Jan Gebauer
Potřeba dalších zkoušek rukopisu
Královédvorského a Zelenohorského.
1886
ATHENAEUM Listy pro literaturu a kritiku vědeckou.
Ročník III.  Číslo V. (15. únor 1886), strana 152 až 168:

Potřeba dalších zkoušek rukopisu
Královédvorského a Zelenohorského.
Napsal J. Gebauer.

I.

Rukopis Královédvorský byl objeven Václavem Hankou.
Na Hanku jest podezření, že rukopisy staročeské padělal a za pravé vydával.
Padělané texty staročeské jsou:
Píseň na Vyšehrad (objevena 1816) a Milostná píseň krále Václava (objevena 1819), obé otištěno několikráte;
Libušino proroctví, otištěné v Čas. Česk. Mus. 1849, II. 140;
většina gloss v Mater Verborum, v. ČČMus. 1877, 491-513;
v tak zvaném Žaltáři Glossovaném větší čásť žalmu 109. a začátek 145., v. ČČMus. 1879, 536.
Hanka není formálně usvědčen, že jest původcem těchto padělků všech, anebo určitého některého z nich; ale mnohé známky tomu svědčí a nikdo nepochybuje, ano obecně se to praví a obecně se tomu věří, že padělání tohoto Hanka účasten byl. -
Při rukopise, jejž objeví osoba v padělání rukopisův podezřelá, jest potřebí stejné opatrnosti, jako při penízi, jejž udává osoba podezřelá v padělání peněz. Mám bankovku, kterou jsem přijal od jisté osoby; tato osoba upadne v podezření, že bankovky padělává; bylo by jednání neopatrné, kdybych tohoto podezření nedbal docela a bankovku svou bezpečně za pravou měl, a bylo by rovněž tak neopatrné, kdybych touž bankovku pro pouhé podezření zničil; opatrnosť kázala by, bankovku důkladně prohlédnouti a přesvědčiti se, je-li pravá či nepravá.
Nejinak než právě tak musí se kritika zachovávati při rukopise, který přišel na jevo osobou podezřelou: neopatrné by bylo, i nedbati na podezření, i zamítati rukopis pro pouhé podezření; opatrnosť káže zkoumati rukopis a z něho dobývati svědectví.
Svědectví hodnověrných osob druhých jsou velmi důležitá; ale při provenienci podezřelé ztrácejí mnoho ze své váhy, jestliže osoby ty samy mohly býti oklamány nebo se klamati, a jestliže svědectví svá vydávají až po mnohých letech a z rozpomínky.
Podle způsobu tuto vyloženého zajisté zachovali bychom se všichni, kdyby nám byl předložen nějaký podezřelého původu text na př. latinský, obsahující třeba některou ztracenou knihu Liviovu. Vím, že se tak zachovávají naši vlastenečtí dějezpytci, když se jim nahodí podezřelá listina. Týmž způsobem směli hledati pravdu ti, kteří nalezli, že nahoře uvedené falsifikaty staročeské jsou falsifikaty. A týž způsob musí býti dovolen také při kritice RKského.
Kritika také nesmí hleděti ke vzácnostiobsahu. Podezřelou bankovku zkoumáme přísně, ať je to desítka nebo stovka; dějezpytci naši zavrhli veliké množství listin obsahu zajisté vzácného (Bočkiana, Monseana aj.); pádem falešných gloss v Mater Verborum padlo i několik božstev naší chudičké mythologie; proto musí býti dovoleno, nehleděti ke vzácnosti a ceně obsahu i při kritice RKského. -
V rozpravě zde následující chci ukázati, že v Rukopise Královédvorském jazyk odchyluje se v mnohých věcech od staré češtiny dotud známé, a že při tom jest okolnosť, řekl bych přitěžující, která vybízí ku pochybování o tom, že by vytýkané odchylky byly původu starého;
chci ukázati totéž o Rukopise Zelenohorském;
chci soudného čtenáře přesvědčiti, že se stránky jen filologické nelze brániti úplné pravosti a přesnosti řečených rukopisův, poněvadž se nemůže dokázati, že by vytýkané odchylky byly původu starého (t. j. dostatečně starého), - a poněvadž dotčená okolnosť přitěžující dotud bude svědčiti pro opak, dokud nebude odklizena;
a chci tím odůvodniti, že jest nevyhnutelně potřebí, aby k nové zkoušce jazykové přidružila se také nová zkouška palaeografická a chemická.

Památek staročeských máme hojnosť a počínajíc od sklonku století XIII. řadu nepřetržitou. Z těchto památek poznáváme staročeský jazyk. Jsou v nich některé rozdíly dialektické; na př. v jedné památce je sing. Dat. "všiiej duchovniej moci", a v jiné stejně staré jest "vší duchovní moci", a t. p. Když odečteme tyto rozdíly dialektické, zbývá jazyk staročeský normalní. Mluvíme-li o jazyku staročeském, míníme tím vždycky jazyk památek přesných dotud poznaných; a mluvíme-li o odchylkách od staré češtiny, rozumíme tím odchylky od staré češtiny dotud známé. -
R. 1816 objevil Linda "Píseň na Vyšehrad", jejíž začáteční verše jsou: Ha ty naaszye sluncze / Vysegrade twrd / Ty smyelye y hrdye / na przyekrzye stoiyesz / na skaalye stoiyesy a t. d. (Dobrovský, Gesch. d. b. Lit. 1818 str. 109; trochu jinak v Hankově Polyglottě 1852 str. 116.). Jazyk velice se odchyluje od staré češtiny; to pozná nyní každý, kdo si odbyl staročeský kurs, a pozná to i z této malé ukázky, ve které jest více chyb nežli veršův. Zkouška r. 1857 ukázala, že je to falsifikat.
Touž dobou, do r. 1817, zabýval se Hanka přípravami ku I. a II. svazku Starobylých Skládání.
Svazek I. vyšel 1817. Obsahuje text vlastní a několik výkladův úvodních. Mezi těmito jest také "Uvedeni", podávající některá poučení o jazyku staročeském a datované 10. června 1817. Text vlastní vytištěn byl dříve než články úvodní. V něm jest na prvním místě legenda o sv. Prokopu, vzatá z t. zv. rukopisu Hradeckého. V rukopise tom jest mezi listem nynějším prvním a druhým mezera jednoho listu. Hanka "doplnil" to, jak sám oznamuje, *) několika staročeskými verši, jež k tomu konci sám složil, t.j. interpolaci.
*) Toto oznámení čte se na konci výkladův úvodních, na stránce poslední (nepaginované; měla by to býti pag. XLVIII.). Je zde na místě takovém, že zůstávalo nepovšimnuto, a zní: "Co je mezi závorkami (  ), doplnil vydavatel." Dotčená interpolace pak následuje v textě na str. 3-4, zavřena závorkami (  ). - Výbor (I. 183-184) otiskl interpolaci i závorky, ale bez vysvětlení závorek. - Pan Ad. Patera ve vydání rukopisu Hradeckého 1881 (Památky staré literatury české, číslo VIII., str. 4. a 6.) ku přibásněné interpolaci Hankově přidělal ještě také jakýsi original rukopisný (též v závorkách). - Mně samému vyjasnila se věc až po vydání rukopisu Hradeckého 1881.
Svazek II. vyšel 1818. Obsahuje opět text vlastní a několik výkladův úvodních. Mezi těmito jest Předmluva, datovaná 1. února 1818, pak Grammatické připomenutí a Vysvětlení (glossář, str. XIX.-XXXIV.). Text vlastní vytištěn byl dříve než výklady úvodní. Na prvním místě jest Maria Magdalena z rukopisu Hradeckého, a na posledním Alexandreida zlomku svato-Vítského. Příprava svazku tohoto zajisté mnoho času vyžadovala a dávno před 1. únorem 1818 se začala.
Ve vytčeném zde Uvedení (datovaném 10. června 1817) a v interpolaci (pořízené před tím) svazku I., a rovněž tak ve Vysvětlení (z doby před 1. únorem 1818) svazku II. jsou mnohé chyby, které nám jsou svědectvím, že Hanka o těch věcech, ve kterých zde chybuje, měl domnění chybné. Vlastní pak staročeský text obou řečených svazků poučuje nás, kterými památkami staročeskými Hanka do r. 1817 se zabýval a jak jim asi rozuměl. -
Roku 1817, dne 16. září, objevil Václav Hanka Rukopis Královédvorský. V textě jeho jest reminiscence z českého překladu cestopisu Marco-Polova (Millionu); proto nemůže býti starší než ze druhé třetiny století XIV. Jazyk jeho je staročeský, a měl by se tudíž srovnávati se starou češtinou, jaká byla ve druhé třetině onoho století, anebo s češtinou pozdější, jestliže jest rukopis ovšem starý, ale původu o něco pozdějšího.
