Ferdinand B. Mikovec
VACESLAV  HANKA
Lumír 1861
LUMÍR   ročník XI., číslo 3. (17.1.1861), strana 61 až 64:
VACESLAV HANKA

Náš slavný Hanka zemřel dne 12. ledna a od předvčírka již odpočívá v chladném hrobě na staroslavném Vyšehradě. Ztrátu jeho cítí i želí celý národ, smutek jest všeobecný! Po celé Evropě rozléhá se teď Hankovo jmeno a u hrobu jeho oněmuje i bledá nenávist a podlé utrhačství. Až na jediný list uznává u nás každý velkou důležitost Hankovu a těžkou ztrátu takového muže. Než přikročíme ku krátkému nekrologu, jehož počátek vážíme ze zpráv, které Hanka sám byl podal svým posavadním životopisům, stůj zde též svědectví, kteréž "Bohemie" v zvláštním úvodním článku v čele svých politických zpráv mu dala v samý den pohřbení.
"Naše hlavní město slaví dnes pohřeb jednoho z nejproslulejších učenců země České. Z lidu pošlý, zůstal Hanka skromným v celém svém počínání a jednání až na konec života, a asi málo který ze znamenitých učenců evropských, kteří Prahu navštívili, opominul skromného muže toho navštíviti a korunované hlavy dávaly mu důkazy své úcty a svého uznání. Narozen v čase, kdežto jazyku Českého skoro pouze ještě od nižší třídy bylo užíváno, a kdežto i znamenité slavisté pochybovali, že by jazyk Český mohl kdy ještě státi se řeč písemnictví, viděl Hanka, že mateřská řeč jeho předce opět nejen nové půdy nabývá, nobrž že rozvinula se k bohatství literatury, jakéž by byl ještě před padesáti lety každý za pouhý sen, za nemožnost považoval. A že velkou vdělavatelnost, jakáž v ní spočívala, tak hojně rozvinula, bylo z nemalé části i jeho dílo. On upřímně a statečně se přičiňoval, aby dřímající zárodky provzbudil, a až do nejpozdějšího stáří svého, až k hrobu svému pracoval neunaveně a s nejobětovanější činností o tomto díle znovorození, povstání k nové velikosti. Protož počítáme jej, ač byl tak skromný ve svém zevnějšku, k nejvýtečnějším mužům země České. Ač i hlavně jen pro jeden z obou národních kmenů v ní přebývajících účinkoval, skvělost působení jeho předce celé zemi ke cti a k oslavě slouží. Protož přejeme, aby dnes nejen české, nobrž veškeré obyvatelstvo hlavního města dosvědčilo u rakve zvěčnělého, že výtečných mužů vlasti sobě vážiti a památce jejich patřičné pocty prokazovati umí."
Váceslav Hanka, komendor Ruského řádu sv. Anny druhé a rytíř řádu sv. Vladimíra třetí třídy, majetník Rakouských, Ruských a jiných zlatých medailí pro vědu a umění, knihovník musea království Českého, veřejný docent staroslovanského a ruského jazyka na universitě Pražské, řádný uod královské České společnosti nauk, čestný oud cís. Ruských universit Vileňské i Charkovské, cís. Ruské společnosti pro dějepis a starožitnosti v Moskvě, dějepisné Korytanské jednoty v Celovci, družstva pro dějepis i starožitnosti Jihoslovanské v Záhřebě, dopisující oud cís. Ruské akademie věd, pak Ruské zeměpisní společnosti v Petrohradě, tovaryšstva přátel nauk ve Varšavě, učené společnosti university Krakovské, společnosti Šlesvicko-Hostýnsko-Lauenburské, společnosti pro Pomořanský dějepis a starožitnosti, Slezské společnosti pro vlasteneckou osvětu, král. Dánské společnosti pro zpytování severních starožitností v Kodani, Zhořelecké společnosti věd, Zvěřínské jednoty pro dějezpyt a starožitnosti Meklenburské, společnosti přátel dějepisu a starožitností v Odesse a cís. Rakouské akademie věd ve Vídni, Římské akademie dei Quirity, rada Ruské carské university v Petrohradě a j. v., narodil se v Ouhříněvsi v Kralohradeckém kraji, 10. června 1791. (Mylně udávají "Oesterreichische National Encyklopädie" den jeho narození 10. března a někdejší piarista Justin Michl 10. července.)
