Osobnosti rkp. sporu

František Mareš
POSLEDNÍ VZDORY PRAVDĚ O RUKOPISECH
1935

	O B S A H:
	P Ř E D M L U V A
I.	Miloslav Hýsek a "neodborníci v oblasti rukopisuých problémů"
II.	Arne Novák a "naukoví ochotníci" v otázce Rukopisů.
III.	"Jeden z nejzávažnějších a nejpřesvědčivějších důkazů podvrženosti Rukopisu Královédvorského, nově objevený" (Jan Květ).
IV.	"Rukopisy ZK a Hankovy padělané mince" (doc. dr. G. Skalský).
V.	"O rukopisech Zelenohorském a Královédvorském" (dr. Jos. V. Šimák).
VI.	Hostýnský zázrak a otřesené mravní hodnoty v boji o Rukopisy.

PŘEDMLUVA.

Netušil prof. Mareš, když vydával r. 1931 svou velkolepou Pravdu o RKZ, jež za jeho života vyjít neměla - takové totiž byly poměry před třemi lety - že napíše ještě dva spisy Marnost boje proti RKZ a Poslední vzdory pravdě o Rukopisech. Stalo se to jednak proto, že věc Rukopisů doznala netušeného obratu ve prospěch rukopisové obrany a také proto, aby zůstal věren zásadě, jím vyslovené a námi mladými přejaté - nezůstat odpůrcům ničeho dlužen. Vychází-li přítomný spis v knihovně Kulturního odboru "Vlajky", v němž se soustředili mladí obránci Rukopisů, má tato okolnost svůj hlubší význam.

Je zasvěcencům známo, že od r. 1886 byla rukopisová obrana nejednotnou a roztříštěn;ou. Když byl r. 1886 učiněn pokus dáti rukopisové obraně pevnou organisaci, rozbil tento pokus v počátku prof. Martin Hattala, nejvýznamnější tehdy jazykozpytec na universitě Karlově, jenž sice správně hodnotil věcnou slabost rukopisoborců, ale podceňoval jejich organisaci, jež byla dokonalá a jež to nakonec tehdy vyhrála.

A tak nedostatek organisačního smyslu provázel rukopisovou obranu až do doby přítomné. Když vystoupil r. 1896 proti Gebauerovi Flajšhans, zůstal osamocen, nikdo mu téměř nepomáhal, třebas žil ještě Hattala, Jireček, Kalousek, Prusík, Tomek aj. R. 1911, kdy vystoupil prof. Píč, našel pomocníky v Horákovi, Seykorovi a Žunkovičovi, ale ti nevytrvali a pak přišla válka. Téměř bez pomoci zůstal také prof. Mareš, který vystoupil r. 1927.

Několik let bojoval Mareš téměř sám a teprve, když už skoro umdléval, přišli jsme mu na pomoc my mladí, kteří jsme se před tím k veřejnému vystoupení připravovali dlouholetým studiem. Mareš vytvořil pevnou tvrz moderní rukopisové obrany, v této tvrzi bránili jsme Rukopisy a pak jsme vyrazili k útoku. Shromáždili jsme se v Kulturním odboru "Vlajky", jenž se stal organisačním ohniskem, odkud šla pravda o Rukopisech do našich zemí a také do zahraničí.

Dvě léta jsme bojovali a vystavovali jsme se neslýchanému duchovnímu teroru, který vykonávala sekta realistická. Nescházelo bojovníků, nescházelo nadšení a za vůdcovství Marešova bojovalo se vesele. Donutili jsme ke kapitulaci filologické odpůrce Rukopisů, kteří odvolali vydání spisu proti naší obraně, jenž byl již ohlášen v denním a odborném tisku a také v Doplňcích k Ottovu Naučnému Slovníku. Vzdali se i jiné činnosti, také předem ohlášené.

Přítomný spis Marešův, obsahující šest úvah, liší se podstatně od předešlých jeho spisů, jichž je už pět. Nehájí Rukopisů, spíše už jen omlouvá ty, kdož vytrvávají, nebo musí vytrvávat v bludu. Převládající tón spisu je smírný. Je to oddech po vítězně skončeném boji, oddech zasloužený, ne však ještě trvalý. Spor po stránce věcné je ukončen, zbývá ještě t. zv. úřední uznání pravosti Rukopisů. Kdy k tomu dojde, to určí Prozřetelnost, my víme, že to .bude už brzo. Jan Vrzalík.