Starou češtinu druhé třetiny stol. XIV. a dob následujících známe dostatečně a můžeme s dobrým svědomím podejmouti se práce a ohledávati, v čem jazyk RKského se starou češtinou doby vytčené se srovnává a v čem se liší.
Nalézám, že jest odchylek velmi mnoho. Některé z nich - nikoli všecky - chci zde oznámiti, *) spolu s přitěžující okolností, kde jaká jest.
*) Verše udávám podle vydání Kořínkova 1864. Na některé z odchylek bylo i v rozličných rozpravách již ukázáno.
1. Mnoho jest odchylek, které nepotřebují výkladu obšírného; přestanu pro stručnosť na pouhém oznámení některých. Na př.: Kací mi z vás naiplznei Lud. 38 místo najplznějše, přetrpěchom nailuteiei vedro Jar. 209 místo najlútějšie, i by pótka krutá poslednieie Jar. 249 (tvar komparativu chybný). - druhdy jest = interdum; v Rkském Lud. 3 a 15 = olim. - úlisno = pracno, namáhavo; v RKském = násilně; přijide cuzí úsilno v dědinu Záb. 28. - bozi vícezstvie dajú Záb. 121 místo dadie. - vzdujú větři m. vzedmú Jar. 233. - pleje děva konopě Skřiv. 1 m. pleve. - jáz chcu zviesti m. zvěděti Lud. 37. - ty by si byl válel, ty by si byl zabil Zbyh. 18, 20 a 22 m. by (bez si; by si je také v Hankově vydání Tkadlečka II. 4, ale rukopis má tu jen by). - byvšie blahost Záb. 60 jest tvar možný, ale odjinud nedoložený. A t. d. -
Odchylky tuto naznačené vyskytují se jen v RKském. Jest jich mnohem více, než uvozuji, ale váhy mají zde málo; samy o sobě neměly by ve výkladě tomto váhy třeba žádné, řekli bychom: je to dialekt, který má své odchylky zvláštní.
Ne tak snadno dají se odbyti odchylky, které dále (2 - 4) budu uváděti a při kterých jest ta okolnosť přitěžující, že nejen jsou odchylkami od jazyka staročeských památek přesných, ale spolu mají příklady a podoby sobě rovné v padělcích a chybných výkladech o jazyku staročeském, pocházejících z doby před objevením RKského, totiž v padělané Písni na Vyšehrad (z r. 1816), v Hankově interpolaci leg. o sv. Prok. (z doby před 10. červnem 1817) a v téhož Uvedení (datovaném 10. června 1817).
2. V RKském jest několik imperfekt tvaru odchylného. Vyložil jsem je analogií (v Listech filol. 1879, 230. sl.: hrnúše místo hrnieše, podle hrnul atd.); ale tím jsem nedokázal, že by byly původu starého, a pravil jsem výslovně, že jsou to odchylky. Z nich jsou dvě zvláště na pováženou, dáše a stáše. Slovesa dáti a státi (praes. stanu) mají ve staré češtině imperfektum náležité dadiech, staniech, ve 3. os. sing. dadieše, stanieše. Tu mohly dobře vzniknouti analogií novotvary dáše, stáše, ale ve starých památkách přesných nenaskytl se mi doklad pro ně ani jedinký, nejsou dosvědčeny nijak. V RKském zase naopak nikdy není tvar pravidelný a vždycky jen odchylný; búřa vstáše, vstáše dceře - dle taterska cháma (místo vstanieše, a vlastně místo aor. vsta) Jar. 11 a 12, máti božia dodáše jim chrabrost (místo dodadieše) Jar. 159, Kruvoj Neklanu podáše věrnú ruku (místo podadieše a vlastně místo aor. poda), Čestm. 50. Na pováženou jest, že oba tyto odchylné a z textů přesných nedosvědčené tvary čtou se také v Hankově interpolaci v leg. o sv. Prokopu, vytištěné před objevením RKského, totiž: tak sě těm manželóm stáše (místo stanieše, a vlastně místo aor. sta) Star. Sklád. I. str. 3. verš 43., a (Prokop) rozkoši miesta nedáše (m. nedadieše) tamže v. 55. *)
*) Ve výkladě, jehož se nahoře dovolávám (v Listech filol. 1879, str. 232.), uvozuji také nedaše; z leg. o sv. Prok., podle Výboru I. 183; že jest to interpolace Hankova, shledal jsem až později.
3. Slovesa vzorů trpěti a nositi mají v praesens 2. os. sing. trpíš, nosíš, 3. os. trpí, nosí, plur. 1. os. -íme atd. Odchylky, kde místo žádaného -i- je psáno -ie- neb -ye-, vyskytují se v textech přesných, ale teprve v době pozdější. V RKském jest několik tohoto způsobu odchylek: (Záboj) sedie dlúho i dlúho sě mútie (místo sedí, či má to býti aor. sedě? mútie není ani praes. ani aor.) Záb. 6, hučie divá řeka (či aor.?) Záb. 189 a 205, aj tu ležé (rkp. leze), teplá krev teče...země krev pije Jel. 18, Praha mlčie, Vltava sě kúřie, za Prahú sě promodrujú vrši Oldř. 31 sl., vzdujú větři, zahučie hrom Jar. 233, běžé (rkp. bieze) zmilitka Kyt. 2, proměnie sě vše Ben. 28 a j. Pro tyto odchylky RKského byl by výklad snadný, kdyby nebylo okolnosti, která zajisté jest na pováženou; nalézáme totiž stajné chyby v padělané Písni na Vyšehrad: řeka valie sě, na skálě stojieši, drahá chodie, když sě milost budie, a také v Hankově Uvedení, kdež na str. XXIII.-XXIV. učí se, že hleděti mělo praecens "hledieš, hledie, hlediemy, hlediete ...", chybně místo hledíš, hledí atd.
4. Ve staré češtině bylo demonstrativum sen = hic, Gen. seho, Dat. semu atd. Tvary jeho začínají se namnoze hláskami se-, Nom. sen, Gen. seho, Dat. semu atd; toto pak se- mění se časem ve sie-; v památkách nepochybných jest v době starší vždycky se-, teprve od sklonku století XIV. vyskytá se také sie- vedle se-. Je tedy starší sen, seho atd., aneb aspoň také se- vedle sie-; ale má vždycky a jenom způsob mladší sie-: zástup sien Čestm. 176, k siemu chlumku Jar. 124, v siem-že miestě v siem-že krocě Čestm. 96, sie hoc Jar. 36 a j. Věc tato sama sebou třeba nic by zde nevážila; ale všimnouti si jí musíme proto, že Hanka v Uvedení svém (str. XXII.) zná také jenom tvary sie- a žádných se-. -
V odchylkách, které nyní následovati budou (5 - 15), jeví se také souhlas s Rukopisem Zelenohorským (nalezeným 1817, zaslaným do Prahy v listopadu 1818 a kladeným do století IX.-X.).
Souhlas tento byl by vítán, kdyby
1. některé věci v RZském samy nevzbuzovaly podezření, a
2. kdyby k souhlasným odchylkám RKského s RZským nepřidružoval se několikráte spolu souhlas s chybami starších padělkův a se staročeskými chybami Hankovými z doby před objevením těchto rukopisův.
Některé odchylky RK. a RZ. souhlasí také s odchylkami falsifikatů jiných, t.j. takových, o kterých nemůžeme dokázati, že pocházejí z doby před objevením obou rukopisův. Tento souhlas nemá zde dosti váhy, poněvadž tyto falsifikaty mohou býti z doby po objevení RK. i RZ. a původce jejich mohl se dopustiti odchylek tím, že napodobil RK. i RZ; ale docela bez váhy přece není a proto i na něj budu ukazovati.
5. Předložky k a v mají vedle sebe také tvary se samohláskou: ke, ku a ve; za v pak bývá někdy u. O tom, kdy má býti ku a u, bylo jisté pravidlo. Bývalo totiž ku, když slovo následující se začínalo souhláskou retnou, někdy též při následujícím k- jindy jen řídkou odchylkou; a u místo v, ve bývalo jen před retnicí. Od způsobu toho, odchyluje se RKský častěji, na př. ku hradu, ku tvrdu Zbyh. 30; zvláště pak podivné jest odchylné u; vhrad t. j. u-hrad (dvojslab.) Zbyh. 6, vhrad, vhrad vtwrdi t. j. u-hrad, u-hrad u-tvrdý Zbyh. 17, u kamenný hrádek (verš 6 slab.) Skřiv. 8. A v RZském odchylka rovněž tak podivná: sbierastě jě u osudie svaté (verš 10 slab.).
