Čestmír a Vlaslav

Káže Neklan povstat k vojně,

knížecími slovy káže

k vojně s Vlaslavem.

Když vstala vojska, vstala k vojně,

na knížecí slova vstala

k vojně s Vlaslavem.

Vychloubal se kníže Vlaslav,
že zvítězil nad Neklanem,
slavným knížetem,

když byl pustil meč a oheň
na krajiny Neklanovy,
potupiv nad hrabivými
meči svých vojínů
Neklanovu čest!

„V boj, Čestmíre, veď mé sbory !
Urážlivě vyzývá nás
Vlaslav nadutý!"

I vstal Čestmír rozradován,
radostně sňal
štít svůj. černý, dvouzubý,
se štítem sňal mlat
i přilbu neprorazitelnou.
Pod stromy všude
položil
oběti bohům.

S ohněm promluvil Čestmír k vojskům -
a vojska v řadách vyšla.
Záhy před sluncem táhnou,
táhnou po celý den,

i po slunce západu táhnou
tam k pahrbku.

Aj, dým se valí po dědinách
a po dědinách sten zní
žalostných hlasů!

„Kdo vypálil dědiny
Kdo rozplakal hlasy vaše
Vlaslav sám?
Poslední buď to jeho nepřátelství!
Pomstu i záhubu
má vojska mu přinášejí!"

Odpověděli vojevůdci Čestmírovi:

„Kruvoj, Kruvoj krvavý
odehnal stáda a žalost do vsí vnesl
ohněm i mečem!
A vše, co k užitku je,
potřel nám ve své kruté zlobě,
ba i vojevodu
nám zajal!"

I rozezlil se Čestmír na Kruvoje;
v široké hrudi zloba vřela
a rozlila se mu
po všech údech.

„Vojíni," praví, „záhy zjitra 
nejkrutější boj rozpoutáme !
Teď pohovte údům zemdleným!"

---

Stojí hory vpravo, 
stojí hory vlevo,
na jejich vrcholku vysokém 
září jasné slunéčko.

A horami zde odsud, 
horami odtamtud
táhnou vojska, 
bitvu v sobě nesou.

„Aj, tam k hradu, tam k hradu na skále, 
kde Kruvoj vězní Vojmíra
i jeho krásnou dceru, 
jež zajal v hustém lese 
tam pod šedou skalou,
pohaněv 
knížete Neklana!

Kruvoj Neklanovi věrnost slíbil 
i podal mu věrnou ruku,
však stejným hlasem 
a stejnou rukou 
uvalil
pohromu na lid!

Aj, vzhůru k vysokému hradu, 
aj, hrad ten, vojska, dobývejte!"

I rozlítila se vojska 
a hrnula se k hradu
po slovech statečného Čestmíra 
jako ledovaté mraky.

Pokryli se přední štít na štít, 
zadní se opřeli na kopích
do břeven napříč za břevna zasazených

a vysoko nad vrchem lesa 
drnčely jejich meče o hrad 
a běsnily proti mečům 
dopadajícím z hradu.

Křičel na hradě Kruvoj 
jako býk řvoucí,
burcoval křikem chrabrost ve svých lidech 
a meč jeho padal na Pražany
jako stromy se skály.

A jako je po horách mnoho mocných dubů,
tak se shluklo ke hradu
Neklanových vojínů.

Velel Čestmír
zezadu udeřit na hrad,
velel zpředu přeskočit hradbu.

Aj, kmeny vysokorostlé
hustě pod skalou přiklonili
k pevné hradbě,
aby se po kmenech
svalily klády
nad hlavami vojsk.

A pod kmeny zpředu
postavili se bojovníci muž k muži,
dotýkajíce se druh druha
širokými plecemi.

A břevna si vložili na ramena,
napříč i na délku zpevnili houžvemi
a při sobě podepřeli kůlci.

I vskočili muži na ta břevna,
rozložili kopí po ramenou
a svázali houžvemi.

Řada třetích na druhé skočí
a čtvrtých na ty třetí 
a ještě pátých
až do výše hradu,

odkud hořely meče, 
odkud svištěly střely, 
odkud se s rachotem 
řítily klády.

Aj, proud Pražanů 
rozpálen přes zdi proudí 
a láme všechen odpor
v tvrdém hradě.

„Vyjdi, Vojmíre,
s milou svou dcerou, 
vykroč ven z věže
v blažené jitro 
tam na skálu; 
na skále spatříš 
krvácet Kruvoje
pod sekyrou mstící!"

Vyšel Vojmír v blahodějné jitro, 
vyšel se svou dcerou přelíbeznou,
krvácet zřel
nepřítele svého Kruvoje.

I rozeslal Čestmír kořist nazpět lidu, 
s kořistí vrátila se krásná dívka.
I chtěl Vojmír obětovat bohům
na témže místě,
v témže kroku slunce.