V Praze dne 19. XII. 1934, v den třiadvacátého výročí smrti mučedníka Rukopisů prof. dra. Lad. Píče.

Arne Novák
a "naukoví ochotníci" v otázce Rukopisů.

Nevývratnost vědeckého přesvědčení, že RK i RZ podvrhl Václav Hanka se svými přáteli, ukázal právě také literární historik Arne Novák v památném díle Československá Vlastivěda, Písemnictví, 1933, ne každému přístupném, slovy tak výmluvnými, že je vhodno uvést je jako vzorek - romantického básnictví. Neboť ignoruje vůbec, co v té otázce se skutečně děje. Arne Novák odhaluje ducha české literatury od doby nejstarší až do doby nové, zvláště také se zřetelem k našim Rukopisům. Píše takto:

V celém staročeském básnictví není původního básníka, není samostatné slovesné látky vyvážené z domácího života, není forem, které by neměly svých obdob na západě; za to je tu ve verši i próze mnoho praktické moudrosti. Alexandreida jest jedinou stč. básní vyššího slohu, ale není původní; hluboko pod ní jsou nevkusné překlady německých básní rytířských. Ani z nejstarších dob nemáme dokladů, že by byli Čechové kdy pěstovali, jako Rusové a Srbové, skutečnou epiku národní; co se kdy za ni vydávalo, byly jenom romantické padělky macphersonského vkusu. Literatura česká, která po více než tři století sloužila skoro výhradně účelům nábožensky propagačním, na sklonku XVIII. stol. postavila se téměř výhradně do služby myšlenky národní. Citové vzrušení "německých válek za osvobození" přineslo i k nám nové pathos nacionalistické. Český nacionalism přijal zřejmě svůj filosofický základ z německé romantiky, mohl spoléhat i na dávnou tradici domácí. Avšak od XIX. stol. se stal v českém životě ústřední silou, jsa povyšován chvílemi za hodnotu absolutní. Literární bilance českého nacionalismu, o jehož politických zásluhách a úspěších nelze pochybovati, není skvělá: čeští básníci nedovedli naplnit myšlenku národnosti dosti silným duchem lidství zápasícího o nejvyšší statky ducha a mravu; básnická romantika vnikla z Německa do Čech oklikou přes Vídeň, spíše zestárlá než mladistvě revoluční; k tomu přistupoval kult lidové písně jako dokumentu pravé národní kultury; prvek slovanský propagační byl sloučen s touto naukou německého původu prostřednictvím Kopitara, který získal také Srba Vuka Karadžiče pro svou věc. První, kdo z Vídně přinesl do Prahy romantický kult národní písně, byl V. Hanka, slavista mělký a nepůvodní, básník jenom chatrný, ale skvělý organisátor. Poznav ruskou a srbskou národní epiku a klada ji hned vedle Homéra a Nibelungů jal se litovati, že Čechové nemohou se vykázati v minulosti ničím podobným. I rozhodl se odpomoci tomuto bolestnému nedostatku po vzoru Chattertonově a Macphersonově. Přátele, které pro věc získal, dovedl ponechati zcela v skrytu, aniž se na ně sneslo cokoliv z jeho veliké slávy objevitelské. V. A. Svoboda měl při tom úkol poněkud nejasný, za to podíl nadaného novináře a pěstitele starých vlasteneckých dějin ve formě dramatu, J. Lindy, jest patrný: námětům epickým, na něž uzounká lyrická vloha Hankova nestačila, dal dějový spád a básnicky archaisující patinu. V hluboké tajnosti a s nemalým důvtipem se jali vyráběti staročeského Ossiana. S fantasií ne zcela všední se chopili nevyčerpatelné kroniky Hájkovy, a vyšperkovali její zprávy o staročeském dávnověku. Při tom jim byly pomůckami nejen ruské a srbské zpěvy hrdinské, nejen některé authentické památky staré slovesnosti domácí, ale i Homér a Tasso, Milton a Ossian, Chateaubriand a Jungmann; pro lyriku stačily jim za vzor písně české a ruské. Davše svým rhapsodiím zlomkovitě upraveným starožitný ráz obsahový a slohový, jali se je také jazykově archaisticky převlékati a to do staročeštiny rázu dosti pochybného, nasvědčující, že se pisatelé u Dobrovského nedoučili. Nemenší byla námaha paleografického přepisu, po níž zbývalo jenom romantické mis en scène. I v něm se ukázal Hanka skvělým mistrem režie, r. 1817 nalezl v starodávném sklepení gotickém - RK. A roku následujícího mohl ohlásiti, že mu ze Zelené Hory byla tajemně poslána památka ještě starožitnější, Libušin Soud, jemuž dáno jméno Rukopis Zelenohorský. Podvod, kterému nemůžeme odepříti názvu "pia fraus", se podařil a Hankovi se dostalo za čin objevitelský v národě slávy, jaké by nikdy nebyl dosáhl ani jako básník ani jako filolog.

