Aj ty slunce, aj slunéčko,
  týli jsi žalostivo?
  čemu ty svítíš na nás,
  na bídné lidi.

     Kde jest Kníže, kde lid branný?
  k Otě daleko zajel,
  kdo nás vrahům vytrhne
  osiřelá vlast!

     Dlouhým tahem Sasi táhnou,
  a jsou krutí Sasíci;
  od zhořelských dřevných hor
  v naše krajiny.

     Dejte nebožátka dejte
  stříbro, zlato zbožice,
  a pak vám vypálejí
  dvory, chalupy.

     A všecko nám vypálili,
  stříbro, zlato pobrali,
  hovada odehnali;
  dále k Troskám jdou.

     Netužte kmeti, netužte,
  už vám travička vstává,
  tako dlouho stupaná
  cizím kopytem.

     Vijte věnce z polních květů
  svému vyprostiteli;
  osení se zelená,
  promění se vše.

     Rychle se vše proměnilo,
  aj tu Beneš Hermanov
  tamo lid v hromadu zve
  proti Sasíkům.

     Shlukli se tu sedlští lidé
  v lese pod Hrubou Skalou,
  každý za zbrani jal cep
  proti svým vrahům.

     Beneš, Beneš vpředu jede!
  za ním veš lid dráždlivý,
  pomstu, pomstu! volá všem
  Sasům plenícím.

     Aj tu hněvy uchvátili
  krutosti obě strany,
  zbouřili se v vnitřnostech
  rozezlených mužů.

     Rozohnili oči jejich
  proti sobě strašlivě:
  vstanou kyje nad kyje,
  kopí nad kopí.

     Srazili tu obě strany,
  jakžby les v les se valil,
  jak blesk hromu po nebi,
  tak i blesk mečů.

     Zezvučel křik hrozonosný
  poplašil vši zvěř lesní,
  všecko nebeské ptactvo
  až po třetí vrch.

     Rozlehá se po údolích
  od skalnatých hor,
  tu ráz kyjů, tu mečů,
  tak i starých dřev.

     Takto stály obě strany
  proti sobě bez hnutí
  na zasazených patách
  na pevných lejtkách.

     Obrátil se Beneš vzhůru,
  kynul mečem napravo,
  tam se síla hrnula,
  kynul nalevo

     i vlevo bouřila síla;
  od zad na skalnatý lom,
  a z lomu vše kamení
  na Sasy vrhou.

     I jde půtka s chlumu v rovni,
  bylo Sasům upěti,
  bylo Sasům prchnouti,
  i pobití jim.

Národní knihovna v Praze  [sign. 54 G 657]