První jeho vychování v otcovském domě směřovalo docela k rolnictví a selskému hospodářství až do šestnáctého roku, neb od jara až pozdě v podzim pásával ovce otce svého, tak že jenom v zimě farní školu navštěvovati mohl. [1]  Záhy se jevila na vzdor nepříznivým okolnostem domácím Hankova touha po vzdělanosti a duševní činnosti; nejmilejší zábavou jeho byly knihy a písmo, na kteréž proti vůli rodičů každý uspořený groš obracel, a vždy s sebou po poli je nosil.
I v tomto postavení již a při slabé přípravě podnikal z přirozeného slovanského směru mladictvého bystrého ducha slovanská studia, kterážto jakkoli nemajíce ještě žádné akademické podoby do sebe, předce dosti mnohostrannými i prakticky prospěšnými bývaly. U Hankova otce nocovali časem Slovenští drotaři a Krajinští citronáři, krom toho leželi v okolí jeho rodiště nějaký čas Haličtí hulani a hraničarové Srbští. Od těchto ode všech vynasnažoval se mladý Václav nejenom hovorem nějakou známost jejich řečí nabývati, ale také ve čtení slovanském kořistiti, k čemuž modlitební knihy jejich sloužily.
Jenom obava, že by mladý Hanka při tehdejších francouzských válkách snad na vojnu vzat byl, pohnula otcem, že ho po počátečné soukromé přípravě u jednoho kaplana v blízké vesnici do Králové Hradce na gymnasium dal. Zde překážela jinochovi ovšem nemálo neznámost němčiny, ale i to mělo brzo svůj užitek pro slovanský směr Hanky a jiných. Profesorové totiž, vědouce že starý Hanka syna jenom pro osvobození z vojny prozatím studovati nechal, s oumyslem aby přestal po upevněném pokoji, hleděli proto méně přísně na jeho tehdejší slabost v němčině, a schopný mladík podával jim úlohy pomocí češtiny vypracované. Tento příklad působil brzo i na mnohé spolužáky Hankovy, zvláště když tento svého vlasteneckého snažení vždy jasněji povědom, i prvního premianta vyšší školy, (Františka Klicperu, [2]) (zemřelého roku 1820) k tomu pohnul, že rovnou horlivostí nadšen, také české vypracování na kathedru podati se osmělil.
Vojna neustala, a Hanka studoval dále. Statečným mladíkům na Hradeckém gymnasiu sbratřeným zdála se Praha, jako střediště království Českého, žádoucím přístavem pro jejich slovanské snahy, ale s úžasem se přesvědčili, že skoro každý, lépe ošacený člověk za jazyk český aspoň na ulici se styděl. Hanka však pravil k Hradeckým soudruhům s ním přibylým: "Jsme Čechové, setrvejme! spolužáků vysokých škol jest na tisíc, rozumnější se k nám připojí, mně povinnost jest, je k vlastenectví povzbuzovati."
Nastalo cvičení v mluvnici české, pracováno rozličné básně dle vzoru Puchmayerovské sbírky, cvičeno se v přednášení; by pak i v třídách vyšších více vážnosti češtině získáno bylo, dáváno v universitních posluchárnách veřejná, dosti zdařilá, nenepatrná deklamování, kdežto mezi jinými Václav Alois Svoboda (pozdější profesor a překladatel rukopisu Kralodvorského) vynikal, ku kterýmž i tehdejšího zeměsprávce i vyšší šlechtu zvali, kteráž se také vždy ochotně při tom najíti dávala, k čemuž chvalitebný příklad knížete Isidora z Lobkovice mnoho přispíval. I část mladší šlechty začala se česky učiti.