RZ se vydával zhruba za dílo IX., RK za výtvor XIII. stol.; ale i v něm vrstvou historickou a rytířskou prosvítalo staré pohanství. Tato staročeská dávnověkost vylíčená do překvapujících podrobností svítí skvělými barvami samobytné a rozvité kultury. Dvojí mužný ideál vystaven jest na nejvyšší stupeň národního bytí: statečný rek chránící vlasti a jazyka proti náporu cizáků, a nadšený bohy milovaný pěvec povzbuzující reky k statečnosti. - Staročeský Záboj, s patrnou aureolou národního hrdiny - z válek za "osvobození", a staročeský Lumír, zrozený z ducha ossianského, náleží ve své freskové synthesi nesporně k nejpůsobivějším výtvorům českého romantismu. Vedle rekovnosti něha a důvěrný, až sentimentální poměr člověka k přírodě, propracovaný paralelism přírodního dění a lidského srdce, dívčí půvab, touha, oddání, zklamání, a nade vším slastné a tajemné šumění lesa.

Tyto násilné archaismy a navršené anachronismy nevzbudily podezření nýbrž nadšení, neboť úplně hověly dobově potřebě romantické i samolibosti národa, který právě procital z těžkého úpadku. Ale strakatá a chybná staročeština RZ pohnula hned kritického Dobrovského k úsudku, že jde o novověký padělek; varování patriarchovo bylo však úmyslně přeslechnuto mladší generací, z níž sami Palacký a Šafařík nejen podnikli soustavnou obranu Hankových falsifikátů, ale vybudovali na nich svá filologická, historická a starožitnická díla. Po více než 40 let požívaly ve vlasti oba Rukopisy obecné úcty a inspirovaly svou úchvatnou visí národního pravěku také básníky, hudebníky a výtvarné umělce i sílily národní sebevědomí. S rozhorlením bylo odmítáno podezření, které nejprve o jejich jazyku a paleografické stránce, pak i o jejich duchu a slohu pronášeli cizí učenci Büdinger a Fejfalik, po té i domácí filologové Šembera a Vašek.

Teprve r. 1886 positivistická věda česká, které se v radikálním revisionismu postavil v čelo T. G. Masaryk, provedla soustavný a přesvědčivý důkaz nepravosti obou Rukopisů, při čemž připadla Janu Gebauerovi práce linguistická, Jar. Gollovi úkol historický, T. G. Masarykovi a Jar. Vlčkovi podíl literárně dějepisný. Vzpíraje se nejprve v tradicionalismu velmi pochopitelném, musil národ na konec uznati pádné jejich argumenty. Zbývalo ještě zařaditi Hankovy a Lindovy výtvory do organického vývoje novočeské poesie, což vykonala se zdarem nová škola literárně-historická, - a sine ira et studio připustiti, že v druhém desetiletí XIX. stol. zrodilo se z romantického ducha a nezištné byť zvráceně orientované snahy prospěti národní kultuře dílo, které v nepravém šatě archaistickém básnicky ztělesnilo vznešené představy o bohatýrském a kulturně vyspělém dávnověku. Na tomto vědeckém poznání novodobého původu ale i romantické krásy obou Rukopisů nezmění již pranic stále obnovované obranné úsilí naukových ochotníků, kteří domnělými důkazy historickými, paleografickými a lučebnými marně zakrývají záměry politické, ne-li osobní... Tak Arne Novák!

