next up previous contents index
Next: 15.7 Několik poznámek ke Up: 15. Speciální problémy přidružených Previous: 15.5 Hankova (?) interpolace

   
15.6 Speciální problémy Mater verborum

Následující řádky naprosto nemohou vyřešit všechny zbylé problémy MV. Předně by bylo třeba stálého styku s originálem; nepostradatelná bude též obsažnější znalost isoglos  pro jednotlivé výrazy, z nichž by mnohé vyžadovaly celých odborných pojednání, jaká psal např. Zubatý; dále speciální práce k MV mi byly dost těžko dostupné; a konečně je na překážku i nadmíru zdlouhavá edice Staročeského slovníku.

Za této situace se omezíme na některé základní otázky a na hlavní důkazy pravosti Paterových glos B, obecně pokládaných za Hankovo ,,krycí falsum'' k RZ a k RK a tudíž nepojímaných do odborných prací za dobu téměř sto let. A přece jsou jen dva důvody - oba velmi nedostatečné - pro tento podivný postup naší vědy:

1.
důvod paleografický: glosy psané barvou - tedy takové, jež bylo možno smýt nebo jež bledly pod účinkem vlhkého papíru, byly Paterou a jinými badateli označeny za vpisky z 19. století,
2.
důvod lingvistický nebo spíše literárně historický: mnohá hesla MV nejsou ve staročeských spisech jinde doložena.

Pokud bylo možné uplatnit lingvistická hlediska, učinili jsme tak již v přechozích kapitolách. Stručně opakujeme, že pro starobylost glos B svědčí důsledný archaický pravopis (ve srovnání s glosami A), znalost různých gramatických zákonitostí, a to zejména: vědomost pisatelů o ženských i mužských u- kmenech a kmenech souhláskových (,,kamy, kory''), větší počet ,,primárních''  sloves (stehu - figere) o tvoření plurálu neživotných substantiv typu ,,trn - trnie'', pozoruhodná přesnost hlásková v archaickém znění slov jako ,,nišpule, cepole, cketa, břeskev, sik (fík)'' správná chronologie hláskových změn, přesnost v morfologii, i když tato gramatická kategorie je tu velmi omezena, a konečně i znalost slovesného vidu ,,střel vrženie = vrhání'', i přesnost v užití afixů .

Protože jazykovou stránku MV nelze zkoumat isolovaně a protože je MV z hlediska kulturní historie stejně důležitá jako R, je nutno pojmout věc pokud možno šíře a zaměřit se v mezích možnosti i na jiné aspekty, souvisící s jevy jazykovými: jde nám tu o

a)
obsahovou stránku - prostředí, z něhož glosy pocházejí,
b)
zákonitosti, jež plynou z účasti několika písařů,
c)
historii slov, a to zejména těch, na něž se soustředilo nejvíce námitek, tj. glos mythologických, vpisků označujících příbuzenské vztahy a slov, jež byla považována za markantní ,,krycí falsa'', neboť se vyskytují i v RZK. Přihlédneme k námitkách Jagič ovým,
d)
ostatní závěry, zejména pokud jde o povšechnou slovní zásobu MV.

a) Tyto otázky jsme již řešili (můj strojopis k 11.3.1972). Opakujeme zde trochu stručněji: glos A je asi 340, glos B přibližně třikrát tolik. Počty nemohou být přesné, neboť některé výrazy se vyskytují na několika místech, dokonce jak v A, tak i v B (,,lichoplesy''). Někdy také nelze říci, zda jde o slovo české nebo cizí  (,,nu nu'', clamor militum properantium, křik spěchajících - tj. snad útočících - vojínů). A ještě jedna skutečnost: od dob Paterovy edice objevil J. Šonka  (znám z osobní korespondence, pisateli vděčím i za většinu zjištění k paleografické stránce problému) ještě několik dalších vpisků a je možné, že jejich počet bude ještě rozmnožen. Zatím uvádíme: ,,breme - břiemě'', 22c48; zirzim - sršeň, crabro, 62b40; zizala - žížala, 65b12; flaška, 279a18; chlípa, 293c2; izok, 316b37; levá, 321a43 a struhař, 479b20.