Již jako chlapec slyšel Hanka o výtečnosti kněze Josefa Dobrovského v oboru slovanské učenosti, a v Praze tedy bažil tím toužebněji po osobním seznámení se s tímto arciotcem novočeské literatury. Tu od Klicpery uveden, zastali mistra pracujícího na Slovance, přičemž si Dobrovský na neouplnost slovníků srbských stěžoval, v nichžto mnohá slova marně hledal. Hanka žádal ta slova slyšeti, a štěstí chtělo, že je znal od svých starých přátel, výše zmíněných hraničarů. To mu získalo hned přízeň Dobrovského, jehož od té doby pilně navštěvoval a všemožně ve známosti Slovanstva a slovanštiny od něho kořistil, a sice s jinými spolužáky, pokud se do Vídně, kdež i druhý rok práv studoval, k redakci českých novin a Prvotin neodebral, po svém návratu do Prahy pak sám. V soustavě i zásadách Dobrovského upevnil se Hanka tak, že nejenom v jeho duchu přednášky držeti mohl, ale na tomto výborném základě i četné mluvnické spisy sám skládal a vydával.
Dobrovský cvičíval také Hornolužické bohoslovce Srbské v jejich Pražském semináři na Malé Straně jednou za týden, aby svého mateřského jazyka nezapomínali a svým krajanům někdy lépe kázati mohli. I sem chodíval Hanka poslouchat, a dožádán, zastával i mistra v jeho nepřítomnosti, po smrti Dobrovského ale sám toto učení převzal.
Hanka byl prvním, který v tisku užíval navrženého od Dobrovského nového pravopisu, analogickým, t. j. skladně odůvodněným nazvaného, který teď nejenom v češtině u všech vzdělanců, ale též u mnoha jiných Slovanů uveden jest. Tímto pravopisem vydával Hanka Noviny a Prvotiny Vídeňské a své písně: také přednášel na prosby študujících veřejně na universitě Pražské Dobrovského mluvnici po dvě léta před četným posluchačstvem, až mu to roku 1817 vynasnažením profesora Nejedlého zakázáno, kdežto Hanka na rozloučenou svým žákům český pravopis tiskem vydal.
Téhož roku našel Hanka v Králové Dvoře v kostelní věži pod střelami z doby Žižkovy onu částku staročeské sbírky básnické, kteráž pod jmenem "Kralodvorského rukopisu" nejenom jako neocenitelná okrasa naší vlastenecké literatury slyne, ale do všech skoro jihoslovanských i hlavnějších evropských řečí přešedši, i obdiv ostatních národů vzdělaných vzbudila.
Okolo toho času radil se Hanka s přáteli svými, Josefem Jungmannem, J. S. Preslem, hrabětem Berchtoldem, Janderou, o návrhu k založení "Národního musea Českého", jejž on s Purkyněm vypracoval, načež patřičnou žádost všickni podepsavše, vládě zadali. K podobnému podniknutí pracoval však již mnohem dříve potichu a s mnohostrannou zkušeností a mocnými prostředky opatřený, vysoce učený hrabě Kašpar z Šternberka, jemuž vyjevená touha ta jako z jeho vlastní mysli vstříc vyšla, že co všickni vlastenci srdečně sobě žádali, on velikomyslně, podporován tehdejším zeměsprávcem Františkem Antonínem hrabětem z Kolovrat, spěšněji na vlastních pevných základech ve skutek uvedl.
V těch letech ustanoven Hanka přísežným translatorem v Čechách, r. 1820 stal se knihovníkem Českého musea. Čestné povolání ku profesuře slovanských řečí a literatury na universitě Petrohradské nepřijal, chtěje své síly službě své vlasti věnovati. Při blahodárném působení České Matice měl Hanka od prvního počátku velmi chvalitebné a prospěšné účastenství jakož i jeho mnoholeté zásluhy o pěstování a zvelebování našeho Národního museum všeobecně známy jsou.