Zdaliž toto vše není skvělá romantická báseň? Úchvatná vise, jak slavista mělký a básník chatrný s pomocí přátel zcela skrytě tvoří básnické dílo ztělesňující vznešené představy o bohatýrském dávnověku, svítící skvělými barvami samobytné kultury, rekovnosti, důvěrnosti člověka s přírodou, dívčí něhy, touhy, oddanosti, zklamání - a nade vším tajemné šumění lesa! - Nikoliv. To vše má být vědecké poznání nepravosti obou Rukopisů, poznání dokázané r. 1886 positivistickou vědou českou a kritickým revisionismem. Básnický historik literární ustrnul tu na nauce z r. 1886, opominul všecko, co se stalo s těmi positivistickými důkazy za toto půlstoletí. Ví o Šemberovi, ale neví o Brandlovi; ví o Gebauerovi, neví o Seykorovi r. 1893, ba ani o Flajšhansovi z r. 1896; a zapomněl na rozhodující důkaz proslulým "V. Hanka fecit" z r. 1899. Ví o Gollově Historickém rozboru RK, ale neví o Tomkovi a Kalouskovi, nehledíc k posledním troskám toho rozboru. Neví nic o filologické kritice chemických zkoušek Rukopisů ani o jejich dokonalém potvrzení zkouškami fotografickými. Na jeho vědění a nevědění již nezmění pranic obnovené obranné úsilí "naukových ochotníků"; jejich filologické, historické a lučebné důkazy jsou mu jen domnělé; domnělá jest brána hradu Prahy přes Vltavu, domnělý Chlum před Hostýnem, domnělá měděnková patina písma RZ. Ale skutečné jsou jeho vise, jak Hanka litoval, se rozhodl a v skrytu a hluboké tajnosti s přáteli ztělesňoval vznešené představy bohatýrského dávnověku a převlékal je jazykově do pochybné staročeštiny a přepsal paleograficky, dav těmto svým rukopisům archaisující patinu.

Arne Novák není positivistický vědec, nýbrž básník a básnický kritik; jeho věcí nejsou vědecká fakta, nýbrž esthetické hodnoty. V oboru vědeckých fakt jest "naukovým ochotníkem", t.j. může přijímat ochotně nauku, v které byl vyučen. Ale neměl by přijímat naukové odpadky, které vědu znehodnocují, jako je ten, že "obranné úsilí naukových ochotníků domnělými důkazy marně zakrývá záměry politické, ne-li osobní". Ve vědě totiž nic nezáleží na jakýchkoli záměrech, nýbrž jen na faktech a důkazech. Kdo mluví o záměrech, vyzývá otázku odvetnou: jaké záměry politické ne-li osobní mají, kdo tak nevývratně - navzdor lepšímu vědeckému poznání - trvají na svém "vědeckém přesvědčení", které náš básnický kritik vylíčil tak skvělými barvami? Záměr obránců Rukopisů je zřejmý: vyvracejí chatrné důkazy protivníků, aby zachovali národu "úchvatnou visi národního pravěku, která inspirovala naše básníky a umělce", a aby očistili národ od "genia lži", a také od - lživědy.

Arne Novák, kritik esthetických hodnot, jest oprávněn volit si "vědeckou nauku" bez přezkoumávání. Ale sám tu skvěle vyvrátil jeden z positivistických "důkazů" této nauky, ten, že básně Rukopisů nemají žádné esthetické hodnoty. Ale jeho oceňování faktických důkazů proti Rukopisům je chybné, vždyť to není jeho věc. Praví totiž:

V celém staročeském básnictví není původního básníka národního života, nemáme dokladů, že by Čechové kdy byli pěstovali národní epiku; Alexandreida a jiné básně mají obdoby na západě. Takové jest učení školy Fejfalikovy: všechny známé staročeské epické básně jsou dělány podle vzorů německých; básně Rukopisů jsou původní, proto jsou falešné! To je zřejmý paralogism. Staří kronikáři zaznamenali básnické pověsti z národního života, ovšem převlečené do latinského roucha a zbavené původní básnické formy. Latinská kultura vyhubila staročeskou a staroslověnskou. - Náš kritik praví dále: co se kdy za českou epiku vydávalo, byly jen romantické padělky macphersonského vkusu. Zase paralogism předpokládající co chce dokázat. Ostatně Macpherson neměl žádného starogaelského rukopisu; RKZ však jsou tu; a k jejich odstranění nestačí vise, jak Hanka s přáteli v skrytu vyráběl "staročeského Ossiana". - A další "vědecké poznání positivismu": davše svým rhapsodiím starožitný obsah a sloh, jali se je jazykově převlékat do staročeštiny rázu pochybného, nedoučili se u Dobrovského; a ta chybná staročeština RZ pohnula Dobrovského, že jej hned prohlásil za padělek. Ale náš kritik zamlčel, že Dobrovský uznal RK za jazykově bezvadný. Český národ, jak usoudil náš literární kritik, je nefilosofický, ale má praktickou moudrost: té nejde na rozum, že by novočeské rhapsodie bylo tak snadno převléci do staročeských veršů, RZ do češtiny z IX. stol., RK do češtiny XIV. stol.; nikdo ještě nic takového nedovedl. Soudce Spurný ukázal, že Hankův novočeský text Rukopisů je špatný překlad staročeských originálů. Stará čeština Rukopisů je rázu nepochybného, třebas i v ní byly zvláštnosti, asi toho způsobu, jak píše Arne Novák: jali se je převlékati. Důkladný filologicko-historický obránce-odpůrce Rukopisů uznal jejich staročeský jazyk za dokonale vypracovaný - podle gramatiky Dobrovského. A nebyla to strakatá, chybná staročeština RZ, která pohnula kritického Dobrovského k úsudku, že jde o novodobý padělek: ze všech 33 důkazů jeho ani jeden není z chybné staročeštiny. Palacký a Šafařík vyvrátili všechny tyto důkazy a správně budovali svá díla i na RKZ! Náš literární historik asi nepřezkoumával jejich obranu "Hankových falsifikátů", totiž RZ, proti 33 "důkazům" Dobrovského, nezlehčoval by tak celé vědecké dílo těchto velikých mužů. Ano, patrně jí nepřezkoumal, nemohl by tvrdit, že Hanka r. 1818 "mohl ohlásit, že mu byl ze Zelené Hory zaslán tajemně Libušin soud, jemuž dáno jméno RZ". a že se podvod podařil. - Tento podvod však se nepodařil, není to ani podvod, nýbrž jen velká ochota k nauce. První důvod Dobrovského proti Libušinu Soudu byl "podezřelé a světa se štítící jeho zaslání". Teprve r. 1859 zjistil v Nepomuku W. W. Tomek, že LS byl zaslán anonymně poštou z Malé strany nejvyššímu purkrabí hr. Kolovratovi, aby jej odevzdal zakladateli Musea hr. Sternbergovi; ten dal nečitelný rukopis "omalovat" Puchmajerovi, jenž jej sotva mohl přečíst; a tento "opis" zaslal Dobrovskému, kdežto originál hr. Sternberg choval u sebe. Dobrovský označil ten opis za mazanici, nedočetl se souvislosti, a poslal jej jako podezřelý po Hankovi Jungmannovi; Hanka sám psal o tom Rukopise: my to zde v podezření máme. Jungmann teprve dočetl se smyslu a také po prvé LS r. 1822 uveřejnil. Hanka sám neměl nic s LS. To nepřekáží, aby "positivistická věda" v zájmu nauky se nedohadovala, že tento Hankův falsifikát podstrčil na Zelené Hoře jeho přítel, malíř Horčička.

Náš kritický literární historik uznal, že Hanka měl velkou námahu s převlečením novočeských rhapsodií do staré češtiny; ale nemenší námaha že byla s paleografickým přepisem. Jenom že nevysvětlil, v čem ta námaha záležela. Nauka "positivistické vědy" praví tu prostě, že napsal své výtvory starým písmem na staré pergameny, - starým inkoustem. Ale podle té nauky byla námaha několikerá: napsat LS písmem IX. stol. na prastarý vetchý pergamen zelenavou barvou, RK velmi jemným písmem XIV. stol. inkoustem železitým zrezavělým; potom Píseň Vyšehradskou písmem a inkoustem zcela jiným, dále zase jinak Milostnou píseň k. V., a naposled meziřádkový překlad Ev. sv. Jana písmem latinského originálu a směsí barvy hnědé a rumělky. Jak toho všeho dovedl, to již přesahuje obzor "positivistické vědy". Snad jakousi kouzelnou alchymií. Proto náš literární historik nazval paleografické a lučebné důkazy velkého stáří RKZ, důkazy stále obnovované od "naukových ochotníků", domnělými. To znamená, že jsou mu nesrozumitelné. Třeba tedy stále znovu připomínat aspoň jeden každému srozumitelný a již 55 let starý paleograficko-lučebný důkaz vysokého stáří RK: Hanka doznal před soudem, že r. 1817 přetáhl některá vybledlá písmena v právě nalezeném RK před očima Dobrovského černým inkoustem, tak zvláště slovo cíe v básni "Jahody", což je vidět velmi zřetelně na Rokosově fotografii z r. 1862. Při chemickém zkoumání rasur r. 1880 zjistil V. Šafařík, že písmena od Hanky před 63 lety černým inkoustem přetažená se smyla vodou, a pod nimi vystoupil pravý oblouk původního vyškrabaného o: tedy co, místo Hankova cíe. - Tento evidentní důkaz stáří hmoty písma RK "positivistická věda" snadno prohlásí za domnělý: Hanka r. 1817 již neměl toho starého inkoustu, kterým psal RK ne před r. 1816. Jenom že "starý inkoust" jest jako by řekl "staré dítě".

Tak se mění fakta v domněnky a domněnky ve fakta "podle záměrů politických, ne-li osobních."

Arne Novák není odpověden z činů "positivistické vědy české"; jen z toho, že v ní ochotně věří. Sám není a nemůže být positivistou, nepřítelem romantických básní a tvůrčí fantasie vůbec. Bez té ani positivní věda nemůže vytvořit nic nového a cenného. Arne Novák není ani positivista ani realista. V téže "Vlastivědě" VII. s. 181 a n. zhodnotil idealistickou filosofii českou: "Básnické pokolení na prahu nového století se sdílelo o základní vitalistický postoj k životu. V odklonu od ethiky Masarykovy, za vlivu idealistického vitalismu českého fysiologa F. Mareše i tvořivého evolucionismu Bergsonova... uznávalo toto pokolení dynamickou víru v život, zavrhovalo pesimistický illusionism a zápornou romantiku... Poválečný relativism - povzbudil vyznavače a hledatele absolutna, aby si plně uvědomili svůj úkol... V skrytu nesledována veřejností podnikla tento krok malá skupina idealistických filosofů českých F. Mareš, K. Vorovka, Vl. Hoppe..." - Naproti tomu postavil Arne Novák positivism: "Pod pessimismem, úsměvnou skepsí vedle nedůvěry v hrdinství, k božství, vůbec ke všem hodnotám absolutním skrývá se sociální dobrota, láska k člověku, bezpečný pocit jednoty lidstva, a odtud Nerudovský humor... Právě v době, kdy Masaryk, neobmezený vůdce intellektuálů pokolení předešlého, dosáhl nejprvnějšího místa v národě a kdy životopisci a básníci se snažili ještě za jeho života monumentalisovati jeho postavu, doznaly jeho čelné názory značného otřesu..."

Arne Novák jen omylem se dostal na poušť "positivistické vědy", z ochoty k nauce úsměvné skepse, nedůvěry k hrdinství, ke všem hodnotám absolutním. Kdyby tak opravdu cítil, nemohl by tak velebit esthetické hodnoty Rukopisů.

Můj boj za Rukopisy jest konečným závěrem mého "Boje za svobodu české vědy a filosofie" za posledních 40 roků, jehož vylíčení je připraveno pro veřejnost.

POSLEDNÍ VZDORY PRAVDĚ O RUKOPISECH
Napsal univ. prof. dr. Frant. Mareš. Vydáno v lednu 1935. Nákladem Kulturního odboru Vlajky, Praha II., Spálená 26, palác Olympic. Vytiskla tiskárna Václava Lehma v Náchodě. Formát 24 x 16 cm. Stran 76.

Knihovna Čsl. rukopisné společnosti v Praze [sign. 72]