu z téže knihy listu 22 a (obr. 2) pořízena jest podle snímků z fotoateliéru Archivu země České. Jeden díl připojeného měřítka.značí 5 mm. Snímky znaku z privilegia Ditrichštejnského a pečetě přibyslavské z roku 1588 (originály v přibyslavském museu) obdržel jsem laskavostí pp. Jana Brabence z Polné a Jana Půži z Přibyslavě. Fotografické zpracování snímků provedl Ing. Boh. Střemcha z Prahy.

[4] Abych ukázal, že soud tento je zcela oprávněný, cituji některé r Friedricbovy názory o vlastnostech žel.-duběnkového inkoustu z jeho pojednání o rkp. Královédvorském:

"Inkoust, jimž je RK psán, jest světle rezavý. Jest to podle chemického zjištění inkoust železito-duběnkový, t. j. inkoust obvyklý nejen po celý středověk, nýbrž i v dalších dobách až do první polovice 19. stol... Zkušenosti získané z knih, do nichž se zapisovalo postupně po delší řadu let, dokazují, že rezavá barva inkoustu není známkou většího stáří... (NL 1.5.1927) ... Podstatný vliv na zabarvení obyč. inkoustu ve starých rkp. měla ta okolnost, jak vydatné bylo množství třísloviny z duběnek získané v poměru ku množství skalice. Mimo to řídí se různost zabarvení inkoustu také podle větší nebo menší pečlivosti vynaložené na jeho vaření. Při správném poměru třísloviny a železa byla barva dokonale černá; bylo-li železa více, nabýval inkoust barvy hnědé až dokonce i rezavé. Tedy tam, kde v rukopisech nepochybně starých je písmo veskrze stejnoměrně rezavé, nevzniklo toto zabarvení teprve po dlouhé době, nýbrž bylo hned od počátku, poněvadž bylo psáno inkoustem, k jehož přípravě bylo použito vydatnějšího roztoku skalice, než vyžadoval správný poměr... (NL 5.4.1914).

Z tohoto vyplývá, že F. neví vůbec, jaké chemické procesy při výrobě a stárnutí inkoustu nastávají. Neví, že železo jest v inkoustu ve formě tanátu, u něhož mluviti o hnědé barvě je absurdní, neví, že hnědost písma inkoustu pochází od oxydace, která může nastat teprve na papíře, neboť oxydovali-li bychom inkoust v láhvi, tedy by se nám srazil v barvu (hydroxid železitý) a o koloidních roztocích za stara nebylo ani tuchy. A konečně last not least, F. neví, že inkoust, který má dnes na stole před sebou je také železito-duběnkový. Podle něho totiž se žel.-duběnkové inkousty přestaly používat v první polovici 19. století.

Stejně roztodivný je tamtéž popis Friedrichův hmoty písma RZ, který jen z nedostatku místa (a snad také ze soucitu) neotiskuji.

A mohl-li se s takovými znalostmi prof. Friedrich vyslovit o výtečné práci univ. profesorů Bělohoubka a Šafaříka z roku 1886, jež dodnes patří mezi díla v dějinách chemie téměř ojedinělá (Andrlík-Vrzalík: Stručné poučení, 23), že oba učenci pouštěli se do závěru, k nimž jejich pozorování nijak neopravňovalo" (NL 8.4.1930), tedy není na to možná jiná odpověď než úsměv.

[5] Že literární bohatství stále ještě není dostatečně probádáno, o tom svědčí např. nález, který poštěstil se autorovi spolu s prof. Ing. K. Andrlíkem ve sbírkách Nár. musea, kde 12. listopadu t. r. objevili již 100 let ztracené desky knihy, ze kterých sňato bylo tzv. Evangelium sv. Jana. Nález tento jest závažnou příčinou k provedení revise otázky pravosti tohoto zlomku, který již dlouhá léta jest považován za falsifikát.

[6] Čtení Krutiena v originále je sice pravděpodobné, ale ne spolehlivé. V těchto místech je Pamět jen velmi obtížně čitelná.

[7] V článku "septimánově" se praví: "Ostatně je zajímavo, že cituje (t. j. Píč) "paměti Přibyslavské", jichž novodobý původ dokázal G. Friedrich v ČH r. 1908."

[8] Srovnej "Tank", I. (1936) č. 5, čl.: Pekař po Masarykovi.

[9] Půža upozorňuje v KP, 18 také na dopisy purkmistra přibyslavského Frant. Skřivana (v období 1811-45) a na záznamy v městské pamětní knize, které svědčí, jaké byty tehdy zmatky o vzniku měst. znaku.

Ladislav Matoušek: PŘÍPAD PAMĚTI PŘIBYSLAVSKÉ
jako příspěvek k boji o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Edice Tři Pruty Svatoplukovy, Praha 1936. Nákladem vlastním. Knihtiskárna Zdeněk Binko, Praha. Formát 21 x 15 cm. Počet stran 32.

Knihovna Čsl. rukopisné společnosti v Praze [sign. 96].