,,Pravé'' i ,,podvržené'' glosy mají společné to, že jsou téměř prosty theologických (křesťanských) momentů. Je čerpáno - najmě v glosách A - zejména z oblasti řemesel, zpracovávajících látky a oděvy. Proti ,,B'' se jeví v ,,A'' převaha výrazů z lékařství, zoologie, botaniky, stavebnictví, zemědělství a dalších různých zaměstnání. Glosy ,,B'' si zase libují daleko více v oblasti mythologie, lidského těla, sexuálních vztahů (!), společenských poměrů, umělecké činnosti, kalendáře, meteorologie, rodiny, přírodních jevů a také pojmů abstraktních.

Lze jistě namítnout, že tyto výsledky jsou již známy a že přesně odpovídají záměrům potenciálního padělatele, který tu chtěl dokázat vysokou kulturní úroveň našich slovanských předků, pokládaných hlavně v dobách osvícenecké textové i historické kritiky i v dobách positivismu za značně nízkou - neprávem, jak dávno dokázaly objevy archeologů. Pro stáří a původnost glos B svědčí i další dávno ověřený fakt: národy, které již žijí plným duševním životem, pěstují epiku, lyriku, drama a vůbec ,,krásnou'' literaturu dříve než naukovou prózu. ,,Nebeský aparát'' MV je ovšem také značně bohatý; tím se ostatně liší, jak o tomu bude ještě řeč, MV výrazně od RZK.

Co je výše řečeno, neznamená ovšem, že by ,,praktická'' část života byla v B glosách vůbec pominuta. Zde je možno uplatňovat these zdravého, normálního lidského ,,common sensu''. Proč by Hanka nebo jiný falsátor vpisoval ,,podezřelé'' výrazy jako ,,blenie, cebole, cebulář, černidlo, diera, drob, hace, hlemýžď , hořčice, hrábě, húba (lesní plod), húně, chléb, jablo, jáma, jircha, klešče, koláč, kopřiva, kozlec, kramář, krčma, krčmář, kúdel, kuřie noha, lahvicě, lék, lékař, liesky, lopata, luk (tj. česnek), lúže, lyžicě, máta, mest (mošt), mol, moře, motýl, nemluvně, nevod, niť, okap, olij, opasek, ořechy, ovce, palec, páv, pazdeřie, pekař, pelyň, peniez, pero, pícě, pláč, pletu, plot, podražec, prach, puchýř, pýř, prach, řebří, řešeto, rty, sádra, skoták, sekyra, skříně, slep, sluka, snieh, špína, srp, stádo, strúha, ščepaři, ščerk, těsto, únor, uzel, velblúd, věno, vrchy, žabka (nástroj)'', a mnoho jiných. Také si nedovedu vysvětlit, proč vložil ,,padělatel'' do MV tolik pojmů sexuálních.

Naopak nacházíme i v glosách A dosti případů, z nichž by se dala slušná kulturní úroveň našich předků rovněž vyvodit, i když výběr příkladů by byl užší.

b) Zde se můžeme zmínit jen o nejdůležitějších a nejnápadnějších znacích, protože bližší zkoumání, jež bude musit být jednou provedeno, není nám možné, neboť nemáme po ruce originál glos. Také by se tato práce vymykala z jazykového rozboru.