Po nastalém veřejném životě politickém v Čechách roku 1848 oučastnil se Hanka ve vlasteneckém a jádrném smyslu při poradách "Národního Výboru", "Slovanského Sjezdu", k němužto vyzvání podepsal, a byl mezi prvními zakladateli "Slovanské Lípy Pražské".

LUMÍR   ročník XI., číslo 4. (24.1.1861), strana 86 až 87:
VACESLAV HANKA
(Pokračování.)

V událostech červnových ukázal Hanka nevšední přítomnost ducha a velkou neohroženost při zachování sbírek musejních a šťastně ušel nebezpečenství nahodilého zastřelení. Toho času byl od volebního okresu Kralodvorského zvolen za poslance na sněm Český, který však nebyl zvolán, pak na sněm Vídeňský, kterého mandat však nepřijal, aby nemusel opustiti sbírek sobě svěřených. Předsednictví Slovanské Lípy však přijal a horlivě vedl až do rozpuštění spolku v květnu 1849.
Od roku 1848 přednášel na universitě Pražské co docent slovanských jazyků a mocně působil. Hlavně četl o staré slovanštině a o jazyku ruském. Horlivost jeho učitelská byla veliká. Nejednou stalo se, že některého vzácného Rusa do své ruské přednášky uvedl, aby posluchačům něco četli, tak uvedl i dva generály a též nejslavnějšího herce ruského, Ondřeje Vasilěviče Karatygina.
Činnost Hankova byla ode všech uznána a došla z mnohých stran veřejného vyznamenání. O dvou vysokých Ruských řádech, kterýmiž car Mikuláš našeho učence vyznamenal, bylo již podotknuto i z počátku vypočtli jsme alespoň největší díl čestných diplomů, které byl Hanka obdržel. Nad to poctěn byl od carské Ruské akademie Petrohradské velikými medailemi, jako stříbrnou "za pochvalnyja upražněnija ve slovesnosti" i zlatou "prinesšemu polzu russkomu slovu" od J. M. nynějšího Rakouského císaře Františka Josefa zlatou "Literis et artibus" i od císaře Ferdinanda I. Rakouského, cara Alexandra, cara Mikuláše I., od velkokněžen Ruských Heleny a Olgy skvostnými prsteny s brilianty, od jiných knížecích osob zlatými tabačenkami, hodinkami a jinými dary. Ke cti Václava Hanky byla též dvoje mince ražena. Na jedné z nich, rytcem J. Lerchem z Lerchenau vyvedené, ukazuje vrchní strana poprsí a nápis: "Václav Hanka, ř. s. wl. Rytíř národ. mus. knih." dole: "MDCCCXXXIV." Spodní strana ve věnci Vladimírským řádem ozdobeném na palmové a lavrové ratolesti leží kniha ozářená hvězdou, nad ní se vznášející kolem heslo Vladimírského řádu: "Česť, sláva, pol'za" a dole: "z vděčnosti" a podpis: J. Lerch z L. A. R.
Spisovatelská činnost zvěčnělého výtečníka byla hojná a požehnaná. Bibliografie naše honosí se značným počtem spisů z pera Hankova. Psal také a vydával knihy v jiných jazycích slovanských a k rozšíření vědomostí o nás. První samostatný spis, s kterým Hanka veřejně vystoupil, bylo roku 1815 vyšlé "Vypsání Rusie a jejího vojska". Teprve dvě leta na to následovalo první vydání pravopisu českého podle základů Josefa Dobrovského, který později několikrát předělán byl, až z něho konečně vyrostl nový onen pravopis, kterým nám chtěl "ušetřiti mušich trusů" na písmenách, avšak nově vymyšlených známek Hankových na místě ž, š, a t. d. nepřijal po něm nikdo. Časně počal Hanka rozšiřovati vzájemnost slovanskou, která v něm ztratila hlavní a nejstarší svou podporu, toho dokázal ještě více nežli první svou "Prostonárodní músou srbskou" a roku 1818 vydav Rhüsa krátkou historii slovanských národů v českém rouchu.
