U Hankova hrobu

        Sirou nad krajinou temno vládlo,
     dlouhá léta slunce nezaplálo,
     dlouhá léta ani v aeru luny
     údolí se na čas nezasmálo.
     Tu, kde v polích, na hradech a v chýších
     života ples radostný zazníval,
     oněměly pole, hrady, chýše -
     ani hoře hlas se neozýval.

        S klenby nebes, druhdy nad krajinou
     protkaných květnými hvězdicemi,
     temné noci mračna hrůzošedá
     co pohřební roucha plynou k zemi.
     Teskno, jako kdyř mře bez vědomí
     člověk, schvácen šípem jedu mdloby,
     a stín jeho ostatkům tělesným
     místo hledá, bloudě mezi hroby.

        Po krajinách táhly zvěsty hrozné
     co severních větrův chladné chvění,
     z hrobů skrytých že se objevilo
     dvanáct lebek, v nichžto krev se pění;
     když umlknou žalmové před Týnem,
     když hlas dozní zvonů po klekání,
     že se Jelen parohů zlatistých
     po Karlově starém městě shání:

        Vyšehradu skály že se boří,
     tknuté bouří otrávených dechů -
     že vysýchá lože Vltavino,
     hrob budoucí poslednímu Čechu. -
     A však žila ještě hrstka věrných
     v smutkorodném snížení a v želích,
     jako živou jiskry pod popelem -
     teskný národ ohňů převeselých.

        Sbratřené vzájemným želu žárem
     jiskry ty se staly ohněm svatým,
     světlo rozlévaly nade krajem,
     nad otcovským krajem truchlošatým.

        Slyšeli jste dítko ze sna plakat?
     synka, jehož strašlivé sny děsí,
     že mu sladká matička umírá?
     Jak on úpěnlivě lká a volá,
     a po matce ručky rozprostírá,
     když pak matička ho v náruč béře:
     jak ji líbá klidný rtem horoucím,
     jak v mateřská ústa život vlévá,
     život mladý celováním žhoucím!

        Tak proniknul žalostný hlas krajem,
     hoře synů věrných - matce vlasti,
     tak i k činům vroucně přisáhnuli,
     ji odtrhnout z kraje nad propastí,
     by nekleslo co vyhaslá hvězda
     do tmy jmeno Čechů slávy skvělé,
     druhdy vyšší na obzoru vědy,
     než jsou jeho dávní hanitelé!

        Na jich dílo tiché neskanulo
     vznešených příznivcův usmívání;
     za to však se na čin lásky plný
     rozložilo boží požehnání;
     a z pně staré, jež železem cizím
     z rodné zemi rvána měla shníti,
     mládě vyrostlo a rozkvétalo,
     že co slávy strom se bude skvíti.

     Z hrobů opuštěných vzešlo kvítí,
     krásné jako v čas nového máje,
     nám se vrátily života písně,
     jako s jarem zpěvné ptactvo v háje.

     Už netřeba lkáti, ale třeba,
     život náš ať láska uzavírá,
     a co z jádra vlastního se klíčí,
     na nebeskou moc se podepírá.

     Sláva buď života buditelům,
     slušnosť, ať jim díků věnce vijem,
     slušno též, své síly rodu dáti:
     Bratři, pracujeme, ať dále žijem!

                        Bed. Peška.

Bedřich Peška   (25.10.1820 - 15.6.1904)
Básník, satirik, beletrista a překladatel.