Zvlášť významné je, že glosy nepocházejí od jednoho písaře, ale že se tu projevuje odlišný rukopis čtyř, pěti, nebo ještě více osob. Popisovat ,,ductus'' každého písaře nám není možné. Podle ústních i písemných sdělení Šonkových lze tu však odvodit tato základní pravidla:

1.
všichni písaři se účastnili práce na glosách A i B.
2.
Jeden z písařů, jejž Šonka  označuje jako ,,béta'', se soustředil na ,,praktické'' glosy A i B. Z tohoto komparsu by snad mohlo být napadeno jen ,,kamy'' - kámen. ,,Podezřelé'' glosy ,,Bělboh, luby, taže, Morana,  lúticě, jarý, stehu, tvrď, chrabrost, letnicě'' pocházejí od jiného písaře ,,alfa'', ale rukopisem zcela jiným jsou vpisovány nebo malovány též glosy stejného ,,typu'' (tedy opět ,,podezřelé''). Byl by to písař ,,gamma'': ,,žestok , bratr rodný, sestra rodná,  Morana, ječmy, živok ,vojevody, příje, jeseň''. Ale stejnou rukou byly vpisovány i glosy, jež Patera bez dalšího uznal za původní: taška, jilce, klubko, doch (došek), svesť, odřieti, klí, pleci, chmelišče, rys, dlaň.
3.
Razury,  obtahy a přepisy jsou dosti početné, ale tento jev se netýká jen glos B, ale i A, ba i slov latinských a německých.
4.
Významné jsou tyto drobnější postřehy: někdy je text smýván, ale původní vpisek - identický s novým písmem - je dosud čitelný (např. glosa ,,čápě'', asi též ,,skóra - kůže''). Glosa ,,strýna'' byla radována a potom napsána vedle, ale jiným rukopisem. Heslo ,,měna'' bylo původně nadepsáno, později však znovu napsáno, ale pod textem. Podrobnějším zkoumáním zjištěno, že glosa ,,Svantovít'' je původní; pro přepis z jiného slova není dost místa. Složeniny  s ,,blaho'' jdou za sebou a pocházejí až na jednu výjimku od téhož písaře. Slovo ,,drn'' (134b28) je obtaženo a bylo pokládáno za falsum, ale totéž je ve 134b29 bez obtahu jako glosa A. Občas je v MV totéž slovo, ale psané různým rukopisem (,,mosazný''). ,,Lichoplesy'', jak již řečeno, nacházíme v A i v B.
5.
Je nutno rozlišovat mezi glosami ,,nově(?) připsanými'' - ve skutečnosti malovanými barvou (dnes víme, že právě barva mohla být velmi starou psací látkou) a mezi těmi, jež vznikly vyškrábáním původního latinského nebo německého textu a nahrazením textem českým. Tyto případy mohou být ovšem brány za podezřelé ještě dnes. U Patery jsou řazeny glosy podle abecedy, ale J. Rieger  (strojopis k 1.1.1977) je sestavil podle latinských předloh a vyšel mu anagram (akrostich). Je tak obscénní, že od přepisu upouštíme. Je to jakási ,,středověká sexuologie v kostce''. V anagramu by bylo též skryto jméno písaře Vacerad a.
6.
Z toho všeho, co tu bylo řečeno, plyne logicky: jestliže jedna jediná glosa, psaná určitým způsobem, je uznáná za ,,pravou'', je nutno stejně posuzovat všechny ostatní vpisky, pocházející od téže osoby.

c) - sémantický výklad některých glos. Zde si povšimneme: vpisků vyjadřujících příbuzenské vztahy, glos mythologických a posléze ostatních slov, jež jsou buť pro posouzení původnosti MV B zvlášť důležitá nebo jež vzbudila námitky.