6. Slovesa zváti, řváti, dráti atp. mají ve staré češtině tvary náležité: praesens zovu, zóveš, zóve..., řevu řéveš řéve..., deru déřeš déře..., participium zovúc-, řevúc-, derúc- atd. velmi pravidelně. Příklady, které v RKském se vyskytují, odchylují se od tohoto pravidla: Beneš ĺud v hromadu zve (m. zóve) Ben. 31, skřekem řvúce (m. řevúce) Jar. 171, z řvúcej huby (m. z řevúcéj) Čestm. 196, úsilno sě drúce k siemu chlumku (m. derúce) Jar. 124. Prvé tři z těchto příkladů RKského upomínají na novotvary nynější: zve, řvouc-; ale drúce v příkladě posledním je naprosto chybné, patřiť ke slovesu dřieti novočesk. dříti a nikoli ke dráti, křesťané pak k chlumku se nedřeli, nýbrž drali. Odchylka řv- místo řev- vyskytá se také v RKském: (Chrudoš) zařve (m. zařeve). Ve starých textech nepodezřelých nenaskytlo se mi nic k těmto odchylkám podobného; "zeřve" čte se v Hankově úpravě Dalimila kap. 15, ale to je tvar Hankův, rukopisy podlé J. Jirečka mají vzřju, vzři a zeřva, zařva.
7. Staročeské dle znamená propter. Teprve v jazyce pozdějším béře se za podlé (= secundum), v jazyce starém dokladu tomu nevím. V RKském je pověděno správně, že bouře povstala dceře - dle Jar. 12 = propter filiam; ale naproti tomu odchylně: hotoví všicci Luděkova - dle slova Záb. 112, sedú (m. sadú) prokni rozenie - dle svého Lud. 27, podstavichu sebe - dle dřevce Čestm. 77. Táž v textech starých do st. XIV. neznámá odchylka je také v RZském, kdež se čte: prokní stúpi rozenia - dle svégo (srov. Lud. 27), a v padělaném žalmu 109, 4 Žaltáře gloss.: "podle zakona dle..." = secundum ordinem.
8. Staročesky se ve dvojném čísle: dva orli letíta a dvě orlici letíta, t. j. letíta bez rozdílu v rodu grammatickém. Všímal jsem si bedlivě té věci, ale odchylky nenalezl jsem v textech přesných ani jedinké. Naproti tomu čteme v RKském: srubeně stě rucě obě (místo sta) Jar. 257 a srazistě tu obě straně (m. srazista) Ben. 49 (tutéž i správně: stasta obě straně 61). Stejnou odchylku nalézáme v RZském: (dvě výpovědi) budetě-li u vás po rozumu, nebudetě-ĺ u vás po rozumu, sebrastě glasy děvě ... sbierastě je u osudie... i dastě je lechóm provolati... místo náležitého budeta, sebrasta, sbierasta, dasta. A touž chybu nalézáme v Uvedení při I. sv. Star. Sklád. str. XXIV, kdež učí Hanka, že prý 2. a 3. os. dvojná měla pro masculinum koncovku -ta, pro femininum a neutrum -tě, že však "často jedno za druhé užívali nedávajíce pozor na pohlaví". To jest: Hanka domníval se chybně, že staročeská koncovka 3. osoby dvojné fem. jest -tě a učí tak před objevením RKského i RZského; za několik neděl potom objeví Hanka RKský a tu jsou dva doklady pro femininim -tě; a opět za nedlouho potom objeví se RZský a má takových dokladů pět. *)
*) V příponách osobních rod grammatický se nerozeznával,  n e s e m e  platí pro masc., fem. i neutr. V duale vykýtá se v 2. a 3. os. fem. a neutr. tê, vedle ta a te, v některých textech staroslovenských původu ruského a bulharského, a vyvinulo se tu analogií podle Nom. du. fem. neutr. ê, na př. podvižastê se nozê, v. Miklosich 3, 65. sl. Že by v češtině se byl stejný novotvar vyvinul, není ničím dosvědčeno; doklady dotud známé mají veskrze -ta. Také ve staré polštině, v jazyce k češtině nejbližším, byla jenom -ta.
9. Za novočeské piju piješ pije pijeme atd. říkalo se staročesky piu pieš pie pieme..., za novočeské prvé slabiky dvě byla ve staré češtině jedna. Totéž platí o slovesích biti, viti atp. Vedle toho pak vyskytují se odchylkou novotvary piju, piješ atd. V RKském jsou jich tři příklady; ty našu krev piješi (m. pieši) Záb. 153, země vřelú krev pije (m. pie) Jel. 20, blsky bijú v stany Tatar (m. biu) Jar. 235. Věc, ta neměla by sama sebou váhy. Přece však musíme ji vytknouti, poněvadž i v RZském stejný novotvar se čte: ideže Orlicu Labe pije (m. pie), a poněvadž stejné odchylky jsou též v padělaném Libušině proroctví: podskočí i svije a množstvie tisúc (nepřátel) zbije.
10. Imperfektum má ve staré češtině svůj určitý význam a svou platnosť syntaktickou. Na př. přiletieše jest = přilétal, přiletoval, přiletával, proti aoristu přiletě = přiletěl. Od toho namnoze odchyluje se RKský, kde bývá imperfektum místo náležitého aoristu, na př. (dívka) zadřieše si ostré trnie v bělitkú nožicu Jah. 3; zadřieše znamenalo = zadírala, zde však má býti pověděno zadřela = stč. aor. zadřě. A tak častěji. V RZském: priletieše družná vlastovica, priletieše ot Otavy krivy, sěde..., místo priletě = přiletěla, za tě ĺutá rozvlajáše búřa = rozevlávala, místo roz(e)vlá = rozevlála. Odchylky tyto shodují se s chybami Hankovými, jenž rovněž tak imperfektu přikládá význam aoristový; vysvětluje totiž ve Vysvětleních při II. svazku Star. Sklád.: "zbudieše = zbyl", "budieše = factus est" a v interpolaci v I. svazku klade imperfektum stáše: tak sě těm manželóm stáše, místo náležitého aor. sta. Šafařík (Sebr. Spisy III. 158) připomíná ku priletieše RZel. a převalíše sě, zatemníše sě, svicezíše RKr., že "tu nelze překládati imperfektem, ale perfektem".
11. Staročesky říkalo se jmu sě činiti něčeho, t. j. s Genitivem (něčeho) a s infinitivem slovesa imperfektivního (na př. činiti); odchylka velmi zřídka se vyskytuje. Naproti tomu čteme v RKském: je sě děva kyticu lovit (m. kyticě, Gen.) Kyt. 6, juž sě jechu náspy rozkotati (náspy Akk. místo Gen., a rozkotati perfektivum místo imperfektiva) Jar. 172; a tak také v RZel.: (Ratibor) jě sě tako slovo govoriti (slovo Akk. místo Gen.); pak (Radovan) jě sě glasy číslem prěglédati (glasy Akk. místo Gen.). Tedy příkladův několik, z nich správný ani jeden, a odchylka RKského opakuje se v RZel.
12. Substantiva vzoru znamenie mají Instrumental sing. ve přesných památkách starších pravidelně znamením; teprve v době pozdější bývá tu psáno -iem nebo -yem místo -im. Totéž platí také o jiných tvarech skloněných s náležitým -im- a pozdějším -iem-. RKský souhlasí tu na mnoze se způsobem pozdějším, maje na př. pěniem (m. pěním). Záb. 44, řvaniem (m. řvaním) Čestm. 63, vícezstviem Záb. 167, tesajúciem Čest. 62, hořúciema očima Záb. 125 a j. Věc tato při RKském samém by nevadila a dala by se vysvětliti: ale na pováženou jest stejný tvar sbosiem, t.j. sbožiem (m. sbožím) v RZském, a na pováženou je všecko to proto, že i v Písni na Vyšehrad čte se chybný tvar snabzenstviem a že Hanka před objevením RKského i RZského učí chybám stejným: sbožiema, božiema místo -íma v Uvedení str. XXI.; týž také napsal v transkripci Desatera (ve Starobyl. Sklád. I. str. 98.) zbožiem, chybně, neboť original (rkp. Hradecký list 115a) má sbozym, t. j. sbožím. *)
*) Při ukázaném souhlasu odchylek RK. a RZ. s chybami Hankovými z doby před objevením obou rukopisův jsou na pováženou i tyto shody: "vzúpichu skřekem wsiestrasiuo (= vsěstrašivo)" Jar. 156 (a snad také "ticho wsietichunko" Čestm. 36), a v Hankově interpolaci v leg. o sv. Prok.: "(přátel) v sboží wsěprostředniech"; pak tamže "(sv. Prokop) čítal s snahú v zákoně" a "Výhoň tamo snahú chváta" Oldř. 4.
