Beneš Heřmanův

Aj, ty slunce, aj, slunéčko,
cožpak ty žalost nemáš?
Nač ještě svítíš na nás,
nešťastné lidi?

Kde je kníže, kde lid náš branný
K Otovi v dálku zajel.
Kdo nepřátelům nás vyrve,
sirobná vlasti?

Dlouhým tahem cizáci táhnou -
a Sasíci jsou to -
od zhořeleckých hvozdů
do našich krajů.

Dejte, nebožáci, dejte
stříbro, zlato, majetek
a pak vám ohněm zžehnou
dvory i krovy!

Všechno nám ohněm zžehli,
stříbro i zlato vzali,
dobytek odehnali -
dál k Troskám táhnou.

Nechte, kmeti, nechte nářku!
Travička už nám vstává,
tak dlouho zdupávaná
od cizích kopyt!

Z polních květů věnce vijte
vyprostiteli svému!
Osení zelená se,
nastane změna.

Rychle změna ponastala.
Aj, to Beneš Heřmanův
tajně lid shromažďuje
do boje se Sasíky!

Tak se shlukli selští lidé
v lese pod hrubou skálou,
za zbraň měl každý cep
na nepřítele.

Beneš, Beneš v čele jede
Za ním všechen lid v hněvu

„Pomstu! pomstu!" volá 
„lupičům Sasům !"

Aj, už uchvátila zuříc 
ukrutnost obě strany
a v útrobách vře zloba
zuřícím mužům.

Zaplanuly oči jejich 
hrozivě proti sobě, 
nad kyje kyje vzlétly, 
nad kopí kopí.

Srazily se obě strany, 
dva valící se hvozdy, 
jako blesk hromu nebem,
tak bleskly meče.

Zazvučel křik hrůzonosný 
a zvěř poplašil lesní
i okřídlence nebes 
až přes tři vrchy.

Rozléhal se po úvalech 
od skalnatých hor v dálku 
třesk kyjů i třesk mečů 
jak pád pňů starých.

A tak stály obě strany
bez hnutí proti sobě,
patami zasazeny,
opřeny lýtkem.

Obrátil se Beneš vzhůru,
pokynul mečem vpravo,
a šiky tam se hrnou,
pokynul vlevo,

a bouří i vlevo šiky.
A zadem k skalnatému
lomu a všechen kámen
na Sasy svrhnou!

Z chlumu v rovinu boj přešel;
úpěli nepřátelé,
prchali nepřátelé,
pobiti byli!