Akusativ je ovšem, abychom tak řekli, dominantou pádosloví RZK. Je to přirozené, neboť jde o ,,plný zásah'' -- neptáme se ,,čím'' a ,,jak'', ale přímo ,,kdo komu co udělal'' atd. Viz i naše kapitolu o adverbiích na ,,o'' a ,,ě''. Vypisovat všechna přechodná slovesa z R by znamenalo uvést na 300 dokladů. O některých akusativech vnitřního předmětu již byla řeč (sěčné rány sekú atd.) Pozorujeme opět převahu pádu bezpředložkového (milosrdie prosí místo ,,o...'') a výmluvné je i ,,vrhú kamenie'' místo ,,kameniem'', viz dále.
Námitky, jež tu byly vzneseny proti R, se dají uvést na jednu nebo dvě společné base : byl žádán jiný pád u obratů z RZ ,,sprosi kněžnu, preglédati glazy , rozmysleti výpovědi, jě sě tako slovo govoriti pochválichu pravdu, sbierati glazy , iskati pravdu''; dále v RK ,,naděja otstúpi křesťany, ždáti milost, meče máchánu a pohýbal Vyšehrad'' (u obou posledních prý měl být instrumentál). Některé z těchto obratů jsme již osvětlili: u ,,glazů, výpovědí'', ano i ,,pravdy'' jde o určité, blízké pojmy. již uvedené a vyžadující plný zásah. ,,Věhlas né děvy'' by musely pochodit veškeré ,,žírné vlasti'', aby mohly ,,číslem preglédati'' (musilo by asi být ,,čísly'') ,,glazóv'' a vyhovět požadavkům oficiální bohemistiky. U slovesa ,,jmouti se'' cituje Gebauer (IV, str. 357) 5 dokladů na rekci akusativní . Jednoduché ,,jieti'' bylo ovšem s akusativem ; tento pád i ve spojeních složených s dalším slovesem je ještě ve Štilfrídu (Výbor II, str. 42) ,,jal sě...kunsty jmieti. V RZK je ,,jě sě tako slovo govoriti'' a ,,jěchu sě náspy rozkotati'' proto, že pěvec má na mysli určité pojmy; kromě toho je ,,slovo'' ještě zdůrazněno jakoby členem ,,tako''. Těžiště děje je ovšem ve slovese vážícím se na objekt, tedy nikoli na ,,jali se'', ale na ,,rozkotati'', a proto přešla akusativní vazba i do nové češtiny; v hovorové řeči byla asi běžná odedávna. Sloveso ,,ždáti'' nesmíme etymologicky oddělovat od ,,žádati'' a významově od ,,čekati''. V RK je trojí vazba: genitiv, akusativ a předložka ,,na''. Význam ,,čekati'' dokládá např. Stanislav, HM III, slovníček s.v. ž6dati''. A ,,čekati'' mohlo být s akusativem : rúhotu čekalo jest srdce, Ž. Klem. 68, 21; očekávaliť sme na to, že... doklad z r. 1444, Stč. slovník 9, str. 257, ač ovšem genitiv je častější. S ,,dočkati sě'' porovnává ,,doždati sě'', jež je v RK s gen. ,,zmilitka sě nedoždech'', opět Stanislyv ve spise ,,Ze života slov a našich predkov'', Bratislava 1950, str. 61 - ,,střežiti, čekat na možnost krevní msty''. Kott cituje z Bibl. Ol. (sv. IV) doklad ,,vyždav ráno''. Dobře se vypořádal s těmito problémy i F. Prusík , Osvěta 16, 1866, sv. I, str. 603 nn. ,,čekati - ždáti něčeho'' značí ,,s obavou'', kdežto ,,čekati na něco'' by bylo očekávání toužebné nebo aspoň bezprostřední, viz i ,,očekáváše je Vlaslav '' z RK. Proto je i v Jar. ,,ždáti milost ot Boha'' proti ,,v Taterech milosti ždáti'' (potupné a nedosažitelné).