Příbuzenské vztahy: pro MV je nutno - stejně jako pro každý text vysokého stáří - akceptovat dvě zákonitosti: 1) starší formy těchto termínů a 2) jejich větší počet. S bodem 1) tu ovšem souvisí hlavně námitky proti slovům ,,neti'' - neteř a ,,sesti'' - sestra. O těchto původních r- kmenech jsme mluvili v kapitole o ,,skloňování v ostatních sporných textech''. Zde ještě doplňujeme: pro ,,neti'' je možno vidět doklady v onomastice, v MJ typu ,,Netín'', lužické ,,Nečin''. Výklad, který se tu obvykle podává (ze ,,vznítiti'' apod.), je méně pravděpodobný; náslovné ,,z-'' v některých dokladech se dá vysvětlit jako ustrnulina z původních obratů ,,z Netína'' nebo ,,vz Netín'' aj. Jinak jen stručně opakujeme, že se tu původní sufix -ter změnil, stejně jako u ,,máti, dci'' na -ti: tak viz u Shevelova, str. 360 a 362, dále Kuznecov, Očerki po morfologii praslav. jazy., Moskva 1961, str. 52, kde se ,,sesti'' přímo uznává za starý r-kmen; dále Meillet, Études II, str. 405, kde se v těchto souvislostech uvádějí příklady: ,,máti, dci, řec. patér, brat7, sestra, jetry, dever, svekry''. Leccos z toho ovšem přešlo pod jiné vzory. Historii výrazů jako lužické ,,sotša'' a polské MJ ,,Zwiastowice - Schwesterwitz'' by bylo třeba ještě prověřit.

Poučné jsou i další termíny z tohoto okruhu. Máme v MV ,,bratr rodný'' tj.  ,,germanus frater'' k rozlišení od ,,bratří'' jako členů  celého rodu. Proto ,,germanus'' = pravý, skutečný. Týž termín je ovšem i v RZ, kde je ,,sestra rodná'', i to v MV. ,,Vsě'' (nebo ,,všě'') čeleď = omnis familia, tedy ,,celá rodina s čeledí'', vše co patří k raně feudálnímu sídlu. Doznívá tu ještě řecké ,,telos'', litevské ,,keltis'' - tlupa, oddíl (i v jiných významech). ,,Deveř'' (nebo ,,dever'') = mariti frater, bratr manželův, bývalo psáno i ,,děver'', opět význam původní. Dnes je tento vztah, stejně jako v jiných případech, zjednodušen na cizí  pojmenování ,,švagr, švagrová''. Družec - affinis, příbuzný, přidružený; MV má i glosu ,,přievuzný'' - agnatus, značí bližší, pokrevní vztah. Macecha - noverca k základu ma-t, viz ,,máti''. Pastorek - filiaster, privignus; etymologických výkladů je několik a každý vyvolává nové námitky i problémy. Snad je tu ,,pa-'' a základ ,,ster/stor'' - vedle postavený, stranou jsoucí. Praščeď - progenies, potomstvo: ,,ščedie'' je v Lib. pror. ,,Prvenec'' (nebo prvěnec) - provorozený syn, je i v RZ. Jak je vidno z této glosy, bylo původně užíváno jiných výrazů než ,,baťa'', které nepochybně značilo ,,starší bratr'' až mnohem později. ,,Sirotci'' - s archaickým sufixem -ot-; Snacha - překládáno v MV jako ,,pronuba'', vlastně ,,žena zařizující zásnuby'' nebo ,,která uvádí snoubenku do domu manželova''. Etymologie ,,snachy'' je opět dosti nejistá; nejlépe se zamlouvá spojitost s lat. ,,nuptiae'' - sňatek, řecké ,,neuron, nymfé'' (Hoffmann , uv. etym. slovník). Glosa tedy neznamená ,,synovu manželku'', ale spíše ,,kmotru'' nebo ,,svědkyni sňatku''. Byl by tu velký archaismus . Strýna - amita, basa soror matris. Význam značně kolísá: teta, sestřenice, sestra matčina. Slovo dodnes existuje v laštině a na východní Moravě. Podle Machka to může být i otcova švagrová nebo bratrancova teta. ,,Svekry'' = socer a socra; snad je nutno číst ,,svekři'', tj. tchán atchyně, manželovi rodiče. Povšimněme si rozlišení proti ,,dever''. Svesť = glos, viri soror, sestra manželova. Podle Šaura jde o ,,sestru manželčinu'', ale ,,soror mariti'' je i jednou v glosách A, podruhé shodně s výkladem Šaurovým. Tesť - socer, ,,tchán, který provdal dceru''. Význam tedy ,,správný''. Šaur se mylně domnívá, že slovo ve staré češtině nebylo. Viz ostatní slov. jazyky a staropruské ,,tisties''. Vnuk - nepos, bez odchylky. Zelva - uxor filii, nurus, manželka synova, snacha. V MV tedy odchylně, běžně spíše ,,švagrová, sestra manželova'', tedy bráno se stanoviska novomanželky. Konečně ,,jatrvenicě'' - žena manželova bratra (synnymfos). MV je tedy na tyto pojmy neobyčejně bohatá, a co je ještě důležitější, svým způsobem důsledná: není tu ani jeden případ, aby bylo pro týž vztah užito dvou nebo více termínů.