13. Máme adverbia s koncovkou -ě, na př. dobře stčesky dobřě, a jiná s koncovkou -o, na př. málo. K některým adjektivům jsou adverbia oboje, na př. dlouho a dlouze, vysoko a vysoce atp. Někdy jedno i druhé může se říci, na př. koupil jsem draho a koupil jsem draze; ale z pravidla jest rozdíl u významu mezi tvary -o a -ě, a nesmíme libovolně tvarů těch zaměňovati, nýbrž jazyk žádá v jistých případech adverbia -o, v jiných adverbia -ě. Rozdíl pak v té příčině mezi jazykem nynějším a jazykem staročeských památek přesných jest pranepatrný. Jazyk RKského odchyluje se tu zase a velmi značně, na př. bystro spěcháše (m. bystře) Záb. 9, skryto řeče (m. skrytě) Záb. 10, věhlasno dáváchu slova k slovóm Záb. 64, hnachu liuto po vraziech Záb. 199, ti žalostivo prosie Záb. 215, pastýř hlasno trúbi Oldř. 42, (holub) žalostivo vrká Zbyh. 2 a 11, (junošě) žalostivo vzdýchá Zbyh. 8 atd. Stejné odchylky jsou v RZském: (vlastovica) běduje i narícaje mutno (místo mutně), (dva bratry) vadíta sě kruto mezu sobú (m. krutě a mezi), ticho govoriti; a rovněž tak v padělané Písni na Vyšehrad (slavíček) veselo pěje, pěje i mutno (m. vesele, mutně).
14. O adjektivních tvarech jmenných a složených, kdy má býti dobr, dobra, dobro a kdy dobrý, dobrá, dobré, platila ve staré češtině jistá pravidla . V RKském tvarů jmenných jest mnoho. Z nich pak jen několik bylo by lze nějak srovnati s bývalým pravidlem, na př. k modru vrchu Záb. 79 a 98 (m. k modrému, jestliže vrch snad nazýván byl "modr vrch"), pěvce dobra milujú bozi Záb. 46 (m. dobrého, jestliže dopustíme výkladu: pěvce když jest dobr, milujú bozi). Většinou jsou to však odchylky od pravidla bývalého, na př. varyto zvučno (m. zvučné) Záb. 19, slovem prudka Slavoje (m. prudkého) Záb. 97, k jutru šedošeru Oldř. 14, z tvrda sedla Lud. 73, ze silna Vláslava Čestm. 194, z mocna hrdla Čestm. 109, drva šíra lesa Čestm. 110, k radostnu uchu Čestm. 203, k radostnu oku Čestm. 204, u hrada tvrda Zbyh. 30, z tvrda hrada Zbyh. 47, tobě (jest) tiežek železný malt Zbyh. 27 (mně jest tiežek mlat = nč. mlat jest mi těžký), atp. Stejné odchylky od pravidla staročeského nalézáme v RZském: ot Otavy krivy, šira neba, na okénce rozložito a p.; pak v Písni na Vyšehrad: Vyšehrade tvrd, pochládeček mil, Vltavy čisty. *) V Hankově interpolaci v leg. o sv. Prok. čte se: mezi spoluvěky svými; buď jest to substantivum chybně utvořené, buď adjektivum tvaru chybného (m. spoluvěkými).
*) O stejných tvarech v Evang. sv.-Janském viz poznámku následující.
15. Za novočeské neseš bylo kdysi neseši, a tak skoro všecka slovesa měla ve 2. os. sing. praes. dříve -ši, z čehož pak ztrátou samohlásky stalo se -š. V RKském čte se chceši Záb. 91, piješi Záb. 153, v RZském mútiši. Mohly by to býti archaismy. *) Ale na pováženou jest, že týž archaismus čte se ve falsifikatu objeveném r. 1816, stojieši v Písni Vyšehradské. -
*) Za archaismus pokládám stejné tvary v Evang. sv. Jana (ve spise "Staročeský zlomek Evang. sv.-Janského a filologická svědectví o jeho původu" 1881, str. 99.): dieši dicis, tiežeši interrogas a t. p. V témž zlomku vyskytují se také častěji adjektiva tvaru jmenného (v. t. str. 105.-106), jež také vysvětluji jak umím; setrvávám při výkladě podaném a chtěl bych k němu jen dodati, že se tvar jmenný ještě také překládáním doslovným vysvětlovati může. Ukáže-li se, že RZ. a RK. nejsou úplně přesné, nebude nesnadno vysvětliti shody jejich zvláštní s Evang. sv.-Janským. Měl jsem to na paměti a naznačil jsem to ve spise jmenovaném na str. 135.; je totiž možná, že Hanka měl Evang. sv. J. mnohem dříve, než je podal na veřejnosť, a že ho při svém padělání užíval - při Hankovi nemůže nám býti bráno za zlé, jestli i přes jeho slova domnívati se chceme něčeho jiného. Ostatně přál bych si, když bude provedena nová zkouška s RK. a RZ., aby při té příležitosti podrobeno bylo zkoušce také Evang. sv. Jana.
V RK. a RZ. jest dále několik odchylek, které samy sebou jsou nesnadny pochopiti, kterých však snadno mohl se dopustiti Hanka, jestliže jest třeba jen částečným původcem těchto textův a jestli chtěl napodobiti v nich něco, co znal z památek přesných, čemuž však chybně byl porozuměl. Příklady takové nyní následují.
16. Hanka do roku 1817 byl se seznámil se staročeskou Alexandreidou zlomku sv.-Vítského. Tam čte se v. 1564: vešken sě zástup zamiesi (v rkp. zamyesy, rým: čěsi, = časové), t. j. zástup se zamísil, se zamíchal, v nepořádek se uvedl (srov. Jungm. s. v.). Hanka slovu tomu nerozuměl, bral je za "zaměšiti sě" = zaškarediti se, a vytiskl tak ve Star. Skl. (II. sv., v textě na str. 223 a ve Vysvětlení na str. XXXIII.) V RK. slovo stejné vyskytuje se třikrát: "zamiesichu" sě voji (po slovích Čestmírových povzbuzujících ku pomstě) Čestm. 54, (vrah) "zamiesi" zraky zlobú zapolená Jel. 12, "zamiesi" sě chám jich krutým hněvem Jar. 164. Tu nikde nehodí se dobře "zamiesiti = zamíchati", myslím že ani v příkladě prvém; ale všude hodí se význam, jejž Hanka témuž slovu dal v Alexandreidě, kdež prý "zástup sye zamyesy" = zástup se škaredil. Dodati ještě jest, že Hanka v Alex. transkribuje " zaměši" (a v rýmu češi m. čěsi) a rovněž tak v RK.
17. Za novočeské rčení: naděje odstoupila ode všech křesťanův říkalo se staročesky: nádějě otstúpi všěch křesťan(óv), t. j. za novočeský výraz předložkový ode všech křesťanův byl v češtině staré prostý Genitiv (odlukový, Genitivus separationis) všěch křesťan. Od toho odchyluje se RKský, kdež se čte: otstúpi náděja všě křesťany Jar. 104, t. j. Akkusativ místo náležitého Genitivu odluky. Kdo má trochu citu syntaktického a je poněkud zběhlý ve staré češtině, uzná, že jest tato odchylka velice hrubá; zajisté tak hrubá, jako kdyby se řeklo novočesky: dcera odstoupila matku místo dcera odstoupila od matky. Kdo pokládá RKský za přesnou památku století XIV., sotva dovede si vysvětliti tuto zvláštnosť. Naproti tomu snadno ji pochopí a vysvětlí, kdo dopustí aspoň částečnou falsifikaci Hankovu při RKském. Ve svato-Vítském zlomku staročeské Alexandreidy čte se verš 1430: otstúpí ho všě nádějě. Záleží na slově ho, které samo o sobě může býti Genitivem i Akkusativem. Kdo zná správnou vazbu staročeskou, bude míti toto ho zajisté za Genitiv. Kdo vazby té nezná, ten bude se třeba domnívati, že ho je zde Akkusativem, bude se domnívati, že sloveso otstúpiti vázalo se s Akkusativem, a tomu a takovému, jestliže falsifikoval, snadno mohlo se přihoditi, že si vzal za vzor správné "otstúpi ho všě nádějě" a vyvedl podle toho nesprávné "otstúpi náděja všě křesťany".