Zcela mylný je názor Flajšhansův i jiných (Poznámky, str. 65), že u sloves počínajících s ,,po'' měl být v RZK genitiv, ve staré češtině obvyklý. Proti tomu správně ukázal Trávníček (Vid, str. 88 nn), že ,,po'', které se nikdy s genitivem nepojí a nepojilo, samo si vynucuje akusativ . Tuto rekci je nutno akceptovat proto jako původní, že předpona mívala funkci adverbia. Také simplex ,,chváliti'' bylo s akusativem (,,pochválich tě'', Ž. Klem. 62, 5 aj.), a proto i ,,pochválichu pravdu'' (určitou, jde o známý právní případ ve Sn. Nejinak ,,sprosi kněžnu'', neboť i ,,s, se'' (seč jsem) se pojilo s akusativem . Analogií podle slov typu ,,pobáti sě'', kde byl genitiv, pronikl tento pád i ke slovesům jako ,,pochváliti''. Kromě toho jde o mužný projev členů družiny, nikoli o pozdější ponížené prosby u feudálů. Náboženskou pokoru lze vidět též u obvyklého ,,prositi Boha''. Doklady na akusativ jsou už u Jirečka, (J., ČČM 52, 1878, str. 123 nn). Obdobně již ve stsl. (v7prosi i ašte uže m6rět7, Marek 15, 45; také Ass. Jan 4, 47 a 5, 12 (Hrad. Prok. 829 ,,prose za vše milé syny; chléb prositi'' Hom. Op. 153a z 13. stol., poproste milého Buoh, Stanislav, HM II, 52 z 15. století; nevíte, co prosíte, Hus, Páteř 85A (dá se těžko vyložit jako genitiv). U sloves ,,sebrati, sbierati'' je ve stsl. akus. a přechází do českých evangeliářů (podobenství o kvočně, sbírající kuřátka pod svá křídla Mat. 23, 37 a také v Janově ev. 6, 12 ,,s7berěte izbyt7ky ukruch7'' atd. U slovesa ,,stříci, střežiti'': stregoštei dušo mojo, Ps. Sin. 70, 10.
Mnoho se psalo o větě ,,otstúpi naděja křesťany'' v Jar. Staří obránci argumentovali hlavně psychologicky: Hankovi a jiným bylo známo, že v takových případech stával ve st. češtině genitiv, takže by touto vážnou odchylkou neučinili své padělky patrnými. Věcný výklad je několikerý. Mohla by to být básnická nebo pěvecká licence; nebo kalk z latiny jako ,,deficit, derelinquit me spes'' (tak Prusím, uv. čl. str. 603). Takových reminiscencí z náboženské literatury je v Jar. několik. Jiná možnost: změna pojmu vedla ke změně vazby. Původní význam ,,stúpiti (stoupa!) je ,,šlapati'' -- tedy snad ,,naděje'' odšlápla'', odmítla křesťany? Takový proces nastal též u slovesa kvačiti, přikvačiti, přikvačovati: původně značilo ,,přidržovat, překvapit někoho'', také ,,chvátiti'' a ,,chvátati''; i v RK ,,chvátati - spěchati, ale i ,,chápati se'' s akus. (oružie chvátajú). U Kotta ,,odkvačil oběšenú'' - utekl od oběšené. Ale nejpravděpodobnější je, že tu máme před sebou archaický akusativ směrový, zachovaný hlavně v moravských nářečích. Je i v EJ: pride Hierosolim'' - do Jerusaléma. mnoho příkladů cituje Buslajev, uv. spis, str. 111 nn: spěti rat6 - do boje z Ipat. rkpu, přímo stupit6, raz7ide ny s7 nimi rěka (rozdělila nás s nimi řeka z téhož textu). U Kotta je přímo ,,pták odstoupil hnízdo'' - odletěl od hnízda; to by se ovšem dalo vykládat i jako ,,přepustil hnízdo jinému ptáku''. Nicméně známe mnoho příkladů směrových akusativů po slovesech pohybu: ofěru dospěvše (cituj J. Kalousek , Osvěta 16, 1886, sv. I, str. 383 z života Krista =0pt