První důležité podniknutí bylo sebrání starých památek českých, které vydal pod titulem: "Starobylá skládání". Památka XIII. a XIV. věku z nejvzácnějších rukopisů vydaná od Václava Hanky. První dílek vyšel 1817 u Bohumila Haase a věnován byl Dobrovskému jakožto učiteli jeho "na důkaz vděčnosti"; obsahoval legendu o svatém Prokopovi, majetek Dobrovského, z něhož Durich ve své bibliotece byl jen několik veršů tisknouti dal. Desatero z téhož rukopisu, staré Zdrávas, O bohatci z téhož rukopisu, O smrtedlnost, z rukopisu knihovny hlavního chrámu sv. Víta, Alegorickou báseň "Alan" či: O obnovení původní dokonalosti člověka, z téhož rukopisu, báseň pod Vyšehradem "Ha ty naše slunce" a Bájku o lišce a džbánu z rukopisu Hradeckého, s hojnými vysvětleninami. Mezi tím nalezl rukopis Kralodvorský. V druhém svazku, dne 1. února 1818 dokonaném a Josefu Jungmannovi věnovaném, již činí zmínku o nalezení rukopisu Kralodvorského a dává malou ukázku z básně "Oldřich" v původním pravopisu. V třetím dílku sděluje celou báseň o Tristanu, v pátém Tandariáše, Májový sen od Hynka z Poděbrad, Radu otce, Báseň o podkoním a žáku a znamenitý zlomek "Mastičkář", který byl sejmul se staré desky. Poslední díl pak obsahuje znamenitý staročeský román od Tkadlečka.
Nejšťastnější den v Hankově živobytí byl den 16. v měsíci září 1817. Toho dne našel blahou náhodou ve věži kostela v Králově Dvoře onen znamenitý staročeský rukopis, který posud nejdražší naší literární památkou jest a zůstane, byť i celá rota podobných kritických Herostratů, jako teď několik, proti tomu pikle kula a brojila, onen požehnaný rukopis, který téměř mžikem naše básníky obrátil na cestu pravou čistě národní. Jasné světlo rozlilo se hned z tohoto rukopisu po nivách Českých a všeobecný u nás nad ním nastal jásot, v kterém nikdo nepozoroval kuňkání některých závistivých, jedovatých a blbých ropuch. Kdyby Hanka jiné zásluhy o národ neměl, než že nalezl, rozluštil a vydal Kralodvorský rukopis, byl by předce nesmrtelným dobrodincem Českého národa a měl by na věky své čestné místo v svatyni Slavína. První vydání rukopisu vyšlo 1819 s německým překladem Hankova spolužáka a věrného přítele Václava Aloisia Svobody Navarovského, tehdá profesora na gymnasiu Jindřichohradeckém. Velmi významné však jest pro tehdejší poměry naše, že vypršelo celé desítiletí, než přišlo k druhému vydání takového národního pokladu, jehož drahocennost již drahný čas za hranicemi upřímně hlásali a který již přeložen byl do jiných jazyků, zlomkovitě od pověstného Johna Bowringa do angličiny, celý slovutným Šiškovým v bratrský jazyk ruský. Sám Goethe spravedlivě uznal velikou cenu rukopisu toho a jeden z hlavních náčelníků romantiků Německých, Bedřich baron de la Motte-Fouque, věnoval pěknou, obšírnější báseň rukopisu Kralodvorskému a šťastnému jeho nálezci, ježto počíná: 

                  "In der Kirche Königinhofs
                   Findest du ein stilles Kämmerlein,
                   Da hatten alte Lieder,
                   Weil sie Niemand singen wollte
                   Niemand mehr im neuen Zeitlauf,
                   Sie, die oft und schön gesung'nen,
                   Hatten sich die Lieder
                   Stumm versenkt" a t. d.