18. V témže zlomku Alexandreidy čte se, že pták hledá si pro hnízdo místa takového, "aby hniezda vietr neobořil, neb sě had k dětem nevznořil" (v rkp. psáno zřetelně: newznorzyl verš 878); t. j. pták hledá si místa, kde by hnízdo jeho bylo chráněno i proti větru, i proti hadu, proti hadu zejména tím, aby tento nemohl do hnízda se vznořiti. Jde o slovo vznořiti. Je složeno vz- a -nořiti. Sloveso nořiti je faktitivum ke nřieti (v Žalt. Gloss.: winrzy, t. j. imperativ vy-nři = vypryšť, za lat. scateat), jako mořiti ke mřieti; jako mořiti znamená takořka = činiti, aby něco mřelo, tak i nořiti = činiti, aby něco prýštělo. Máme to slovo z doby staré dosud v u-nořiti, ve rčení unořiti slzičku (za to neporozuměním a etymologií prostonárodní říká se umořiti slzičku); dále v nořiti, vynořiti a j. Jako jest mořiti transitivum, tak bylo transitivum také nořiti; říkalo se tedy nořiti někoho nebo nořiti sě, jako mořiti někoho a mořiti sě. Transitivním zůstavají tato slovesa i ve složení s předložkami: umořiti někoho, unořiti slzu (v pluralu může za Akkusativ bývati Genitiv: nejedna svých slez unoři v. 1890 téhož zlomku Alxd.). Bylo tedy také transitivum vznořiti koho, a odtud reflexivum vznořiti sě; to potvrzuje se dokladem naším; aby sě had nevznořil (vz- = vzhůru; tedy vz-nořiti sě = vzhůru se vynořiti). - Od toho odchyluje se RZský kdež se čte: k nimže (ptáčatům) zmija vnori = vnoří. Odchylka jest dílem v předložce v- proti vz- v Alexandreidě, dílem v sě, které v Alx. jest a v RZském není. Odchylka strany sě sotva se vyloží bez násilí; ale pochopí se snadno, je-li to omyl padělatelův, který znal příslušný verš Alexandreidy a chtěl to napodobiti. Odchylka strany v- m. vz má pak tu okolnosť podivuhodnou, že Hanka před objevením RZského vydávaje text Alexandreidy místo rukopisného a významem správného "sě wznorzyl" (= vzhůru se vynořil) napsal nesprávně "sě vnořil", a že opakuje toto nesprávné vnořil také ve Vysvětleních (str. XXXII.)
19. V "Róži" čte se: Ach ty róže! čemu si..., usuiedla, usuiedewsi", t. j. usvědla a usvědevši. Tvar prvý patří zajisté ke slovesu svadnúti a měl by zníti usvadla, odchylka dejme tomu nedůležitá. Ale co jest usvědevši, jakému to platí slovesu, k jakému infinitivu? To nelze se dopátrati bez úchylky od přísného staročeského tvarosloví. Kdo však při RKském dopustí aspoň částečnou falsifikaci Hankovu, nalezne vzor pro usvědla i pro usvědevši: v rukopise Hradeckém, jejž Hanka znal před objevením RKského, čte se "(bohatec) div hořem neusvěde" tvar správný (aor.) slovesa usvadnúti; téhož slovesa participia fem. jsou usvadla, usvědši; kdo má na mysli aor. usvěde a nezná dostatečně staročeského tvarosloví, ten a takový, jestli že falsifikuje, snadno podle nepochopeného vzoru utvoří chybné tvary usvědla a usvědevši.
20. V téže "Róži" praví se: čemu si raně rozkvetla, rozkvétavši pomrzla, pomrzavši usvědla (uvadla)..."; - proč ne perfektivně: rozkvetši, pomrzši? Podobně v RZském: za tě ĺutá rozvlajáše búra...oplákavši glavy gor zelených, vyplákavši zlatopieskú glínu...; za imperfektum rozvlajáše má býti aorist (viz pod č.10), za imperfektiva oplákavši, vyplákavši žádáme perfektiv oplákši, vyplákši. Slovesa, o která nám tu jde, byla ve staré češtině imperfektiva, jako jsou v nové, a ve výrazech zde uvedených usus staročeský tak žádal perfektiv jako novočeský. Odtud tedy ony odchylky v RK. a RZ.? Kdo dopustí aspoň částečnou falsifikaci, nalezne pro odchylky tyto zdánlivý vzor v rkp. Hradeckém. Tu čte se na str. 77b, že (Petr Ježíšovi) "nepřál svých noh oplákati". t. j. sv. Petr nedovolil, aby mu pán Ježíš nohy oplákl. Také zde je novočeské perfektivum a proti němu staročeské imperfektivum; ale z jisté příčiny, totiž pro negaci: za perfektivum věty kladné bývá ve větě záporné ve staré češtině imperfektivum (dílem dosud v jazyce zachováno, na př. kladně a perfektivně zavři, ale záporně a proto imperfektivně nezavírej). Kdo tohoto pravidla nezná a jestliže starou češtinu napodobí, snadno dopustí se chyby, že místo opláknuti položí oplákati, místo pomrznúti - pomrzati.
A tak dále; odchylek mnohem více, ale mně nejde o ukázání všech, nýbrž jen o důkaz, že v RK. a RZ. jsou věci, které dávají právo ku pochybnostem.
Přehlédneme v krátkosti celou věc.
Hanka, muž v příčině naší podezřelý, objevil dne 16. září 1817 staročeský kodex, RKský. V jazyce kodexu tohoto nalézáme veliké množství odchylek od staré češtiny dotud známé.
Roku 1818 vynesen byl na veřejnosť Rkpis Zelenohorský. Také ten má mnohé zvláštnosti jazykové, na př.: aor. vstanu (místo vsta) a j.; většinou pak jazykové zvláštnosti RZského jsou tytéž, jimiž i RKský liší se od staré češtiny dotud známé.
Zvláštnosti (míním pořád jazykové) RKského i RZského částečně jsou tytéž, jimiž od jazyka dotud známého liší se také "Píseň na Vyšehrad", objevená 1816 a uznaná později za falsifikat.
Zvláštnosti některé RKského i RZského mají takovou podobu, jako by byly vznikly nepodařeným napodobením dobrých vzorů staročeských, kteréžto vzory nalézají se v těch přesných textech, jimiž Hanka do 1817 se zabýval.
Konečně mnohé zvláštnosti obou rukopisů jmenovaných vyskytují se již v Uvedení a v interpolaci legendy o sv. Prokopu, v I. svazku Starobylých Skládání vytištěném před objevením RKského i RZského a ve Vysvětleních při II. svazku týchže Skládání vytištěném před objevením RZ., a sice vyskytují se tu jakožto chybná domnění, která Hanka o jazyku staročeském měl, a jakožto chyby, kterých se dopustil skládaje několik staročeských veršů pro vyplnění mezery.
Nezakládám zde mnoho na tom, že RKský přišel na jevo Hankou, mužem v příčině naší podezřelým. Proto RKský padělkem býti by nemusil. Bankovku pravou můžeme dostati i od člověka z padělání bankovek nejen podezřelého, ale třeba usvědčeného.
Více záleží na tom, že mnohé zvláštnosti RKského opakují se v RZském. Avšak i to dalo by se nějak vyložiti a omluviti - (na př. výkladem, že oba tyto rukopisy pocházejí z dialektu stejného, ale jiného než které známe z památek jiných) -, kdyby nebylo okolnosti, která vyzývá a nutí ku pochybování o starobylosti vytčených zvláštností a tudíž ku pochybování o úplné přesnosti obou rukopisův. Tou okolností jest souhlas četných odchylek RK. a RZ. se zvláštnostmi nepochybných padělkův, a se staročeskými chybami Hankovými z doby před objevením těchto rukopisův. Za okolnosti takové i kterýkoliv jiný sám sebou slabý důvod dostává váhy a důležitosti, i pouhý snad jen stín podezřelosti béře na sebe povahu veliké pravděpodobnosti.
V památkách staročeských má dual fem. 3. os. vždycky koncovku -ta: budeta, jsta;
Hanka 1817 učí mylně, že tu koncovkou bývalo -tě: budetě, jstě;
za nedlouho potom objeví Hanka RKský, a v něm jsou příklady s koncovkou -tě, odchylné od staročeského pravidla a shodné s Hankovou chybnou theorií;
a zase za nedlouho potom objeví se RZský, a také v něm jsou příklady s koncovkou -tě, odchylné od pravidla a shodné s Hankovou chybou.
Slovesa dáti (dám), státi (stanu) mají imperfektum 3. os. sing. pravidelně dadieše, stanieše;
Hanka složí několik veršů staročeských (v leg. o sv. Prok.) a utvoří tu chybná imperfekta dáše, stáše;
nedlouho potom objeví Hanka RKský, a v něm jsou imperfekta dáše, stáše, odchylná od staročeského pravidla a shodná s Hankovou chybou.