Pána, Jirečkova anthologie I, 4, str. 88; Flajšhans ve své často námi uváděné obraně má ,,odešel ju, odemřel vás, pobíhaje učené lékaře'', J. Hošek, Podřečí... na str. 124 zaznamenal ,,dojížděl starej dvůr'', Kott, Doplňky II ,,odbiehla som vienek aj zlatý prscienek'', Kott I ,,čepec odběhla kdesi'', uťatú dlaň v diere odbehnúc, statek odběžný. Tak i ,,odbýti zboží'', původně ,,zbýti se ho'', Kott II, str. 199- 200: odjeli jste nás, kdybys nás odešel, odešel ho (jistě nelze brát za původní genitivy), ,,Otstúpiti'' by se dalo brát i jako výraz ,,nepřímého citu'' jako ,,bolí mě, mrzí, je mě hanba, zebe mě, svědí, stojí mě mnoho peněz, je mě strach, túha'' (E. Smetánka , Univ. přednášky Praha 1930 - Skladba, str. 282). Zajímavé jsou též obraty jako v Žalt. Vitb. 36, 25 ,,neviděl jsem spravedlného otstúpena'', jež ukazují na akusativní rekci; týž žaltář 48, 34 ,,Bóh...svázané své nepostúpil'', doklad však nejistý, neboť v latině je tu ,,despexit'' - neopovrhl. Valašské ,,žena odemřela malé dieťa'' Kott II, str. 455 nebo ,,smrt jej zašla'' - zachvátila. Jiné příklady u Vondráka II, str. 308 ,,odbeže svoju starou majku'' podle sch. písně, odjechal mie mój kochanek, pol.; odejsc otca. Kott v VII. díle cituje 10 příkladů. V Husově Post., dodatek ke čtení 46 čteme ,,člověk...oblúpen, raněn, odpolu živ odběžen. V Brn. nauč. 114 ,,odešli sú ji''. =0pt
Některé příklady obdobných vazeb, odchylných proti požadovaným jiným pádům, jsou ostatně u Gebauera IV, 331, všechny z 13. až 14. století: čekati, dobýti, dojíti, rozuměti, užívati, potřebovati, slyšeti, dosiecí, poskytnúti'', ba i ,,dobýti'', naučiti něco, postíhati, dotýkati co; dobýti město, Alx. Svat. 268; ,,kteříž nedošli jsú milosrdenství Boží''.
,,Lumír pohýbal Vyšehrad'' a ,,meče (akus. plur.) mácháchu'': k obém je třeba vzít úvahy T. P. Lomteva, Očerki, str. 257 a S. B. Bernštejna, Tvoritelnyj padež...str. 84 nn. Bernštejn uvádí právě rčení ,,máchati mečem'' a ,,máchati prádlo'', pokládaje obě slovesa za jedno. S tímto míněním souhlasím, protože odvozovat ,,máchati prádlo'' od ,,máčeti, mokrý'' je mylné; původně šlo o ,,bití'' prádla, stejně jako ,,praní'', o pohybování prádlem ve vodě, aby špína pustila. Podle ruských a sovětských učenců tu jde buď o plnou objektivisaci při akusativu neb o neúplné aktivisování při předložkách nebo instrumentálu. Takto se staví do kontrastu: lomit rukama a ,,zalamovat ruky'', třásti bez - třásti stromem, vrhat kamení - kamením, rus. švyrjať chleb - chlebom (házeti), dvinuť6 stul - stulom, německé Nase rümpfen proti ruskému ,,kačat6 golovojú''; otáčeti hlavu - hlavou, v polštině machnač taka robota. Podle A. A. Potebni (Iz Zapisok po russkoj grammatike I-II, Charkov 1888, str. 457) je rozdíl v tom, že instrumentál může být bezcílový a s důrazem na slovese, ale akusativ je spojen s důrazem na objektu. Sedmý pád se v těchto případech vyvíjel až na slovanské půdě, takže později pronikl i do spojení nenáležitých. Dobře je to vidět na obratech jako ,,krčit rameny'' - pokrčit ruku v lokti; plácat ušima - plácnout někoho; rozhodit ruce - rozhazoval rukama. Něco jiného je tedy ,,pohýbal Vyšehrad'' proti ,,pohyboval nohama''. Jiné příklady: drcnout někoho - drkotat zuby; plést košík - plést nohama; tlouci máslo - tlouci něčím. Etymologicky patří ,,máchati'' ke