„Vzhůru, Vojmíre," praví Čestmír, 
„naše kroky pospíchají
potřít Vlaslava; 
odlož službu bohům,
bozi chtějí 
rozdrtit Vlaslava.
Až pokročí slunce k polednímu, 
dojíti je nám na ono místo,
kde vojska naše
za vítězství budou chvalořečit.
Ty veď zbraně nepřítele svého! Pojď!"

Zaradoval se Vojmír velevelmi, 
ze skály zvolal,
až v lese hlas rozlehl se, 
takto mocně k bohům zvolal,
až se třásly
stromy v širém lese:

„Nevzplaňte hněvem, bozi, 
na svého sluhu,
že nepálí oběť
v dnešním slunci!"

„Dlužna oběť bohům," praví Čestmír, 
„nám je však nutno
na nepřítele pospíšit si!
Ty nyní sedni na rychlé koně, 
prolétni lesy jelením skokem 
tam do doubravy:

tam u cesty ční skála, 
bohům milá,
a na jejím vrcholku obětuj bohům, 
bohům zachráncům svým,
za vítězství minulé 
i za vítězství příští!

Než se pozná,
že slunce pokročilo 
na tvrdostí nebes, 
dostihneš to místo,
a než postoupí slunce 
druhým krokem
i krokem třetím
nad vrcholky lesů,
dojdou i vojska tam, kde tvá oběť
povívat bude v sloupech dýmu...
A pokorně skloní se vojska, 
procházejíce kolem!"

I vsedl Vojmír na rychlé koně, 
proletěl lesy jelením skokem 
tam do doubravy
nad cestou k skále. 
Na vrcholku skály 
zažehl oběť
bohům zachráncům svým 
za vítězství minulé
i za vítězství příští.
Obětoval jim kravičku bujnou, 
s červenou lesklou srstí, 
jalůvku, jak ji koupil od pastýře 
v úvale tam ve vysoké trávě, 
kdyžtě za ni dal koně i s uzdou.

Planula oběť a blížilo se vojsko
k úvalu a odtud vzhůru do doubravy. 
Oddíly, provázené břeskným zněním, 
za sebou šly a nesly zbraně,
každý kol oběti prošel
a bohům slávu provolával 
a nemeškal zacházeje 
udeřit o štít.

A když došel posledek vojska, 
vskočil Vojmír na svého rychlého oře 
a tučné kýty i plece
naložil šesti jezdcům 
v patách vojů.

I kráčela vojska pod všemi kroky slunce 
až po slunce polední.
Na rovině je očekával
s mocným vojskem Vlaslav.

Od lesa k lesu stály jeho síly, 
síly pětkrát větší než u Pražanů. 
Jako z mračen šířil se z řad jekot 
lání psů převelikého množství.

„Těžko nám zápasit 
s těmito nepřáteli;
kyj palici málokdy srazí,"
strachoval se Vojmír. - Čestmír na to:
„Záhodno je takto jen v soukromí mluvit, 
záhodno je připravit se na vše.
Na co čelem odporovat skále?
Přelstí liška tura bujarého!
Zde nahoře spatřuje nás Vlaslav:
rychle tedy dolů

a s vojskem koldokola tohoto vrchu se dej,
aby zas vzadu byli, kdo jsou vpředu;
tak opakuj tento pochod u pat hory !"

Jak učinil Vojmír, tak i Čestmír.
I hrnou se vojska koldokola hory,
i hrnou se koldokola devětkráte.
Před nepřáteli svůj počet zmnoží,
tak jako v nich rozmnožili bázeň.
Rozestoupili se v nízkém doubí,
aby nepřátelům zbraně do očí se leskly.
A tím leskem pokryla se hora.

Naráz vyrazí se svými Čestmír
a má jeho zástup čtyři houfy.
A s ním z lesních stínů třas vyrazí,
třas přepadne četné voje nepřítele
„Zpět! zpět!" odevšad soky děsil les,
sem tam se rozprchly řady jejich.

Udeřil Vojmír na ně chrabrou rukou
a zastoupil úval od východu,
z boku se postavil Vlaslavovi.
Aj, zařičel křikem les i úval,
jako když hory s horami se střetnou
a všechny stromy nárazem drtí.

I vrhl se Vlaslav na Čestmíra;
i vyrazil Čestmír na Vlaslava
do líté seče
a ranou a novou ranou
Vlaslava srazí k zemi.

Strašně Vlaslav na zemi se zmítá,
z boku na záda zmítá, vstát nemůže;
Morana jej uvrhla v noc temnou.

Krev kypěla z Vlaslava silného
po zelené trávě v syrou zemi.

Aj, a vyjde duše z chroptících úst,
vylétne na stromy a po stromech těká
sem a tam, dokud mrtvý
nebude zžehnut.

Ulekli se, kdo s Vlaslavem byli,
supěli úprkem do stráně vzhůru,
skrývajíce se před Čestmírem,
Čestmírem Vlaslavobijcem.

Zazní vítězství Neklanovi
radostně v uši a kořist zhlédne
radostné Neklanovo oko.