Sing. Instrum. zní staročesky pravidelně sbožím dual sbožíma, božíma atd.;
Hanka 1817 učí mylně, že staročesky bylo sbožiema, božiema;
potom objeví Hanka RKský, a v tom jsou tvary pěniem, řvaniem, hořúciema, odchylné od staročeského pravidla a shodné s Hankovou theorií chybnou;
potom objeví se RZský, a také v něm jest sboiem, odchylné od pravidla a shodné s Hankovou chybou;
stejné chyby jsou také v padělané Písni na Vyšehrad (1816) a padělané Písni krále Václava (1819).
V Alexandreidě, zlomku sv.-Vítském, čte se: otstúpi ho [krále Daria] všě nádějě; kdo náležité vazby staročeské nezná, mohl by se (ovšem naprosto chybně) domnívati, že ho je zde Akkusativem, že se otstúpiti vázalo s Akkusativem, že se říkalo na př. dci otstúpi matku, nádějě otstúpi křesťany atp.;
Hanka znal dotčený zlomek Alexandreidy před objevením RKského, znal i vytčený zde passus;
pak objevil Hanka RKský, a v něm čte se rčení naprosto odchylné: otstúpi náděja všě křesťany (místo všěch křesťanóv).
V témže zlomku Alexandreidy čte se: "aby had [do hnízda ku ptáčatům] sě nevznořil";
Hanka zná to před objevením RZského; vydává to tiskem, ale mýlí se v tom vydání a píše vnořil místo vznořil;
potom objeví RZský; v něm je rčení smyslu téhož jako v Alexandreidě (gore ptencém, k nimže zmija vnori), ale ve slovích odchylné: schází náležité sě, a proti vznořiti je zde vnořiti, táž odchylka jako v omylech Hankových.
A tak dále!
V tom, t. j. v úhrnu výtek učiněných všech - nikoli jen v eklekticky vytržené jedné a druhé -, nemá býti dostatečný důvod ku pochybování? Nepřeceňuji týchž výtek, ale také jich nemohu podceňovati.
Kdyby to byl Livius, věci zde vytčené stačily by k úsudku zavrhujícímu.
Kdyby to byla historická listina vynesená na jevo Monsem nebo Bočkem, dějezpytci naši buď by ji zavrhovali, nebo žádali by zvláštního zkoumání její pravosti.
Kdyby to byly glossy v Mater Verborum nebo Žaltáři Glossovaném, žádali bychom téhož zavržení nebo zkoumání a nikdo by nám toho ve zlé nevykládal.
Hledati pravdy, a když naskytují se příčiny ku pochybnostem, žádati nového zkoumání a zkoušení, jest badateli vědeckému nejen právem, ale i povinností.
Užívaje tohoto práva a plně svou povinnosť pravím o rukopise Královédvorském i Zelenohorském:
v jazyce jejich jsou velmi hojné odchylky od jazyka starého památek jiných přesných;
odchylky ty namnoze souhlasí s chybami, které nalézají se jednak v notorických falsifikatech, jednak v pracích Hankových, - s chybami v padělcích a Hankových pracích pocházejících z doby před objevením těchto rukopisův (a ovšem i z doby po tom);
odchylky samy sebou, zvláště však jejich souhlas s chybami falsifikatův a Hankových prací, zavdávají příčinu ku pochybnostem;
pro rozhodnutí konečné jest nevyhnutelně potřebí, aby k novému posouzení jazykovému přidružilo se také nové prozkoumání palaeografické a chemické. -


II.

Rukopis Královédvorský i Zelenohorský pokládal jsem za staré a pravé. Pilně jsem prostudoval, co o nich kde bylo psáno, a pilně jsem se staral, aby k vysvětlení jejich přispíval; byla to povinnosť, souvisící s mým úřadem. Nalezl jsem vysvětlení a výklady věcem mnohým. *) Nejraději bych byl nalézal důkazy, že oba texty jsou úplně přesné; ale to se mi nedařilo, naopak odkrývaly se mi nové a nové známky, které budily pochybnosti.
*) Z výkladů těch jmenuji zde výslovně výklady o poměru KR. k Millionu (v Listech filol. 1875) a o imperfektech (tamž 1879), s doložením, že si na nich zakládám. Činím tak proto, by p. Hattala věděl, že si jich nedám oddisputovati.
Nemohu vysloviti, jak mi nálezy tyto bývaly trapné a jaký mi způsobovaly zármutek. Bylyť úplně proti mému přání a nadání; bořily, co jsem dotud měl za pevné a co jsem se strojil upevniti ještě více; a přiváděly mi na mysl, že mi časem nastane povinnosť, předložiti tyto věci ku povážení obecnému, - povinnosť zajisté vědecká a vlastenecká, ale spolu těžká a traplivá, poněvadž zpráva nepříjemná nikdy se ráda neslyší. -
Když nedávno spor veřejný o stáří obou jmenovaných rukopisův se obnovil, poznával jsem, že v námitkách přednesených jsou mnohé věci nepodstatné, ale všech námitek (zvláště Vaškových) nemohl jsem se vyvrátiti. Projevil jsem tedy r. 1879 jménem svým a jménem p. řed. Tieftrunka na místě náležitém soukromou žádosť, aby se provedla zkouška palaeografická a chemická. Nebylo odřeknuto, ale chvíle nezdála se příhodná.
Později dověděl jsem se, že bylo ustanoveno, prozkoumati RKský. Redaktor Časopisu Česk. Musea (prof. Jos. Emler, spolu jednatel Českého Musea), píše o tom (v ČČMus. 1881 str. 147.):
"stalo se usnesení (t. ve Správním výboru musejním, prý dne 28. května 1880), aby se od kommisse chemiků nejen národnosti české, ale i německé a dle potřeby i třetí, jejíž sestavení má Výboru p. prof. Šafařík navrhnouti, daly lučebně prozkoumati netoliko jednotlivé litery, nýbrž i celá slovce RKského, k čemuž aby se obraly přední dva proužky jeho. Zároveň ustanoveno, aby se zkouškám chemickým podrobily též zlaté a barevné půdy a okrasy inicialek, jakož i některé rubrikované nadpisy kapitol a pletené červené výplňky. - O výsledku prozkoumání tohoto, k němuž se pro nastalé prázdniny a pro nepříznivé počasí nemohlo přikročiti podáme čtenářům našim zprávu, *) jakmile bude vykonáno".
*) Že si veřejnosť této věci všimla a výsledek zkoumání zvěděti žádala, toho svědectví jest ve Světozoru 1883 str. 47., kdež p. S(obotka) o to upomíná. Tam čte se pak dále: "Proto jest potřebí, aby se toho Sbor musejní rázně ujal a podnikl vše, co ku platnému rozřešení otázky této způsobem jakýmkoli přispěti může, zejména předně: aby dal oba rukopisy (totiž RK. i RZ.) prozkoumati všem předním palaeografům cizozemským (něm., franc., angl. a j.), a za druhé, aby je dal podrobiti důkladnému prozkoumání chemickému. Dospěli jsme bohudíky již tak daleko, že sneseme pravdu třebas trpkou: když glossy v Mater Verborum prohlášeny byly většinou za podvržené, obecenstvo české přijalo zprávu tu s uspokojením; a podobně zajisté bude přijat výrok znalcův (totiž o RK. a RZ.), nechť zní jakkoliv. To neustálé tutlání a netečné mlčení ve věci tak důležité více škodí než prospívá a před cizinou není nám ke cti. V jakých nesnázích na př. se ociťují professoři středních škol při vykládání těchto rukopisův a jak škodlivý to má účinek na mládež, o tom nehodláme se rozepisovati, ačkoliv je to též moment veledůležitý".
Roku 1880-81 četl jsem dopisy P. J. Šafaříkovy k Pogodinu (vyd. Popov 1880). Tu zarazil mne dopis ze dne 22. února 1857, kde Šafařík praví:
"Jetzt Etwas - für Sie allein. Das Museum wird genöthigt. eine unparteiische Commission zur Prüfung der Echtheit einiger altböhmischer Fragmente niederzusetzen. In den ersten zwei Sitzungen, denen ich beiwohnte, fielen zwei alte Fragmente kläglich durch. Es sind schändliche Imposturen - und der Fabrikant nicht unerrathen. Die Commission wird ihre Arbeiten fortsetzen und es werden unfehlbar noch mehrere angeblich alte Denkmäler durchfallen. Sed de his tacendum, bis die Commission ihre Resultate im Druck veröffentlicht. Also zu anderen Verlusten und noch diese Schmach".
Ony dva staré zlomky, které při zkoušce té u přítomnosti Šafaříkově propadly, byly beze vší pochyby (zpráv authentických o tom neznám) Píseň na Vyšehrad (objevena 1816) a Milostná píseň krále Václava (objevená 1819). Které jsou to však jiné domnělé staré památky - "noch mehrere angeblich alte Denkmäler", - kterým Šafařík jisté propadnutí předpovídá - "werden unfehlbar durchfallen" - ?