Mythologie MV:  byla podrobována nejostřejší kritice. Hanka prý tu stvořil jakýsi český Olymp; aby dodal staré české a slovenské kultuře zdání co nejvyšší úrovně, vymyslil (?) prý jména nejrůznějších božstev vyšších a nižších, pro něž není nikde dokladu....atd. Obránci ukazovali tu na rozdíl námi již zdůrazněný, který se tu jeví proti RZK, kde nikde - kromě snad sporného ,,Vítěz e'' v RZ - není žádné pohanské božstvo nikde pojmenováno.

I kdyby byly mythologické výrazy MV zcela vymyšleny nebo vytvořeny přizpůsobením staré latinské nebo řecké terminologii, nenásleduje z toho důkaz podvrženosti; víme přece, že i jiní stč. slovníkáři, zejména Klaret, byli takovými novátory. Ale jména MV jsou zvláštní, namnoze temná; jindy pozorujeme, že jméno žije dodnes, ale v jiném významu, a to buď pejorativním (ďas -v MV ochranný duch, dnes netvor, zloduch) nebo umenšeném (sem asi patří Krt - krtek, čert).

Ke snazší orientaci rozdělíme mythologické glosy MV na tři skupiny: do první řadíme ,,vyšší božstva'': Bóh (zde míněn křesťanský), Bělboh, Živa, Perun, Radihost, Svantovít, Trihlav, Veles (imago hircina - modla pastýřů), a snad Země - tellus, bereme-li slovo jako OJ. Vedle toho další, jež by mohla být předmětem námitek: Porvata (= Proserpina), Příje (Venus), Letnicě (Latona v přeneseném významu ,,bohyně léta''), Chliba (Salacin), tj. pohanská bohyně mořská, Svoba, Děvana, Lada, Svor, Sytivrat, Stračec. Do druhé skupiny počítáme božstva nižší, démony: ďasi, běsi, Morana  (též v RK), morúsi, saň, skřet, světlonošě, světlušě, šetek, vesna, vlkodlak, vrah (diabolus), méně obvyklé ,,bóže'' (dle Palackého a Šafaříka doloženo ve stsl.), dvétělec (duch, který se může odpoutat od těla, ,,dvojník''), vzpěši (slovo velmi záhadné, ,,triptes'', noční můry, jež klamou lidi ve snu. Konečně sem zahrnujeme různé pojmy náboženské nebo mystické: obecně doloženy jsou ,,kúzni'' (kouzla, zlé myšlenky aj.), črnoknižník, hadači, navazač, ptakopravcě, šelma (pestis = původně mor, velmi správně!), tryzna, věščby, věštec, vlchvicě, znamenie (omen), žalé (nenia, žalozpěv), žrtva a netopýři, tj. tajní pohanští modloslužebníci, idolorum cultores.