kořeni ,,ma -'', tedy ma - ió nebo spíše ma - sió (J. B. Hofmann, Etym. Wörterbuch des Griechischen, Mnichov 1971, str. 187 nn.), odtud mávati i máchati, litev. móti - kynouti, stsl. namajo atd., vždy s akus. ,,Máchati'' s instrumentálem, tedy ,,správně'' je i v RK dvakrát, totiž v Záb. 23m6 a v Lud. 20, 6. ,,Máchati meče'' (Jar. 11, 9) zatím nemohu odjinud doložit, ale východiskem by mohly být případy, kdy tento kořen -- po rozšíření intensivním -ch- -- nabývá i jiných významu: csl. mašiti se- vrhnouti se, též rusky. Absolutně; bulh. ,,vzdaluji se'', viz Berneker, ES II, s.v. mach7. Na Ostravsku značí ,,umáchati'' - ubíti, Kott IV; východočeské ,,mácnouti někoho po tváři'' (Kott II. Dodatky) - k makati, jež je též někdy s akusativem ; machota - změť, na Polensku. ,,Hýbati'' je ke kořeni ,,geu'', jenž značí také ,,hubiti'' a byl pochopitelně spojován s rekcí akusativní , s vnějším objektem. Podporují to různé předpony ,,ohýbati, uhýbati, nahýbati'', u nichž 4. pád zůstává a pro předložku ,,po'' se můžeme dovolávat výše uvedeného hlediska Trávníčkova. Na vazbu ,,pohýbal Vyšehrad'' bylo sneseno dost obdobných příkladů. Kott, Dodatky I, s.v. hnouti - 4 doklady a další dva při ,,hýbati'' -- něco uhnout -- uklidit, na Zábřežsku; vohébat - ohýbat, ale též naléhavě prosit (Olešná, Kott III). Z Husa cituje Kott I ,,hýbá mne krása ženská k manželství''. Další příklady u Flajšhanse v často uvedené Obraně, str. 265 ,,andělé v zlost hnuvše svój úmysl'', Štít. Bes. 46, slovensky ,,vrba sa nekýva keď hu veter nehýba'' (Kott, Dodatky II), ohebný ale i ohýbaný, ohbitý, t.j. zpřehýbaný v Blahoslavu (Kott Dodatky I), nejznámější doklad z Žalt. Vitb. ,,uv''#34118#>ruka hřiešníkova nehýbaj mne, 35, 12; v Pror. Ol. ,,hněte ode mne stezku'' - declinate semitam, rovněž u Kotta; ze slovanské lidové prózy ,,zaprisahal sa, že ho (kámen) jeden bez druhého nebude hýbať'', Bóh pohne jich, Štít. Bes. 64. Z archiválili přinesl další doklady Seykora, Na obranu str. 141. Někdy se tu mluví o ,,latinismech'' nově nebo dávno přejatých, ale neprávem. Je to vazba archaická, častější asi na Moravě (Jar.) a doložená i v řeči hovorové: V Brn. nauč. 72 ,,nehýbaj nás žádný'' je =0pt
slovný doprovod nějaké vesnické rvačky. Jiné příbuzné vazby: ,,povrhše mě'' Žalt. Vitb. 16, 11; zapovrhli ho, Hošek, uv. spis, str. 124, tamtéž ,,podošách to'' - dosáhl toho; i ve stsl. s7trese i - esparaxen auton, Marek 9, 20; nebudu hnut, Žalt. Vitb. 61, 3 a ovšem i novočeské ,,pohnouti někoho k něčemu'', není-li to skutečně podle běžného latinského ,,commoveo''. Výrazný akusativ plného zásahu je u těchto sloves dokladem starobylosti a váže se na jiné jevy, jež jsme probrali výše (adv. na -o, protiklad akusativu a genitivu atd.).
Akusativ místa: kolo rozstúpichu, zanese dušu pět siehóv, bliz poplenichu vlasti,
Akusativ času: váleno den prvý; večer seděch...
Akus. příčiny nebo důvodu: Če mútíš vodu; ustrnulé ,,věru'' v EJ.
Akusativy vztahové: Jaroslav letě... tvrdú ocel, chrabrost, udatenstvie, věhlas ; Záboj u...ty pěješ srdce k srdcu; hotovi nohu v krok i ruku v braň; skok na skok v búřúcu řeku. EJ: niče nepročinichom. I zde se všude projevuje převaha pádu prostého nad předložkovým.