Jinde, ve Výměscích o dědičném právě v Čechách (přednášce v kr. České spol. náuk 19. pros. 1859, otištěné u výtahu v Sebr. Spis. III. 153 sl.), praví týž slavný badatel:
Jestliže to (t. že v Němcích právo prvorozenství teprve ve 14. st. platiti začalo) nevyvratná pravda, nachází se skladatel básně Zelenohorské ve zjevném odporu s historií a nemůže do staré doby náležeti". Potom (ke konci Výměskův): "Zdali i u jiných Němců (t. právo prvorozenství platilo, mimo Tenktery a Skandinavce) a jmenovitě u kterých a ve kterém věku, a zdaliž i u těch, o nichž čeští páni v 8. stol. a český básník něco pozdějšího věku známost míti mohli, jest otázka, kteráž hlubšího skoumání zasluhuje, než já na ten čas předsevzíti mohu". -
Že RK i RZ potřebují ještě zkoušení dalšího, netajil jsem, když bylo potřebí o tom mluviti.
Zejména v přednáškách universitních, dotýkaje se sporu o pravosť obou rukopisů, dokládal jsem podle svého přesvědčení a podle své povinnosti, že jest žádoucná a že má přijíti ještě nová zkouška rukopisův, a dále že při rukopise původu podezřelého má bývati táž opatrnosť, jako při podezřelé bankovce.
Spolu uvažoval jsem, jakým způsobem bych své nálezy předložil ku posouzení obecnému. Ustanovil jsem se na tom, že nastíním věci, které vzbuzují pochybnosti, a nástin ten že předložím členům Výboru musejního pp. min. J. Jirečkovi a prof. Tomkovi - k uvážení a dalšímu způsobení toho, co by bylo potřebí učiniti. Tak se mělo státi v době již velmi brzké; ale zatím přihodilo se něco jiného, což přimělo mne, abych vynechaje instanci jmenovanou vystoupil přímo na veřejnosť.
Požádal mne totiž prof. A. Leskien, t. č. redaktor Ersch-Gruberovy Všeobecné encyklopaedie, za článek o RKském. Mám za to, že bylo mou povinností, žádosti této vyhověti, a že bylo též mou povinností, vyložiti věc tak, jak se podle mého vědeckého přesvědčení nebo mínění má.
Článek vyšel vytištěn ku konci r. 1885.
S výkladem, jejž ve článku tom podávám, vysloven mi byl s několika velmi kompetentních stran úplný souhlas. Naději se, že s ním bude souhlasiti posuzovatel spravedlivý každý, když se o věci dostatečně poučí. *)
*) Záleží tu hlavně na závěrečné argumentaci téhož článku, která se zde proto otiskuje: "Die Handschrift hat 1817. Wenzel Hanka im Beisein anderer in einem Kirchengewölbe in Königinhof entdeckt und 1819 mit deutscher Uebersetzung von W. A. Svoboda herausgegeben; seit der Zeit werden die Ausgaben immer häufiger (darunter auch eine photographische Ausgabe 1862) und ebenso die Uebersetzungen in alle slavischen ind in die meisten europäischen Sprachen. Die Handschrift wurde für echt gehalten und in das Ende des 13. Jahrh. gesetzt, bis 1837 Kopitar (unter dem Namen Cosmas Luden, in Gersdorfs "Repertorium der gesammten deutschen Literatur", Bd. 14, 183) der Ansicht Ausdruck gab, dass die Handschrift unecht sein könnte. Mittlerweile ist Hanka in Verdacht gerathen, altbömische Texte gefälscht zu haben und es wurden solche Fälschungen auch nachgewiesen. Infolge dessen ist die Kritik berechtigt, ja verpflichtet, über die Echtheit oder Unechtheit eines jeden Textes, dessen Provenienz mit Hanka zusammenhöngt, also auch der Königinhofer Handschrift, besondere Zeugnisse zu suchen. Diese Ansicht hat sich Bahn gebrochen und seit 1858 eine nicht leicht übersehbare Reihe von Kundgebungen zur Folge gehabt, in denen einestheils Zeugnisse die Echtheit der Handschrift virgebracht, anderntheils dieselben widerleft und Zeugnisse für die Echtheit angeführt wurden. Die Literatur, die hieraus erwachsen ist, ist für die ältere Phase der Controverse in dem Werke der Brüder Joseph und Hermenegild Jireček, "Echtheit der Königinhofer Handschrift" (Prag 1862) verzeichnet und verarbeitet; eine Uebersicht alles dessen, was über diesen Gegenstand bis 1868 in deutscher Sprache geschrieben erschien, gibt Krummels's Aufsatz "Die Literatur über die Königinhofer Handschrift" in den Heidelberger Jahrbüchern 1868; einen chronologischen und sachlichen Ueberblick des Ganzen bis 1877 (zum Theil bis 1879) bietet die ausführliche Schrift Storoženko's "Rukopisi Zelenogorskaja i Kraledvorskaja" ("Die Grüneberger und Königinhofer Handschrift" I. Heft Kiev 1880, 291 S.). Eine Zusammenfassung und Abwägung aller Zeugnisse, pro und contra, ist bisher nicht unternommen worden und ist nicht durchzuführen, so lange ein wichtiger Theil der Zeugnisse noch aussteht. Dreierlei ist in Betracht zu ziehen: die Sprache, der Inhalt und das Manuscript. Die Sprache weicht von dem gewöhnlichen und normalen Altbömisch stark Inhalt und das Manuscript. Die Sprache weicht von dem gewöhnlichen und normalen Altbömisch stark ab; unter den Abweichungen sind einige dialektische Spuren, die nach Mähren hinweisen. In Betreff des Inhalts ist auf die Übereinstimmung oder Nichtübereinstimmung der epischen Gedichte mit geschichtlichen Berichten nur insoferne Gewicht zu legen, als dieser Umstand irgend ein sicheres Zeugniss zu liefern im Stande ist; im Allgemeinen ist Nichtübereinstimmung mit der Geschichte kein Zeugniss gegen die Echtheit. Wichtig ist der alterhümliche oder neoterische Charakter der Dichtungen; doch hat hier das subjektive Dafürhalten zu grossen Spielraum, dasselbe Gedicht scheint den einen alterthümlich, den anderen modern. Sehr wichtig sind für die untersuchende Kritik die zahlreichen Fälle, wo einzelne Formen, Wendungen, Gedanken oder sogar der Wortlaut mit anderen Texten übereinstimmen; solche Texte sind namentlich die slavischen Volkslieder, ferner die altrussische Ypatiever Chronik, die altbömische Alexandreis, die s. g. Königgrätzer Handschrift, Stilfried, Millione, die Trojanerchronik, die Grünberger Handschrift, einige Schriften Hanka's und die ihm zugeschriebenen Fälschungen. In Bezug auf Sprache und Inhalt ist bereist vieles untersucht und festgestellt worden, aber bei weitem noch nicht alles. Dagegen ist eine genaue chemische und palaeognostische Untersuchung des Manuscripts, welche der Verwaltungsausschuss des Bömischen Nationalmuseums 1881 angeordnet hat, erst abzuwarten. Wird diese Untersuchung ein sicheres Resultat zu finden im Stande sein und wird sich das Manuscript hiebei als alt erweisen, so werden die sprachlichen Abweichungen theils als dialektische Eigenthümlichkeiten Erklärung finden, theils als Probleme oder Fehler stehen bleiben. Sollte aber die Prüfung ungünstig ausfallen, so wird die weitere Frage zu beantworten sein, wie der Inhalt des Manuscripts zu Stande gebracht worden sei, der Inhalt mit den vielen oben erwähnten Parallelen, die ihn mit später (nach 1817) bekannt gewordenen slavischen Volksliedern verknüpfen, und mit der Reihe von Einzelnheiten, die anfangs unverständlich waren oder für zweifelhaft und fehlerhaft galten, aber bei späterer Untersuchung sich als richtig oder erklärlich herausgestellt haben!"
Téhož článku mého všiml si také redaktor "Athenaea" p. prof. Masaryk a požádal mne za nějaký zevrubnější výklad o odchylkách jazykových pro časopis svůj. Učinil tak listem, jenž vyslovuje několik pro naši věc pozoruhodných myšlének a proto k mé žádosti otištěn je zde také (pod č. III.). Já pak opět měl jsem to za svou povinnosť - vědeckou i vlasteneckou - vyhověti žádosti v témž listě vyslovené, a napsal jsem výklad zde na prvním místě vytištěný (č. I.), v němž ukazuji, že v jazyce RKského i RZského jsou odchylky od staré češtiny dosud známé, že při mnohých z nich jest jistá okolnosť přitěžující, a že to všechno vybízí ku pochybování o přesnosti obou rukopisův.
