Slavnostní proslov.

         O vlasti česká, bídná, opuštěná,
         tvé plémě v noci nad propastí sténá
         a sterý rozbroj mezi tvými syny
         uspává život, vraždí jaré činy.
         O kéž by zanechali nám svou víru
         duchové těch velebných bohatýrů,
         kteříž tak rádi v tichém sjednocení,
         chystali vlasti spásu, oslavení,
         kéž naše kroky řídí, ostříhá
         posvátný duch tichého genia! -
         Přetěžká doba nyní nám nastává,
         čin tisícerý žádá naše síly
         a posud neblahé nás spory mýlí,
         bez sjednocení nedaří se sláva!
         O hleďte všickni ku skrovnému hrobu
         a znejte lépe sílu svou, svou mdlobu.
         Ten, jenž teď dřímá v půdě české, svaté,
         v popeli knížat našich, zdař Jej znáte?
         On tenkrát, když náš národ v těžkém spánku
         se ani blízkých nenadál červánků,
         kde bylo ještě hanbou, Čechem slouti
         a věrně ku národu svému lnouti,
         on tenkráte již kráčel v zbožné pýše
         do naší minulosti svaté říše,
         kde šumí tisíceré síly zdroje,
         kde jásají českého slova boje,
         on z pramenů, z nichž předkové již pili
         dobýval národu zas nové sily,
         na brány minulosti klepal, hřměl -
         a náhle nový svět otevřel!

         A náhle jako bujné proudy horské
         nám zajásaly zpěvy Kralodvorské,
         jak hrdé, bleskem zulíbané sosny
         se vznesly nad mrak, vichr zkázonosný,
         jak lávy proud v užaslý svět se draly,
         jak laviny hněv odpor potíraly,
         jak orli spěly k báni ku nebeské
         a slávou ověnčily jmeno české
         a mezi věstců zástup neskonalý
         písmenem věčným český národ psaly.

         O jak tu rázem v Čechách život vzplanul,
         jak bujně dech nového jitra vanul,
         jak záhy z červánků se rozvily
         bujarý život, pokrok zdařilý!
         Však jenom krátký čas byl nový den
         tak lesku, slávy pln a nezkalen;
         přezáhy závisť ozvala se podlá
         a jedovatým ostnem národ bodla,
         posměchem, ničemnými úklady
         ohryzovala jeho poklady
         a Jej, jenž prospěl nám v takové míře,
         Jej prohlásila vztekle za šejdíře.
         Nepřáliť národu tak skvělé zdoby,
         chtěli jej zaklít do trvalé mdloby,
         chtěli, by život, jenž mu v srdci plál,
         před světem jako klamu výkvět stál.

         Tak zhynul muž, závistí uhlodaný,
         však národu nezazní více hrany.
         Hanka zaň zemřel, on však posud žije
         a kletbou poráží ty zrádné zmije,
         on žije, pláče zesnulého reka
         a vznáší k nebi jeho svaté jmeno,
         by od budoucích věků bylo ctěno
         ve chrámě, v kterémž celý národ kleká.

         Již dozuřila protivníků lesť,
         Hankovo jmeno velebně se skvěje,
         a slávy nevadnoucí ratolesť
         z kolébky, hrobu jeho nám se směje.
         Na Vyšehradě královském spočívá
         teď slavně, neúhledné chýše syn,
         políbek slunce vniká v hrobu stín,
         a nad ním zesnulého vzkaz zaznívá:
         "Hoj bratří jenom neunavně k předu,
         by vnuk se činem vyrovnal zas dědu,
         nechť světem jako Kralodvorské šípy,
         váš čin zas kráčí, vaše síla kypí;
         nechť zalekne se zmrzačilé plémě,
         jrž v tmách tak hrdě vynášelo témě;
         nechť kají se ti zaslepení bloudi,
         an národ vstal a vrahy svoje soudí.
         Slyšíte hromu hlas, vesmírem lomcující?
         Zmužile v před, vy boží bojovníci."

Jiljí Vratislav Jahn (22.1.1838 - 18.5.1902)   Středoškolský profesor, novinář, básník a politik.

Národní knihovna v Praze.   [sign. 54 E 2271]