Václav Beneš Třebízský
Anežka Přemyslovna
1958
Stařec projel několikrát prsty, zdálo se, že neohebnými, devítistrunnou lyru a dívka vystoupila o jeden stupínek, vedoucí výše na lešení.
...
Mezi lidem zavládlo ticho, jako bývá na těchto výšinách v noci, když tu není živé duše a když se v korunách stromů ani lupének nehýbe. 

      V širém poli dúbec stojí,
      na dúbci zezhulice
      zakukáše, zaplakáše,
      že nenie vezdy jaro.
      Kakby zrálo žitko v poli,
      by vezdy jaro bylo?

      Kakby zrálo jablko v sadě,
      by vezdy léto bylo?
      Kakby mrzli klasi v stozě,
      by vezdy jeseň byla?
      Kakby děvě těžko bylo,
      by vezdy sama byla? - - -
Již chvíli dohlaholily zvuky starcovy lyry a mezi lidem ještě ticho.
Báli se takřka vydychovat a zraky všech, jakoby přikovány, tkvěly na pěvkyni, jež stála již s hlavou vztyčenou a s rukama přeloženýma křížem přes prsa. Její oči se upíraly k obloze a lícemi jí rozkvétaly květy a rozvíjely se v růže, jakých po Čechách nikdy nevídávali.
I král Václav seděl na svém trůně, jako by byl zapomněl, že je král a okolní lid jeho poddaní, a panstvo se ani nehýbalo, aby chřestotem mečů nevyrušilo ticho, jímž, zdálo se, že ještě doznívají v dáli, jakoby ozvěnou, slova písně "by vezdy sama byla". A ještě se neprobrali z úžasu a z obdivu, a již poznovu projížděl starec prsty, zdálo se, že nehybnými, devítistrunnou lyrou. Tklivé hlaholy přešly náhle v hravé dovádivé tóniny a pěvkyně otevřela jahodové rtíky k nové písni: 

      Pleje děva konopě
      u panského sada;
      pytá se jiej skřivánek,
      pro če žalostivá...
A když dívka dopěla, ještě všecko mlčelo jako hrob a nikdo se ani nehýbal. Král Václav naklonil hlavu níže, Ota Braniborský s Bavorským soujmenovcem a Jindřich Míšenský hleděli na pěvkyni s otevřenými ústy a cizí zpěvačka vrhala na mladistvou sokyni pohledy plné jedovatých šípů.
Starý muž sáhl ve struny po třetí a neznámá dívka začala: 

      Ach, vy lesi, tmaví lesi,
      lesi Miletínští!
      Čemu vy sě zelenáte
      v zimě, letě rovno?
      Ráda bych jáz neplakala,
      nemútila srdce.
      A řekněte, dobří ludie,
      kdo by neplakal zdě?
      Kdě mój otčík, otčík milý?
      Zahřeben v rovečce.
      Kdě moja máti, dobrá máti?
      Trávka na niej roste.
      Ni mi bratra, ni mi sestry,
      junoše mi vzechu...
A po této vyhrkly na starých tvářích slzy a na zastaralé jizvy zešedivělých vojínů vypadly z dávno vyschlých očí perly; ale v témž okamžiku se jako na povel rozlehla nad Prahou bouře z nesčíselných hrdel, rytířstvo na lešeních vstávalo a král Václav ještě níže hlavu naklonil.
Už po druhé se dnes chvěly kmeny na Petříně, ale tentokrát v samých kořenech, Vltava se rozvlnila ode dna a vzduch se chvěl až ke hvězdám, a starým českým hlavám napadlo, že tento stařec Lumír sám a tato dívka že dcera Lumírova.

Poznámka:
Katolický kněz a spisovatel historických povídek a románů Václav Beneš Třebízský (27.2.1849-20.6.1884) použil ve svých románech Anežka Přemyslovna (1878) a Královna Dagmar (1883) texty písní z Rukopisu královédvorského.

Anežka Přemyslovna
Román Václava Beneše Třebízského. Nakladatelství Lidová demokracie. Praha 1958. Náklad 20000 výtisků. Formát 18,5 x 12 cm. Počet stran 260.

Městská knihovna v Praze   [sign. AA 13216]

©  Jaroslav Gagan
©  Česká společnost rukopisná