Netrvdím, že by odchylky v jazyce RKském a RZském vytčené naprosto nedaly se vysvětliti jinak než nepřesností těchto rukopisův. Povede-li se k tomu nějaké takové vysvětlení jiné, vědecky správné, nikdo nebude tomu více povděčen nežli já, laudabiliter me subiciam!
Kdybychom znali jazyk staročeský všecek a kdybychom na základě té známosti mohli bezpečně tvrditi, že v něm nikdy a nikde nebývalo těch zvláštností, které vytýkám v RKském a RZském, tedy musili bychom ovšem tvrditi, že RKský a RZský nejsou původu starého.
Avšak jazyk staročeský všecek nám znám není, nýbrž známe jej jen částečně; totiž jen potud, pokud je zachován v památkách a pokud ty památky jsou prozkoumány.
Proto musíme dopustiti a já ovšem také dopouštím, že v jazyce staročeském bývaly také některé věci a zvláštnosti, kterých neznáme; chci ex hypothesi i toho dopouštěti, že takového druhu mohly by býti zvláštnosti v RKském a RZském, které se nám zdají býti odchylkami - ačkoliv, kdo zná dostatečně vývoj českého jazyka, nebude tvrditi, že by odchylky ty byly veskrze rázu starožitného; a chci také toho dopouštěti, že Hanka do r. 1817 (t.j. do svého roku 26tého) z pramenů námi nepoznaných zvláštnosti takové znal a je reprodukoval (v Uvedení, v interpolaci leg. o sv. Prokopu a j.), my pak že tyto jeho zvláštnosti neprávem nazýváme "chybami". Pravdě podobno to není - ale pomyslitelno přece. Připouštím co jen možná nejvíce. A proto odkládám úsudek, který sám se nabízí ze shody odchylek RKského a RZského se staročeskými chybami Hankovými (z doby před objevením týchž rukopisův), a žádám i žádati musím o možná svědectví jiná - o zkoušku palaeografickou a chemickou.
Zkouška chemická nařízena jest od r. 1880. Jak má kommisse býti sestavena a co má dělati, vypsal jednatel Českého Musea p. prof. Jos. Emler ve zprávě nahoře uvedené. Očekáváme od ní poučení nejen chemické, ale i palaeognostické.
Pro zkoušku palaeografickou kommisse dosud zřízena není, ale zajisté bude lze ji zříditi. Rozumí se, že v ní bude prof. Jos. Emler, ostatní pak členové že budou tak vybráni ze znalců domácích i cizích, jako to je míněno při kommissi chemické.
Budou-li tyto zkoušky s to, aby bezpečně dokázaly starobylosť RKského i RZského, podřídí se tomu pochybnosti filologické a pro odchylky zejména jazykové bude nám očekávati a hledati pravděpodobných výkladů jiných.
Nynější stav je nesnesitelný, a nesnesitelnosť tato nedá se odstraniti žádným krasořečněním a žádným nedouckým mluvením, žádným kaceřováním a žádným terrorismem; jen uspokojivé zkoušky další, chemická a palaeografická, mohou tuto nesnesitelnosť odstraniti, a žádám-li důrazně za tyto zkoušky, jest to skutečná petition of right. -
Pochlubil jsem se nahoře, že s výkladem mým podaným v encyklopaedii Ersch-Gruberově vysloven mi byl s několika velmi kompetentních stran úplný souhlas; musím však na sebe také pověděti, že s jiné strany byl mi vysloven zase úplný nesouhlas, a to se strany, která sice nevyniká kompetencí, ale za to tím více je známa a pověstna nezbedným povykováním.
Tou stranou jest pan Martin Hattala.
Pan Martin Hattala dověděl se o mém článku v encyklopaedii Ersch-Gruberově "o minulém Sylvestře", právě když v Národních Listech vykládal, kterak "protivníci Královédvorského rukopisu dovolávají se i zázraků proti němu", a v dokončení téhož výkladu dne 16.ledna t. r. na dvou sloupcích obírá se mnou a mým článkem.
Z toho, co pan Martin Hattala všecko povídá, všimnouti si musím jen jedné věci.
Správní Výbor Českého Musea zřídil r. 1880 (prý dne 20. ledna 1880) kommissi k lučebnému prozkoumání rasur v RKském (a spolu rasur v některých rukopisích Alexandreidy), to jest, jak se to výslovně praví ve zprávě p. prof. Emlera, jednatele Česk. Musea, v Čas. Č. Mus. 1881 na str. 137: "k vůli zjištění, jaké písmeno na místě skutečně škrábaném bylo odklizeno, nebo naopak k nabytí jistoty, že na tom neb onom místě naprosto ani nic škrábáno nebylo". Byla to tedy kommisse rasurová. Vykonala úkol svůj v krátkosti. Mandatu, prozkoumati RKský chemicky a palaeognosticky, kommisse tato neměla a ovšem také nevykonala, sice nebyl by se potom Výbor Musejní usnášel o kommissi druhé.
Nedlouho potom (prý dne 28. května 1880) týž Výbor usnesl se, aby kommisse chemikův prozkoumala RKský. Viz o tom konec téže Zprávy p. prof. Emlera, jednatele Česk. Musea, otištěný také zde, nahoře na str. 161. Od této kommisse zajisté očekávalo se, nejen že poví, jaké hmotné látky v rukopise jsou, ale že spolu také se vynasnaží, aby nalezla svědectví, je-li dílo staré či nové. Kommisse tato dosud nic neučinila.
V mé argumentaci, v encyklopaedii Ersch-Gruberově nezáleží na tom, co kde v RK. bylo nebo nebylo vyradováno a má-li se na př. čísti Akkusativ Neklan kněz nebo Neklana knězě; ale záleží mi na prozkoumání chemickém, které Výbor Musejní uložil kommissi druhé; toto prozkoumání dosud se nepovedlo, a já to konstatuji slovy: "Dagegen ist eine genaue chemische und palaeognostische Untersuchung des Manuscripts, welche der Verwaltungsausschuss des Bömischen Nationalmuseums 1881 (má býti 1880) angeordnet hat, erst abzuwarten". Učiniti tak měl jsem právo a bylo mou povinností, poněvadž svědectví odtad žádané skutečně dosud nebylo vyhledáno a poněvadž pravdu mluviti je povinností. Pan Martin Hattala naproti tomu ukroutil z toho výčitku, že prý viním a vlastně osočuji Výbor Musejní u Němcův, mlče o kommissi prvé (rasurové); a píše dále, že prý "naopak hoden jest týž Výbor jen upřímných díků za to, že nedoléhal na nás (p. Hattala mluví tu jako člen kommisse) nijak o vykonání druhé z ustanovených zkoušek, koje se nejspíše se mnou (p. Hattalou)... tou nadějí, že výsledky zkoušky (rasurové) úplně postačí" atd. - Já výčitku, kterou tu p. Martin Hattala ukroutil, rozhodně odmítám; po upřímných díkách, která vzdává za to, že kommisse před půl šesta rokem ustanovená dosud nijak ku práci pobídnuta nebyla, po těch mně zde nic není, o nich učiní si každý svůj úsudek.
Ostatně není v článku p. Martina Hattaly nic, co by mého povšimnutí zasluhovalo. Nemluvím to já s vysoka, nýbrž pan Martin Hattala sešel tak nízko, že mi o něm jinak mluviti nelze.
Věcného jest tu hrozně málo, a to z příčiny, kterou každý povolaný vidí. K diskussi o RKském je potřebí zajisté také trochu znalosti jazyka staročeského. Té však jest u p. Martina Hattaly nad míru málo. Svědectvím toho jest jeho vydání Alexadreidy a jeho Přídavek. Těmito díly zbudoval si pan Martin Hattala pomník nehynoucí a hlásající, jak hrozně málo postačují jeho vědomosti ku porozumění a obstojnému přepsání hotového textu staročeského; tím méně pak postačují tytéž vědomosti jeho ku provedení kontroverse o RKském, do které se spustil. Mnoho zajisté zakládá si p. Martin Hattala na tom, že připadl na rozdíl mezi jazykem básnickým a nebásnickým. Je to skutečně šťastně nalezený pytel, do něhož lze naházeti a tím před kritikou ubrániti všecky všecinky odchylky RKského a RZského, ale to nejen všecky odchylky dosud oznámené, ale i všecky ty, jež snad v čase teprve příštím na jevo vyjdou. Škoda jen, že Hanka znal mnohé zvláštnosti téhož "básnického" (t. j. odchylného) jazyka staročeského a že se tím projevil - dříve, než se objevily památky s týmiž "básnickými" odchylkami.

III.

List redaktora "Athenaea", prof. T. G. Masaryka, ke spisovateli článků předešlých. (18.1.1886)

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná