Aj Vltavo k čemu rmoutíš vodu?
    K čemu rmoutíš vodu stříbropěnnou?
    Zdaž tě lítá rozvlnila bouře?
    sesypavši mrak šírého nebe?
    opláknuvši hlavy hor zelených,
    vypláknuvši zlatopískou hlínu.

        O jakbych já vody nermoutila,
    když se vadí dva bratrové rodní,
    rodní bratři o dědiny otce,
    i vadí se krutě mezi sebou.
    Lítý Chrudoš na Otavě křivé,
    na Otavě křivé zlatonosné;
    Stahlav chrabrý na Radbuze chladné:
    oba bratři, oba Klenoviči
    rodu starého Popela Tetvy,
    kterýž přišel s pluky s Čechovými
    v ty ourodné vlasti přes tři řeky.

        Přiletěla družná vlašťovice,
    přiletěla od Otavy křivy,
    sedla na okence rozložité
    v Libušíně otcův zlatém sídle,
    otcův sídle, svatém Vyšehradě:
    běduje a naříká si smutně.

        Když to slyší jejich rodná sestra,
    rodná sestra v Libušíně dvoře,
    prosí kněžnu vnitř u Vyšehradě
    na popraží ustaviti právo,
    i pohnati bratry její oba,
    i souditi jim dvoum po zákonu.

        Káže kněžna vypraviti posly:
    k Zutoslavu od Libice bílé,
    tam kdežto jsou doubraviny krásné;
    k Lutoboru z Dobroslavska chlumce,
    tam kdežto Orlici Labe pije;
    u Ratiboru od hor Krkonoší,
    tam kdežto Trut pohubil saň lítou;
    k Radovanu od kamenna mosta,
    k Jarožiru od brd vletoříčných,
    k Streziboru od Sázavy ladny,
    k Samorodu se Mže stříbronosné,
    ke všem kmetům, lechům i vládykám,
    i k Chrudoši i k Stahlavu bratrům,
    rozvaděným o dědiny otce.

        Když se sešli Leši i Vládyky
    v Vyšehradě, otcův sídle svatém,
    každý stoupil dle rození svého;
    stoupí kněžna v bělestkovoucí říze,
    stoupí na stůl otcův v slavném sněmě.

        Tu dvě moudré panny
    vyučené věštbám Vítězovým:
    jedna drží desky právodatné
    a druhá meč křivdy kárající,
    proti nim jest plamen pravdozvěsten,
    i pod nima svatosoudná voda.

        Počne kněžna s otcovského stola:
    moji kmeti, leši i vládyky,
    hle bratrům zde rozhodněte právo,
    kteřížto se vadí o dědiny,
    o dědiny otce mezi sebou.
    Po zákonu věčně živých bohů,
    mají jimi oba vjedno vlásti,
    neb se rozděliti rovnou měrou.
    Moji kmeti, leši i vládyky,
    rozhodněte moje výpovědi,
    jestli budou u vás po rozumu,
    nebudouli u vás po rozumu,
    tak jim ustavíte nový nález,
    jenžby smířil rozvaděné bratry.

        Klaněli se leši i vládyky,
    a počali ticho hovořiti,
    hovořiti ticho mezi sebou,
    i chváliti výpovědi její.

        Vstal Lutobor s Dobroslavska chlumce,
    jal se také slovo hovořiti:
    "Slavná kněžno s otcovského stola!
    výpovědi tvé sme rozmyslili,
    seber hlasy po národu svému."
    I sebraly hlasy panny soudné,
    zbíraly je u osudí svaté,
    i dali je lechům provolati.

        Vstal Radovan od kamenna mosta,
    jal se hlasy číslem přehlédati,
    i věčinu provolati v národ,
    v národ k rozsouzení na sněm sebrán:
    oba rodní bratři Klenoviči,
    rodu starého Popela Tetvy,
    kterýž přišel s pluky Čechovými
    v ty ourodné vlasti přes tři řeky,
    smíříte se takto o dědiny,
    budete jim oba vjedno vlásti.

        Vstanul Chrudoš od Otavy křivy,
    žluč se mu roslila po vnitřnostech,
    třásli se lítostí všecky oudy;
    máchnul rukou, zařval jak tur jarý:
    hoře ptáčkům, k nimž se zmije vhnízdí,
    hoře mužům jimiž žena vládne,
    muži nad muži vládnouti sluší,
    prvenci dědiny dáti právo.

        Vstala Libuše s zlatého stola
    vece: kmeti, leši i vládyky,
    slyšeliste pohanění moje,
    suďte sami po zákonu právo,
    už nebudu vám soudit svády:
    volte muže mezi sebou rovna,
    kterýžby vám vládl po železu,
    dívčí ruka na vás k vládě slabá.

        Vstal Ratibor od hor Krkonoší,
    jal se také slovo hovořiti:
    nechvalno nám v Němcích hledat právo,
    u nás právo po zákonu svatu,
    kteréž přinesli otcové naši
    v tyt ourodné vlasti přes tři řeky.

Národní knihovna v Praze  [sign. 54 G 657]