LUMÍR   ročník XI., číslo 6. (7.2.1861), strana 134 až 136:
VACESLAV HANKA
(Dokončení.)

Vynalezení Kralodvorského rukopisu bylo nejskvělejším úkazem v Hankově živobytí a největší mu způsobilo pocty. Jaké množství překladů se Hankovi zaslalo! Máme překlady Kralodvorského rukopisu velkoruské od Šiškova a Mikuláše Berga, též dvě maloruské od Srezněvského a Halka, polský od Luciana Siemienského, lužickosrbský od Smolera a Jordána, tři horvátské od Ternského, od Stanka Vraza a Ignatia Berliče, dva srbské od Hadžiče a Slavka Zlatojeviče, slovinský a bulharský od nejmenovaných, dva anglické od Johna Bowringa a Vratislava, jeden danský od P. L. Möllera, jeden vlamský od Idy z Düringsfeldu, pět německých od Václava A. Svobody, Josefa Matyáše hraběte Thuna, od Sigrieda Kappera, od Morice Hartmanna a Josefa Wenziga. V Králově Dvoře slavili dvakráte jubileum nalezení blahodatného rukopisu, jenž městu tomu získal světovou pověst, ponejprv 16. září 1847, při které příležitosti od Jana C. Brdičky vydán "Věneček, uvit třicítileté památce nalezení rukopisu Kralodvorského," po druhé mnohem slavněji 16. září 1857, kterážto slavnost, přítomností Hankovou okrášlena, jest v každého našince čerstvé paměti.
Brzy však mělo povstati ono nedůstojné horlení proti Libušinu soudu a Kralodvorskému rukopisu, při čemž nešetrně a nemužně se i dotknulo ctihodné osobnosti Hankovy, kterou byl nedávno před tím zbytečně urazil jistý věhlasný učenec slovanský. Že nehodné ono osočování na životě Hankově hryzlo a zhoubu mohutného těla jeho valně urychlilo, nedá se zapříti.
Dne 1. ledna 1861 ulehl Hanka a dne 12. ledna k šesté hoduně večerní tiše skonal. Poslední slova, která pronesl, byla v ruštině. O všeobecném smutku národu pro Hanku, o velkotvárném pohřbu a slavnostech smutečných bylo v Lumíru obšírně psáno, a nezbývá nám, než dodati, pokud možná, úplný seznam spisů Hankových, v kterém se ovšem nebralo ohledu na četné jeho básně příležitostné, na zvláštní otisky menších článků a na četné jeho příspěvky do rozličných časopisů, jakovými se též Lumír honosí. Hlavní spisy Váceslava Hanky jsou:
Vypsání Rusie a jejího vojska. V Praze 1815.
Písně. Ponejprv beze jmena 1815. Několik vydání. V pátém vydání jsou s polským překladem a tři ruské překladem českým.
Prostonárodní Srbská musa, do Čech převedená. V Praze 1817.
Pravopis český podle základu gramatiky J. Dobrovského. Ponejprv v Praze 1817, pak v kolikerém vzdělání došel mnohých vydání.
Starobylá skládanie. Díl první v Praze r. 1817. Díl druhý 1818. Třetí r. 1818. Čtvrtý 1820. Díl pátý a šestý.
Krátká historie slovanských národů starých časů, dle F. Rühsa. V Praze 1818 u Bohumila Haase.
Rukopis Kralodvorský. První vydání r. 1819.
Gesnerovy idyly. V Praze 1819.
Igor Svatoslavič. Hrdinský zpěv o tažení proti Polovcům. Věrně v původním jazyku, s připojením českého a německého přeložení. V Praze 1821.
Mluvnice čili soustava českého jazyka podle Dobrovského. V Praze 1822. Druhé zkrácené vydání r. 1831. Třetí vydání r. 1849 v Praze u Václava Hessa.
