Osobnosti rkp. sporu

PhDr. Julius Enders
K Hankově (?) interpolaci
Legendy o sv. Prokopu z Rukopisu Hradeckého.

Při řešení otázek, souvisejících s rukopisem Zelenohorským a Královédvorským i ostatními tzv. spornými památkami staročeského písemnictví, setkáváme se mezi množstvím monografií, krátkých i delších pojednání, mohutných jazykovědných kompendií i polemických, spíše popularisujících článků s materiály různé závažnosti, dosahu i hodnoty.

Vedle publikací a objevů v nich obsažených, jež svým průkopnickým významem nepozbyly na ceně ani po generacích, ba staletí, nacházíme ovšem i stati psané ad hoc, jejichž účelem bylo spíše úsilí o dosažení pochybného osobního prestiže, finančních výhod a výraznějšího společenského postavení než o vědeckou pravdu. Takové práce neměly být nikdy otištěny; a stalo-li se to již, je jen k hrubé škodě věci, ocitají-li se dodnes v bibliografických seznamech bez varovného upozornění.

Do této smutné serie náleží i článek V. Flajšhanse, nadepsaný nadmíru nešťastně slovy "Hanka fecit" a uveřejněný v Časopise národního musea 101, 1927, str. 127 nn. I když studie pochází od člověka, který se pokládal za jednoho z nejlepších, ne-li vůbec za největšího znalce staré češtiny, nezabývali bychom se jím dnes vůbec, kdyby nás k tomu nenutily tyto dva důvody:

1) Chabost autorových argumentací nám nadmíru pomáhá při hájení svaté pře rukopisné i k osvětlení absurdnosti theorie o Hankově padělatelské dílně.

2) Je nutno se pozastavit nad vážností, s níž se Flajšhansova stať dosud přijímá v rukopisné literatuře, např. ve Sborníku: Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, sv. XIII-XIV, díl II., str. 201 (M. Komárek) nebo na str. 141 téhož spisu (M. Otruba a M. Řepková, odkaz na R. Jakobsona).

Výtěžky, jichž se Flajšhans dobral a které opakuje ještě ve svém vydání RKZ z roku 1930 (Praha) na str. 73 - Poznámky, jsou v zásadě tyto:

1) Hanka, jak se sám přiznal, sám skládal stč. texty, archaisoval při nich, leckdy chybně, ale celkem obratně.

2) Leg. Prokop. je napodobena mistrně, takže ani Dobrovský nepoznal, že jde o interpolaci. Jak z Flajšhansových tezí dále vyplývá, oklamal zde Hanka i v roce 1875 J. Jirečka, v roce 1881 Pateru a v roce 1879 Gebauera. Ale nedosti na tom. V roce 1967 přetiskl těchto 30 sporných veršů ještě i J. Stanislav ve svých Dějinách slovenského jazyka III (Bratislava), str. 344 nn. Vydavatel zde uveřejnil "úlomky" z legendy, přičinil k nim své poznámky a ani slůvkem se nezmínil o tom, že by text nebyl pravý. Na str. 11 téhož spisu praví Stanislav, že LP je obsažena též v bratislavském Evangeliu Nikodémově. Bude věcí archivářů a literárních historiků, aby pokračovali v pátrání tímto směrem; ale otázka, zda je sporná pasáž dílem Hankovým nebo zda tu bylo čerpáno z nějakých rukopisů dnes ztracených, nás zajímá až na druhém místě.

3) Hanka se dopustil těchto chyb: vsě, vsěm místo vš..; vzdy, vezdy místo vždy, veždy; vzachu místo vzěchu; stáše m. stanieše; dáše m. dadieše; k Vyšehradu m. na Vyšehrad; mezi spoluvěky - chybné jmenné skloňování adjektiv; gen. prostředniech m. prostředních; zbožný ve významu nábožný; s snahú nedoloženo; vsěprostředniech jako vsěstrašivo, vsietichúnko; mezi řádky čteme, že je tu ještě více chyb; z uvedených slov byly ovšem vyvozovány koincidence s R.

4) Interpolace vznikla krátce před nálezem RKZ, nikoli po něm.

Pro potřebu a rychlejší orientaci našich čtenářů položme zde vedle sebe český text a latinský originál, podle něhož byl pořízen překlad (spíše však parafráze). (Sv. Prokop byl syn rodičů) Narodil se ze svobodných rodičů, kteří, "...v sbožií vsě prostředniech jak sobě přál i ten přemoudrý Šalomoun, jako Šalomún žádáše netrpěli ani bohatstvím, ani chudobou, tak sě těm manželóm stáše. ale žili prostředně, řádně a v lásce Tito sě Boha bojechu Boží... On od prvopočátků svého dětství a zprávně vždy živi běchu. nadmíru žíznil po Bohu, prameni života, Prokop od dětinstvie svého opovrhoval vší pomíjivostí; by chovánie velmi čsného, počal vynikati velikou snahou o zásluhy po Boze tvorci túžiéše, a snažil se bystře, aby zářil mnohými světskú slávu potupieše, ctnostmi. Počínal totiž tehdy skromně poče sě čsnostmi třpytieti, rozmlouvati mezi svými vrstevníky, veliké přednosti jmieti; míti bázeň Boží, čest prokazovati mezi spoluvěky svými rodičům, nemravnosti se stříci, a pokud obcováše nravy čsnými; to bylo možno ve věku dosud tak mladém, vezdy sě Boha bojieše, veřejně dokazovati tělesným zevnějškem, svoje roditele ctieše, pohyby, výrazem obličeje i chůzí, rozkoši miesta nedáše, jak je Božím řízením uzpůsobována vezdy u pokoře stáše; jeho mysl. Když zploditelé tohoto a jak zřieť na jeho těle, znamenitého chlapce viděli, že v něm tak běš zbožný v mysli cele. září taková milost Boží, svěřili jej Vidúce to roditeli na hradě Vyšehradě, kde tehdy kvetlo jakého synáčka jměli, pověstné učení slovanského jazyka, vzachu mezi sobú radu mistru do výuky v umění a vědách, chtiec jej sláti k Vyšehradu aby zde byl vzděláván a seznamován k mistru na slovo vzatému, s nadpozemskými vědami. Tam také by jej učil čtení vsěmu, denně česal výtečné plody z nauky kdež slavné učenie běše, svých učitelů a to, čeho se dočítal v slovenském jazyce ktvěše. ve svatých knihách, s Boží pomocí Tu Prokop v učenií lóně brzy měnil v činy... čítal vzdy s snahú v zákoně a kehdy tu..."

Podotýkám, že Flajšhansův přepis není nijak bezvadný. Jsou tu chyby v interpunkci i v kvantitě, ano i jiná nedopatření (např. je třeba doplnit apostrof k imperfektu "běš"), ale pro naše účely lépe vyhovuje, přidržujeme-li se věrně transkripce z "Poznámek".

Jak správně připomíná na uvedeném místě Komárek, nelze ani ze stylizace Hankova komentáře k LP v prvotní edici tohoto textu, ani z jazykových jevů autorství "notorického falsátora" vyvodit. Jiné Hankovy doplňky stč. textů jsou ještě "daleko horší". Ale ať je původcem tohoto úseku kdokoli, každý nezaujatý čtenář rozpozná i při běžném pohledu markantní rozdíly latinského a českého znění - o RZK vůbec nemluvíc.

Překladatel se vyhnul všem obtížnějším slovům a obratům předlohy, i když ani v té jich mnoho není. Latina je výrazově dosti chudá již sama o sobě a její uživatel zde neměl vyšších literárních cílů. Ale přesto je tu několik vzletnějších míst, která by autora RZK ani nemohla nepřimět k napodobení.

Hanka (nebo někdo jiný) si netroufal nebo neuměl přetlumočit zejména: "nejmoudřejší Šalomoun". Naproti tomu komparativy a superlativy v RK, ač jsou "skoro všechny špatně" (ve skutečnosti lze ovšem odchylky ze stč. textů dobře doložit a kromě toho se nabízejí plodné možnosti srovnání s jazyky jihoslovanskými), jsou přece v RK dosti běžné. "Divitias nec paupertatem patientibus" vynecháno nebo velmi zkráceno; v "Ludiši" z RK "bohatý, dobrý kněz", v EJ slovo "chudý" - tedy odlišnost slovného výrazu. "Ab infantiae rudimentis": v MPKV "početie"; "počátek" nebo "prvopočátek" se autorovi nehodil, vhodnou metaforu nenalezl. "Fons vitae" (v RK pramen, prúd, tok, řeka, slast a jiné možnosti, jichž nevyužito) místo toho nacházíme "tvořec". "Sagaciter" by skladatel RZK přetlumočil jako "bystře, ruče, rychle, umně" a jinak. Místo slov: "pokud to bylo v takovém mládí možné" řečeno jednoduše, ale nepřesně "vezdy". Z "těla, pohybu, gest a chůze" (chod, krok, stúpati v RK) zbylo jen "tělo". "Líce", běžné v RK, by se bylo Hankovi (?) špatně skloňovalo, ale ještě větší námahu působil obrat "formabatur per Dei dispensationem", ač bylo možno si vypůjčit z EJ jednoduché "vóla". "Praeclarus" vypuštěno. "Videntes gratiam rutilare": čekali bychom podle RK "sieti sě, zářiti, pláti, poleti", ale nic z toho zde není. Složitější passus o studiu věd a umění na Vyšehradě se scvrkl na "čtení vsěmu". Při "trhání vzácných plodů mistrovské výuky" se nedal pisatel vyprovokovat k žádnému "múzickému agónu", ač mohl aspoň užít výrazů jako "žeň, obih, plod" a hlavně ovšem "plzeň" a "plzný". Atd.

Slyšíme ovšem v duchu námitku: falsátor přece nebyl tak padlý na hlavu, aby se primitivně demaskoval jako autor R; také zde měl zcela jiné úmysly než při vyrábění svých podvrhů. Uznáme-li tuto připomínku, padá ovšem ihned aspoň část výsledné Flajšhansovy argumentace, která zní v závěru doslovně takto: "Je mylná námitka, že Hanka neměl ani vědecké ani básnické schopnosti (podtrhli jsme my) vytvořiti Rukopisy".

Ostatně se domnívám, že by se byl Hanka, který tvořil - jak se tvrdí - interpolaci LP, RZ, RK a MPKV téměř současně, dopustil i při největší opatrnosti některých "pochybení" na poli slovného výrazu těchto textů. Přezkoumejme tedy slovník LP a RK:

1) slova, jež se vyskytují v RK i LP: zboží, v, veš, tak, sě, ten, státi sě, Bóh, báti sě, v(e)ždy, živý, od, svój, býti, po, túžiti, sláva, mezi, jmieti, veliký, nrav, zřieti, jak(o), na, jen (zájmeno!), tělo, mysl, viděti, vzieti, chtieti, k, Vyšehrad, slovo, učiti, kde, -ž, tu, a, kehdy. Tedy 39 nejběžnějších výrazů, které by byly z 90% společné - abychom obměnili slova jiného badatele na zcela odlišném filologickém úseku - Homérovým básním i účtence z "Bílé labuti".

2) Samostatná část slovní zásoby LP: prostřední, žádati (!), manžel, tento (!), správný, Prokop, dětinstvie, chovánie, velmi (!), čsný (!), tvořec, sláti, světský, potupiti, ctnost, spoluvěký, obcovati, roditel, rozkoš, miesto, pokora, -ť, zbožný, celý, synáček, rada (!), mistr, čtení, učení, slovenský, jazyk, lóno, čítati, zákon, tedy 34 případů, z nich několik nadmíru častých.

Uzavíráme tento odstavec: "Padělatel", který se osvědčil jako věrný překladatel Evangelia sv. Jana bez nahlížení do jakýchkoli řeckých nebo staroslověnských předloh, který dovedl formovat lyriku plnou citu, vedle mohutných epických scén s detailním popisem složitých obléhacích operací (v Čest.), člověk, jenž se dobral, jak ukážeme jindy, v RZ samé podstaty práva a jeho filosofie, nedokázal si zde poradit s několika snadnými latinskými řádky, vypouštěje v nich vše mluvnicky, stylisticky nebo věcně obtížnější a náročnější.

Text byl ovšem zkomponován, je-li novověkého původu, ovšem spíše jen pro informaci čtenářů a je možné, že Hanku (?) zde vedla omluvitelná snaha, jíž filologové někdy propadají, totiž dokázat, že se se svým autorem tak sžili, že by jej dovedli i k nerozeznání napodobit. Autor si tu arci uložil ještě i další pouto - úsilí o zachování staročeského sdruženého rýmu a osmislabičného verše s klesavým rytmem.

Zde je ovšem rozdílů proti RZK ještě více a nápadnějších, než jaké jsme shledali v předešlých úvahách. Rukopisy jsou - až na občasné asonance nebo aliterace - nerýmovány, kdežto LP je důsledně vázána topornými, gramatickými rýmy; v Rukopisech nacházíme na počátku veršů často spojku "i", ať již byla přízvukována nebo míněna jako rytmická předrážka (anakruse), ale zde se tento zjev vůbec nevyskytuje; v RZ i v "Ludiši" z RK, jež je rytmickou stavbou naší interpolaci nejblíže, máme vždy několik veršů nesměrných, tedy o slabiku kratších nebo delších (tento úkaz je ostatně charakteristický pro každou staročeskou skladbu), kdežto v LP je každá z třiceti řádek naprosto pravidelná se čtyřmi thesemi a čtyřmi arsemi. Dále: jak jsme jinde ukázali, převládá v Ludiši diairese, tedy mezislovný předěl přesně uprostřed verše ("znamenajte"), ("staří, mladí"), ale v LP ji shledáváme pouze jedenáctkrát ve třiceti možných případech. Podle Jakobsona (na uved. místě) je to nutno vysvětlovat tak, že tu Hanka "uměle archaisoval, ale svou snahu přehnal". Proč tedy nearchaisoval v Ludiši, jež je, jak dosvědčíme jazykovým rozborem při vhodnější příležitosti, nejméně o sto let starší než rkp. Hradecký? Ostatně nelze vůbec přikládat Hankovi nebo komukoli jinému takové "umělecké" záměry; autor interpolace byl plně uspokojen tím, že se dovedl přidržet hlavní myšlenky a spojit pravidelné verše jakýmsi takýmsi rýmem; žádný básník nemyslí na to, kam mu při tvoření veršů padne mezislovný předěl, ač připouštím, že určitá ustálená technika mohla v látání "pravé staročeské" poesie vzniknout. Zkrátka: verš interpolace je neumělý, násilný a kostrbatý, kdežto verš Ludiše zpěvný a melodický. A tento rozdíl nabude ještě větší zřetelnosti, uvážíme-li, že "padělatel" by měl při skládání "Ludiše" úkol nesporně těžší, i když se zřekl stejnozvuku na konci veršů: byl by musil utvořit celý děj i slovný výraz, kdežto v LP nacházel obé dostatečně připraveno jak latinskou předlohou, tak i zachovaným českým textem legendy.

V jazykovém rozboru LP volíme tentokrát jiný postup než obvykle. Pojednáme nejdříve o námitkách a koincidencích, Flajšhansem konstruovaných a dnešními odpůrci přijímaných nebo trpěných, potom o jiných, v této souvislosti dosud neprobraných jevech.

1) Zájmeno "veš". Bylo již dostatečně dokázáno, že pravopis RZK připouští čtení "ves" stejně jako "veš". Rozborem Evang. sv. Jana jsme objevili, že k měkčení - změně s v š - došlo na našem území v 11. století. Hankův přepis -s-, podržovaný i Flajšhansem, je dle obecných názorů chybný, ač soudím, že v některých nářečích i v náboženské terminologii se uchovala výslovnost -s- déle; nejsem přesvědčen o tom, že slova "vesmír" a "vezdejší" jsou novotvary.

2) Vždy, veždy. V LP nacházíme jednou "vzdy" (takto psáno!) a dvakrát "vezdy". V RZK však není zkrácený tvar ani jednou. Je tu pětkrát "vezdi", dvakrát "vesdi" a devětkrát "vezdie" nebo "wezdie". Tato forma je patrně starší, jak dokazuje i MPKV, kde se rovněž vyskytuje. V EJ se toto slovo objevuje jako "všegdy" a "všegda"; divný padělatel, jenž totéž vyjadřuje ve svých "falsech", krátce po sobě jdoucích, vždy jinak! Komárek (na uv. místě) označuje Hankovo "vzdy" výmluvným vykřičníkem (stejně jako "vary se" a "z čistých nravů" !); tyto výňatky pocházejí z doplňků ke Catonovým dvojverším z rkpu Svatovítského. Není třeba dodávat, že takovéto prohřešky se v RZK nikde neobjevují. Měl to však napsat Flajšhans v citovaném článku. Že to neučinil, je jeho první velký hřích a hrubá chyba, spáchaná proti RZK i proti vědecké poctivosti.

3) "Vzachu" místo "vzechu". Zde jde o vývoj nosovky "e", která po ztrátě nasálu přešla v "ae". Pronést soud o výslovnosti tohoto fonemu v RZ a v EJ dobře nelze pro potíže s jednoduchým pravopisem. Názor Flajšhansův, převzatý od Gebauera (Hist. mluv. III 2, str. 177) i od jeho následovníků, že "vzěch" je starší než "vzach", tvořené mechanicky podle participia "vzal" teprve v době úpadku aoristu a imperfekta, je nedokazatelný předně proto, že nosovka měla v různých českých, moravských i slovenských oblastech různé osudy, a potom i proto, že aorist z lidové řeči vymizel již ve 14. století, jak dosvědčují zejména spisy Husovy, v nichž jednoduchá preterita již takřka nejsou. Kolísání hlásky "ae" v 11. století dokazuje EJ (jachu letorosly palminy). Hanka sám o tom nevěděl nic, neboť nosovky nebyly ještě v době objevu RZK vůbec známy; ostatně, je-li autorem interpolace, praví jednou "vzachu" a jednou "poče".

Ale nejdůležitější pro nás je, že v RZK jsou pouze a důsledně tvary na -e. Přímo "vzechu" nacházíme v "Opuštěné" 28, 24 a dokladů zcela analogických jsou desítky u sloves "jieti, šieti, čieti, pieti" a jejich komposit. Že na to Flajšhans neupozornil, je opět nutno posoudit velmi přísně.

4) "Stáše - stanieše" a "dáše - dadieše". Jinde jsme již dokázali, že tvary "dáše" a "stáše" jsou starší a správnější než imperfekta o slabiku delší, na něž je nutno se dívat jako na novotvary, vzniklé teprve na české půdě a k tomu "chybně" tvořené od kořenů dokonavých. "Dáše" a zejména "stáše" je kromě toho doloženo ve staročeských spisech tak často a bezpečně, že tu není třeba citací.

Daleko důležitější v této souvislosti však je, že v LP zde čteme "tak se těm manželóm stáše" ve významu "stalo se". Kořene "stan" je totiž možno užít jak ve významu "stanouti" (stanu Chrudoš; u Dalimila "lid k válce vstanieše", dnešní nářeční moravské "on již vstanul" aj.), tak i ve funkci slovesa "přihodí se - stane se". Neznám však ani jediný doklad, že by bylo možno užít kořene "stoj" zvratně ve výše uvedeném významu. Jediný styčný bod je snad západočeské "Copa se vám stálo" (místo "stalo"). Je tedy možné, že je tu skutečně závažná chyba v LP; ale rozhodující je, že se v RZK neopakuje, neboť zde je v obdobné spojitosti správný aorist (Jar. 8, 15: "Če sě sta se dcerú jeho..."). Kořene "stoj" v RZK správně užito na devíti místech. Flajšhans tento závažný rozdíl čtenářům zamlčel. Třetí velká chyba.

5) "K Vyšehradu sláti" místo "na Vyšehrad". Zde uvádí Flajšhans paralelu z RZ "V Vyšehradě" a žádá i zde předložku "na". Je to námitka nicotná, Komárek ji neopakuje. Záleží na tom, zda chápeme Vyšehrad jako "hrad" nebo jako "osadu", jíž toto místo nepochybně bylo. "Vynikající znalec" staré češtiny Flajšhans neznal asi spis H. Jirečka "Prove" (str. 25 s. v. civitas, vydání v Praze a v Brně 1904), kde se blíže pojednává o významech původního výrazu "gord" = gorod, hrad, město (slovo "město" je známo až od 13. století v dnešním pojetí). To bychom mu prominuli, protože víme, s jakým despektem pohlížívají odpůrci na literaturu obhájců. Ale neodpustitelná chyba, již čtvrtá, záleží v tom, že nezná Kosmu, který praví doslovně "Vyssegrad urbs, civitas" passim. Kromě toho jsem našel ve stsl. Mat. 10, 11 "v n7 že koliždo gradt7... v7nidete" (eis d hén an polin eiselthéte). Řádný rozbor předložek a jejich funkcí v RZK nebyl ovšem dosud podán. Nelze ani vyloučit, že v RZ (v. 45) je nutno číst "Vyšegradě" jako lokál bez předložky z důvodů eufonických.

Flajšhansem žádané rozlišení k... a na... shledáváme v RK: na hrad v Čestm. 8, 18 a 18, 20; Čestm. 15, 16; k (Vyše)hradu Proužek 2, 11; Zbyh. 26, 1; Čestm. 14, 32 a 15, 5, 6. Rčení "dáti" nebo "sláti" někoho k Vyšehradu (jakoby "k mistru do učení" je ovšem neobratné a mohlo by být "moderní". V RZK bychom nic takového nenašli.

6) Mezi spoluvěky: Je tu prý jmenné adjektivum chybně položené. Ale mezi více než padesáti přídavnými jmény v přívlastku, takto skloňovanými v RZK, v EJ a v MPKV, ba ani v PV, není ani jeden instrumentál, jenž asi vymizel nejdříve a byl nahrazen zájmenným skloněním adjektiv. Tuto skutečnost Flajšhans opět záměrně nebo z nedbalosti neuvedl a dopustil se tím páté hrubé chyby, jež by nás již podle staré školské praxe opravňovala, abychom jeho článek ocenili známkou nedostatečnou; nebudeme proto již vytýkat další "hrubky", jež nejsou o nic menší než ty, nad nimiž jsme se již zastavili. Proč není jmenné adjektivum (třeba "černem lesem") v RZK ani jednou v 7. pádě, neumím dosud odůvodnit; snad se autoři vyhýbali kakofonii koncovek -em -em, jež by se dvakrát i víckrát opakovala.

Ostatně není jisto, že je "spoluvěk" vůbec adjektivum. Je to asi zkrácené substantivum místo "souvěkovec" jako máme třeba "ved" stč. místo "věďma", "ohrom" místo "ohromení", "otrap" = utrpení, "tvořec" = tvořící a podobně. Tak ostatně chápe výraz i Stanislav.

7) "Prostředniech" místo správného "prostředních". Zde je skutečná chyba a shoda s RK, která má trochu váhy, i když není nijak nevývratná. Takových záměn -ie- místo -í- nebo naopak jsou totiž i v ostatních stč. textech desítky a stovky nehledě k možnosti vyložit psaní -ie- za -í- též příčinami orthografickými. V RK je těchto odchylek poměrně dost, ač převládají formy správné; v RZ a v MPKV není chyb, v EJ pouze jedna, v PV však takřka důsledně se píše -ie- místo -í-. Shoda se tedy projevuje po bližším zkoumání spíše jako neshoda, jak pravil - sám Flajšhans ještě jako obhájce (ČČM 70, 1896, str. 220 aj.).

8) Vsě prostředniech. Je to prý stejná chyba jako "všestrašivo, všetichúnko" v RK. Tato námitka čpí demagogií. Předně je možné číst, jak již staří obránci doporučovali, "vše strašivo, vše tichúnko", ale nutné to není, protože staročeské i staroslověnské složeniny se "vše-" jsou v místních i osobních jménech velmi četné. Jen z paměti uvádíme: Všetaty, Všestary, Všeruby, Všetuly, Vševily; všemohúcí, vsěcel (všeléčivý, řec. panakés); J. Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1964 cituje na str. 92 nn os. jména Všebor, Všedobr, Všehrd, Všelúb, Všemil, Všemír, Všemysl, Všerad, Všeslav, Všesul, Všetěch. Ale závažnější je, že v LP je psáno zvlášť "vsě prostředniech". Je tedy syntaktický poměr komponentu (?) vše - k adjektivu nebo substantivu v RK i v citovaných vlastních jménech jiný než u komposita z LP. V dokladech výše citovaných je "vše" spíše stupňovací, případně patří bezprostředně k druhé části, tvoříc s ní jeden pojem, kdežto v interpolaci máme před sebou typický vztahový akusativ "prostřední co do všeho, v každém směru". O tom pojednává J. Gebauer (HM IV, Skladba, Praha 1929, str. 326 nn) i J. Zubatý (Studie a články, Praha 1954, díl II., str. 124 nn). U jiných adverbialisovaných adjektiv je tento usus ve všech indoevropských jazycích dosti běžný: v češtině máme "více, méně, málo, mnoho", ve staroindičtině bahú, dúrám, v latině multum, aliquantum, minimum, nimium, parvulum, tantum, quantum, v řečtině mega, poly, oxy, ambly, deina, ísa, homoia a hlavně "to pán" = "ve všem". Analogii k tomu máme právě v LP. Nelze vyloučit, že je toto "vsě prostředních", je-li původem z minulého století, reminiscencí na Hankova (?) studentská léta; stylisticky nelze překladu na tomto místě nic vytknout, je to dobré shrnutí latinského originálu. Ale po něčem takovém není v komparsu textů RZK ani stopy.

9) "Zbožný" ve významu "nábožný". Flajšhans vytýká chybu, že prý staročeské "zbožný" znamenalo "majetný", od "zboží". Nevím, odkdy se význam slova "zbožný" takto změnil, protože již v Alexandreidě nacházíme "zbožně" jako "náležitě" (vydání V. Vážného, Praha 1963, slovníček s. v. "sbožný"). Podle V. Machka, Etymologický slovník 2, Praha 1968, s. v. "bůh" a "zboží" je etymologie vždy táž, jen že "zbožný" je přidruženo ke křesťanskému pojetí Boha, kdežto "zboží" souvisí blíže s "bohatý", s pohanským "bogem". Námitka proti LP tedy padá.

Rozhodné však je, že žádná záměna pojmů "bohatý" a "nábožný" se v RZK a v památkách k nim patřících nevyskytuje.

10) S snahú: Flajšhans upozorňuje, že slovo - jinak prý staročesky nedoložené - se čte ještě v RK, Ol. 5, 3. Komárek tuto námitku proti RK již neopakuje a podle Flajšhanse (ČČM, uv. místo jeho Obrany, str. 260) je slovo doloženo u Jungmanna ze staročeských spisů. Nově však vytkl tuto chybu v RK i v LP též M. Weingart ve svých universitních přednáškách o RZK na počátku třicátých let; "snaha" je prý deverbativum, utvořené teprve v novověku ke slovesu "snažiti se" a ve staré češtině prý neexistovalo, stejně jako prý máme "neduh" ale nikoli "duh". Ale věci i profesorské reputaci páně Weingartově by bylo bývalo šlo lépe "k duhu", kdyby se byl nad problémem hlouběji zamyslil. Předně je slovo "snaha" ve všech slovanských jazycích dostatečně doloženo; dále je neslýchané, aby je nějaká lidová etymologie od "snažiti se" správně utvořila se zřetelem k běžným hláskoslovným zákonům - slovo by bylo znělo "snážě" nebo tak podobně. Za třetí máme v lašském dialektu "snahota" a původ slova sám (podle Machka, uv. spis, s. v. snažiti se) lze osvětlit z litevského "nogis" - chce se mi, rád bych něco dělal. Není od místa připomenout, že u Litomyšle znamená "snažný" spíše "statečný, silný"; dnešní naše pojetí tohoto výrazu (spíše jako "pilný") je druhotné.

A zde jsme opět u závažného rozdílu RK a LP. V interpolaci se "snaha" skutečně blíží dnešnímu významu ("Prokop čítal s snahú", tedy "pilně" v Zákoně); do RK se však lépe hodí původní "silně, statečně" (chvátá Výhoň Dub), tedy "s elánem", s "bojovým zápalem"; celý obrat trochu připomíná uvedené litomyšlské pojetí slova "snažiti se" a lze ho použít i při naší "snaze" o zjištění provenience RK, který se stále více zdá ve své největší části pocházet z kraje, v němž byl nalezen.

K dokonalému rozboru úryvku LP a jeho porovnání s RZK je ovšem nutno si podrobněji povšimnout i příznačných rozdílností těchto textů, jež podle mínění odpůrců vznikly téměř současně z pera nebo pod redakcí jedné a téže osoby.

1) Psaní "zbožií" a "učenií" se ve sporných památkách nikde nevyskytuje a jeho důvod mi není jasný. Snad se tím měla naznačit kvantita (délka) koncového -í.

2) V LP převládají zkrácená příslovce "tak, jak" proti jedinému "jako". V RZ a v RK, zejména ve starších básních, jsou daleko četnější tvary na -o, v EJ jsou pravidlem.

3) Tvoření minulých časů. Proti RZK, kde je aorist daleko nejčastější formou, je tento čas v LP zastoupen toliko třikrát: By, vzachu, poče. To jsou ovšem tvary velmi jednoduché a snadno napodobitelné. "Vzachu" by mohlo být reminiscencí na nějaký staroruský text, "poče" se opakuje všude mnohokrát a "by" máme vlastně v češtině dodnes.

Bývalo tvrzeno, že Hanka neuměl udělat pro RZK správné imperfektum. Odpůrci poukázali mnohokrát (naposled ještě Weingart v citovaných přednáškách, v nichž vzdával hold hlavně Vaškovi) na odchylky trojího typu: 1) "proměníše", 2) "hrnúše", 3) "smáhše" vesměs místo žádaného -iéše. Rozumí se, že všechny tyto "chybné" formy se od té doby podařilo doložit. Ještě příznačnější pro celý problém však je, že v LP jsou všechna imperfekta formována správně, jako kdyby byla vystřižena z Gebauerovy mluvnice: žádáše, stáše, bojechu, běchu (zde je zajímavé, že Stanislav přepisuje aoristem "bychu"), túžiéše, potupiéše, obcováše, ctiéše, nedáše, bieš`, biéše, ktviéše. Zapomněl tedy "padělatel" v době nejvýše několika měsíců na způsob tvoření stč. imperfekta?

V RK se činí důsledný rozdíl mezi imperfektivním aoristem "běch" a výpravným "bych". Máme "I by pótka", ale "tábor bě strašný". V prvním případě jde o motiv dynamický, novou událost, ve druhém o moment ryze popisný. Tato znalost věci a důslednost v používání obou aoristů slovesa "býti" v RZK by samy o sobě stačily, abychom se s žádným odpůrcem o pravosti básní nebavili. Ale v LP je aorist "běch" zcela neznám, jak dokazuje apostrofované imperfektum "biéš`", nehledě k tomu, že se všech forem užívá úplně "promiscue" včetně perfekta "byl". Perfektum je v RK vždy jen tam, kde vyjadřuje děj, jenž trvá svými účinky do přítomnosti. Ale v interpolaci nacházíme "čítal" (s nadbytečným "vždy") a "jměli" (zde by se dalo ovšem perfektum jako čas, znamenající trvalé účinky, snad odůvodnit). Básníci RZK by byli však napsali "jměchu" a "číta", tedy aoristy s videm nedokonavým. Podobně by byli asi spíše řekli "tupi" (aor.) místo "potupiéše", tvořené jako forma dokonavá, ale zde možná, ježto jde o děj opakovaný ("vždy haněl").

4) Syntaktický rozdíl mezi zájmeny a spojkami od kořene ku- (původní interogativa) a jo- (původní demonstrativa), jenž je zachováván v RZK, v EJ i v MPKV velmi pečlivě, v interpolaci LP zmizel. Zvlášť dobře je to viděti ve verších "vidúce to roditeli // jakého synáčka jměli", neboť zde by byl básník RK, o RZ nemluvě, napsal "kakého". (Lud. 18, 28: "Jáz chcu zviesti, kací z vás mi najplznějí...") a jinde. V latině by verše zněly: "Parentes cum vidissent, qualem filiorum haberent, (konjunktiv!) miserunt...". Ve 14. století je ovšem užití "jaký" za "kaký" možné. Kdybychom chtěli být velmi rigorosní, tak jak byl autor RZ, vytkli bychom interpolaci i "k Vyšehradu, kde...", protože náležité by zde bylo - arci jen pro nejstarší dobu staročeského písemnictví - "idě/že".

5) LP nemá v třiceti verších, jež zkoumáme, ani jednou zastoupeno zájmeno "sen" nebo "sien", ač by tu mohlo dobře obstát. Místo něho je tu jen "těm manželóm", "tito se bojéchu" (v RK "sise", archaicky), "vidúce to". V RK není "tento" ani jednou, v RZ ani "ten", který byl tehdy nepochybně vyjadřován častěji zastaralým zájmenem "jen" ("jim sie zmija vnorí", zde v platnosti relativa).

6) Parataxe interpolace se řídí zcela jinými zákony než RZK. V Rukopisech se potkáváme buď s polysyndetickým "i" (Záb., Čestm.) nebo spojením asyndetickým (výstup Chrudošův); spojka "a" je tu vzácná a vyjadřuje častěji "ale" než slučovací funkci. Nejinak je tomu i v MPKV. Ale usus LP je totožný s dnešním. Je tu třikrát "a", vždy ve významu prostě slučovacím.

7) Interpolace zná jen předložku "od", kdežto RZK i celý jejich kompars užívají formy "ot", která je jinak běžná i v rukopise Hradeckém. Jen v RK je "ot" devětadvacetkrát jako předložka a třiatřicetkrát jako předpona. Obecně se má za to, že "ot", ať už bylo nebo nebylo jerováno, je původnější.

8) "Roditelé a "manželé" bývali v údobí mezi Zábojovým mnohoženstvím a nastolením dnešních "složitých" mravních a společenských vztahů jen dva. To znamená, že by mělo být v interpolaci užito duálu, jenž je v rkpu Hrad. ještě živou gramatickou kategorií, i když již ustupuje: v RZ, ve starších básních RK a v EJ je pravidlem, v mladších skladbách (v lyrice, ale již i v Ludiši) ho znatelně ubývá. Ale v těchto třiceti verších nalézáme jen a jen "nesprávný" plurál: (rodičů) prostředních - těm manželóm - tito - biéchu - svoje roditele - roditeli - vidúce - jměli - vzachu - chtiec(e), tedy dvanáct případů. Duál RZK je striktně vzato správnější než v Gebauerově mluvnici, jejíž autor snad ještě neměl ve všem jasno; na př. k neurčitému adjektivu "pěš" zná Gebauer jen analogický tvar "pěše" podle plurálu (HM III, 1, str. 307), kdežto V. Vážný (HM 2, 1, str. 105) již správně uvádí duál "nicě" (oba dole ležící). V RZ se tomu blíží tvar "oba Klenovica" a v LP by tedy mělo být "vidúcie" (po přehlásce - t.j. oba rodiče).

9) Poukázali jsme několikrát na úžasnou správnost skloňování souhláskových kmenů v RZK (máti, dci; slovo; rámě, den; Tatařín, křesťan, zeměnín a dalších). Jména na -tel rovněž patří mezi souhláskové kmeny a jejich plurál zněl ve staročeštině tak jak dnes - roditelé. V LP však čteme "roditeli", vynucené snad rýmem.

10) Na jednom místě si mohl autor interpolace dovolit původní akusativ: místo "jakého synáčka jměli" by odpovídalo praxi RZK spíše "jaký synáček" tím spíše, že tu nevznikl při různosti čísla (podmět v plurálu, předmět v singuláru) dvojsmysl. Opakujeme ještě jednou celé dvojverší a překládáme jej do jazyka RK:


 LP:                                    RK:
 "Vidúce to roditeli,                   "se vidúcie roditela,
 jakého synáčka jměli..."               kaký synáček sta jměla..."
                                        (nebo podobně)

Vidíme tu přímo propastný rozdíl v jazyce LP a Rukopisů.

11) V RZK, v EJ i v MPKV ovládá "padělatel" bezchybně skloňování substantiv typu "znamenie"; zvlášť přesný je lokál singuláru, který končí vždy původní příponou na -í, a dativ stejného čísla na -iu. V interpolaci je však chyba: učil čtení místo "čteniu". Odchylka je ovšem ve 14. století dobře doložitelná.

12) O jmenných adjektivech v přívlastku v souvislosti s LP jsme mluvili výše. Je však pozoruhodné, že tu nejsou ani v doplňku (sponě?). Čekali bychom "bě zbožen", ale máme tu "bieš` zbožný". V RZK něco takového neexistuje.

13) LP nemá adverbií na -o, ale výhradně na -e: cele, správně.

14) LP nemá neslovesných vět, které jsou hojné v RZK.

15) Bývá vytýkáno RZK, že jsou pro četbu příliš "lehké"; m. j. též proto, že jsou chudé na participia. Je to zcela pochopitelné, protože přechodník se do národní lyriky nebo epiky hodí velmi málo. V národních písních českých bychom asi nenalezli ani jeden, v moravských jen ustrnuliny, ale v próze vymírá tento tvar vlastně teprve dnes. V kratičké interpolaci jsou však dva (vidúce, chtiec), z nichž zvláště druhý je zcela odchylný od obdobných forem RZK, neboť se tu vyskytuje ve formě absolutní, unifikované pro všechny rody i čísla.

16) Dodatečně zjišťujeme velmi nápadný a důležitý rozdíl ve tvoření imperfekta. V RZK je tento čas formován vždy od kmene infinitivního (nehledě ovšem k případům, kdy nelze zrod imperfekta přesně vystopovat, neboť rozdíl mezi kmenem presentním a infinitivním není vždy znatelný). To znamená, že souminulý čas od "báti sie" by zněl v RZK jen a jen "báše sie" (z původního bojáše po stažení). Ale v interpolaci čteme "bojéše". Forma je o sobě dobrá, ale novější, konstruovaná podle presentu. Tedy nejen vnější zdání, ale i vnitřní zákonitost ve tvoření imperfekta RZK a LP jsou ze zcela odlišného těsta.

17) Naposled uvádím některé drobnosti, jež sice v RZK nemají přímých styčných bodů s LP, ale kde lze předpokládané rozdíly logicky vyvodit. V RZK není neosobní forma "zřieť" bez podmětu, jinak možná a správná; místo manžel by tu bylo pravděpodobně starší a správnější "malžen" aj.

Závěr.

Z materiálu, který jsme podali a zpracovali, nelze podle mého mínění bezpečně zjistit, zda je Hanka autorem interpolace LP nebo nikoliv; k tomu by bylo třeba detailněji prostudovat celou LP, ale to se vymyká úkolu, jejž jsme si položili. Naskytuje se však možnost různých dohadů, z nichž upozorňuji na tuto možnost: Hanka našel původní text hrubě porušený, jak tomu u staročeských památek zhusta bývá; snad se zachovaly jen konce řádků a vydavatel vyplnil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí ostatek. Této theorii, jež ovšem zůstává plně jen v oblasti domněnek, by nasvědčovalo, že některá místa, jež jsou charakterisována jako nesprávná nebo aspoň neobratná, jsou nezávadná, přihlížíme-li toliko k závěru řádků; pochybnosti vzrůstají teprve tehdy, jestliže si slovo nebo spojení slov promítneme do celého textu. Máme tedy například:

 a)                                  b)
 vše prostředniech - správný lokál   rodičóv vše prostředniech - chybný genitiv
 ...stáše - správné imperfektum      manželóm se stáše, chyba
 ...tupiéše, nezávadné               potupiéše, podezřelé?
 ...roditeli, pád nelze určit        roditeli jako nom. plur., odchylka
 ...k Vyšehradu, bez námitek         sláti k Vyšehradu - nemotorné

Kromě toho jsou všechna "podezřelá" místa uvnitř nebo na počátku veršů, nikdy ne na konci: vzdy, od dětinstvie, spoluvěky, biéš` zbožný, jakého synáčka, učil čtení, v sbožií, učenií aj.

Proti těmto hypothesám je však jisto, že jazyk LP v celku i v jednotlivostech je jiný neš řeč RZK a že ten, kdo považuje Hanku za skutečného původce interpolace, by měl po objektivním zhodnocení naší stati vyloučit tohoto buditele jednou provždy ze zbytečné, ostudné a nečestné hry o Rukopisy.

V Malé Morávce dne 5.9.1971 Dr. J. Enders