Oldřich a Boleslav

...do černého lesa
v místa, kde se vladykové sešli,
sedm vladyků se svými sbory.
Tam s ním Vyhoň Dub dychtivě spěchal
se vší hotovostí svou tmou noční.
A ta hotovost sto mužů měla,
všech sto mělo v pochvách břitké meče,
k mečům všech sto mělo silné paže
a důvěru pevnou ve Vyhoně.

Došli na mýtinu vprostřed lesa,
podali si kolem pravé ruce
a tichými slovy promlouvali.

Noc se převalila přes svou půli,
pokročila k šedavému jitru.
Tu děl Vyhoň knížeti Oldřichovi
„Hoj, slyš, ty nanejvýš slavný kníže,
Bůh ti bojovnost vlil do všech údů,
Bůh ti rozvahu dal v smělou hlavu -
ty nám proti Polanům buď vůdcem!

Na tvé slovo půj dem vpravo vlevo,
vpřed či nazpět ve všech krutých srážkách. 
Vzhůru! vzbudťe chrabrost v mužných srdcích !"

Aj, vzal kníže prapor mocnou rukou 
„Za mnou, za mnou, chrabře na Polany, 
na Polany, zhoubce našich zemí !"

Za ním osm vladyků se hnalo 
a s vladyky tři a půl sta mužů, 
mužů přeudatných tam se hnalo, 
kde Dolané v snách se obraceli.

Na vrchu, kde stanuli kraj lesa,
aj, hle, Praha mlčí v jitřním spánku, 
Vltava se kouří v ranní páře,
v dálce promodrávají se vrchy, 
za vrchy se šedý východ jasní.

Z hory dolů I tiše, přetichounce ! 
V tiché Praze rozvážně se skryli, 
všechny zbraně krzny zahalili.

I šel pastýř za šerého rána,
vzkřik, ať bránu otevřou mu vzhůru; 
hlas pastýřův stráže uslyšely,
otevřely bránu na Vltavu.

Vstoupil pastýř na most, hlučně troubil,
vskočil kníže na most, za ním sedm
vladyků cválalo se svým lidem.

Udeřily rány v bubny hřmící,
vyrazily zvuky z trub hlučících,
s korouhvemi houfy na most vnikly,
most se otřásal pod jejich množstvím.

Strach udeřil na Polany všechny.
Aj, Polané zbraně popadají,
aj, v seči je vladykové kosí.

Sem a tam Polané pobíhají,
v davu k bráně příkopu se ženou
dál a dále před udatnou sečí.

Aj, vítězství bylo Bohem dáno !
Vzplane jedno slunce po všem nebi,
vstane Jarmír nad vší zemí opět !

Roznesla se radost celou Prahou,
roznesla se radost vůkol Prahy,
rozlétla se radost celou zemí,
celou zemí od radostné Prahy.