Dějiny české v obrazích. Text od Hanky. V Praze 1822 u Widtmanna. Nové vydání Hankova textu tutéž u Václava Hessa r. 1850 pod titulem "Obrazy dějin českých."
České předpisy. Dva svazky, v Praze u Hassů. 1822.
Dcerka aneb: Poznáme cesty pravé k spasení. (Ze spisů Jana Husa.) V Praze 1826.
Stará pověst o Stojmírovi a o Stojmírovi a o Griseldě. V Praze 1827.
Žalmové aneb zpěvové svatého Davida. V Praze 1827.
Sbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českých s obsahem neznámých slov v abecedním pořádku českolatinském. (Vetustissima vocabularia latino-bohemica.) V Praze 1833.
Modlitby při službách Božích. V Praze 1833.
Dobrovského: Entwurf zu einem allgemainen Etymologikon der slavischen Sprachen. Zweite vermehrte und verbesserte Auflage. Von W. Hanka. V Praze 1833.
Dobrovského: Slavin, Botschaft aus Böhmen an alle slavischen Völker. Zweite verbesserte und mit dem Abdruck des böhmischen cato bereicherte Ausgabe. Von W. Hanka. V Praze 1833.
Dobrovského: Glagolitica, oder über die glagolitische Literatur, neu herausgegeben von W. Hanka. V Praze 1834.
Krakoviaky aneb: Písně národní polské, s připojeným původním textem. V Praze 1834, druhé vydání 1835, třetí 1851.
Mluvnice polského jazyka podle Dobrovského soustavy. V Praze 1839. Druhé vydání roku 1850 u Calve.
Münzen und Medaillen Albrecht's Herzogs von Friedland nebst einem Anhange von Waldstein'schen Familienmedaillen.
Knihy devatery o práviech a sudiech i o deskách země České. V Praze 1841, nákladem Matice.
Correspondenz zwischen Kaiser Rudolph II., dem ungarischen Könige Mathias, den Erzherzogen Leopold und Albrecht in Betreff des passauischen Kriegsvolks. V Praze 1845. (Ze spisů královské učené společnosti.)
Počátky posvátného jazyka slovanského. V Praze 1846. Týž spis vydal též rusky. Druhé vydání roku 1859.
Sázavo-Emauzské evangelium. Sazavo-Emautinum evangelium nunc Remense. V Praze 1846.
Historia o císaři Karlovi toho jména Čtvrtém od M. Prokopa Lupáče z Hlaváčova. Též posloupný pořádek vůdců, knížat a králův slavného království Českého. V Praze 1848 u Kronbergera.
Počátku ruského jazyka s cvičením i slovníkem. V Praze 1850. Druhé rozmnožené vydání roku 1857.
Dalemilova kronika Česká, v nrjdávnější čtení navrácená, s různoslovím i přídavky desíti rukopisů opatřena. Tisk započat v Lipsku a dokonán roku 1851 v Praze. Dvoje vydání.
Bibliografie prvotisků českých od 1468 až do 1526 léta. V Praze 1853 u Kateřiny Jeřábkové.
Dvé spisů Hankových dotiskuje se teprve po smrti jeho, totiž výborné "Popsání a vyobrazení českých mincí" a tak zvané evangelium Nikodemovo.

Poznámky:

[1]   John Bowring píše o Hankovi roku 1832: "His father (he tells me) was a farmer, whom ap to his 16th year, he assisted in the labours of the feld, and had no time for study but the wintry hours, which be cold dedikate to the village school. From the spring to the autumn be kept his fathers sheep."

[2]   František Klicpera, rodič z Chlumce nad Cidlinou, bratr zvěčnělého dramatického básníka.

LUMÍR  beletristický týdeník.
Odpovědný redaktor: Ferdinand B. Mikovec. XI. ročník. 1861. Tisk a sklad Kateřiny Jeřábkové v Praze, v Uršulinské ulici v čísle 141.
©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná