Nad hrobem Hankovým.

   Pokrok má hroby za mezníky
   a pro své nové bojovníky
   vždy novou dobu počíná;
   s mrtvými do rakve se vtěsná
   zpomínka slavná nebo děsná
   a závisti hlas usíná.
   Jen někdy, po dlouhém již čase
   na hřbitov zabloudí potomek
   a zdobí zapadlý hrob zase,
   v němž s předkem dřímá dávný věk.

   Však kdo z nás Čechů zapomene
   na bohatýry posvěcené,
   jimiž nám život vrácen byl;
   kdo nezná světy minulosti
   a divy síly, vzdělanosti,
   jež jejich dech nám oživil?
   A proto, třeba zahynuli,
   u nich vždy naše láska dlí,
   duch jejich ki národu se tulí,
   on s námi trpí, vítězí.

   Tak Hanka pochován byl námi,
   on, kterýž minulosti chrámy
   v naději pevné vyhledal;
   jenž předků zpěvy slýchal tiše
   a v klidné, zbožné, svaté pýše
   k hovoru s nimi zasedal.
   Vztek nepřátel jej stíhal stále
   a byl již vítězstvím si jist,
   tu zazní hrana nenadále -
   a zmírá mrzká nenávist.

   Trváme v době povážlivé,
   však národa duch opět žije
   a puká hrobu záclona;
   z ní Českých reků sbor se řítí,
   by mohl válčit, vítěziti,
   až úkol Čechů dokoná.
   Jen krátký čas - a jmeno naše
   zas světem slavně zahoří,
   a sláva nepřátel se plaše
   do věčných mrákot zaboří!