Již z tohoto výčtu vidíme, že většina sporných výrazů je dobře doložena. Kromě jmen, jež jsou běžná v každé odborné příručce ke slovanské mythologii, uznal J. Polívka (Atheneum 5, 1888, str. 265 v recensi knihy G. Krekovy, Einletitung in die slawische Literaturgeschichte, Št. Hradec 1887, tyto názvy doložené: Prija, Lada, Stračec (u Morlaků), Porvata (s tímto jménem si Palacký a Šafařík ještě nevěděli rady a myslili, že je tu adaptace podle latiny) a Děvana.  Cituje se zde ovšem literatura, kterou prý Hanka ,,mohl znát''.

Povšechných, spíše psychologických argumentů pro pravost těchto glos je ovšem nemálo. Nedovedu si třeba představit střízlivého, stále při zdi se držícího Hanku jako tvůrce jmen typu ,,vzpěši, Sytivrat, Svor, Stračec'' aj. Výmluvné je také, že se v MV nevyskytují božstva, jež se pokládají za východoslovanská: Dažbog, Stribog, Svarog, Semargl. Konečně se lze opřít o autoritu V.V. Ivanova a V.N. Toporova (Slavjanskie jazykovyje modeliruščie semiotičeskie systemy, Moskva 1965, str. 11 a hlavně 53. Tato kniha cituje materiály z Dlugoše, Hájka, Neplacha a MV. I když pisatelé projevují skepsi potud, že některá jména prý mohla být konstruována podle latinských a řeckých názvů, že tu může jíž o shody zvukové, že MV může být mladší - v některých částech - než Dlugoš a že v 19. století vládla romantická, idealisující nebo archaisující  tendence, není tu nikde jmenován Hanka jako přímý falsátor; spíše tu čteme narážky na úpravy, které prý prováděl ve svém Mudrosloví Čelakovský . Pisatelé zanesli do své knihy, ponechávajíce věc tak říkajíc ,,in aperto'', tato jména: Perun, Svantovít, Radegast, Triglav, Chors (= Skvor MV?), Chlipa, Živa, Bělbog (toho upřeli Čechům neprávem, viz MJ Bělbožice aj.), Děvana,  Lada, Letnicě, Morana -  Morena, Porvata, Příje, Stračec.

Nyní k některým otázkám speciálním. Bohužel nelze mnoho čerpat z odborné literatury, zejména české, protože naše věda se glosami B vlastně vůbec nezabývala. Seriosně tu postupoval vlastně jen Erben . Věc souvisí též s tím, že snahy o rekonstrukci praindoevropského náboženství, jak o to usiloval hlavně Ad. Kuhn  a jeho škola, jsou dnes pokládány buď za násilné nebo za něco překonaného; nelze to však činit všeobecně.

Živa: přímý doklad u Helmolda  I, 52 (bohyně Polabanů). Na archeologický nález  na Vyšehradě upozornil v souvislosti s MV již J.E. Vocel, ČČM 21, 1847, str. 649 nn. Vlivy polabského náboženství na MV konstatoval též J.Jireček, ČČM 38, 1863, str. 157. pozn. 3 (řadí sem i glosu ,,drozen'', ač tento tvar existuje i v českých nářečích, též jako OJ; častější je ovšem ,,drozd''). J. Stanislav, Slovenský juh II, str. 605 odvozuje z Živy též osadu jménem Zsivai Maior; ke jménu má poznámky též Kott V (Zoja, Hoja?). Dlugoš (vydání J. Dabrowského, Varšava 1961, kniha I, str. 166 jmenuje též Živu, dále i Ladu, Děvanu  a Marzanu - Morenu. Věcně jde nepochybně o bohyni zemské úrody.

Bělboh: opak Černoboha, jenž v MV není, ale je zcela nepochybný. Viz výše osadu ,,Bělbožice'' (Profous). Dále i Praslov. slownik, Polská akademie věd 1974, sv. I, str. 238 nn. Dvě hory ,,Běly Bog'' a ,,Carny Bog'' uvádí Muka I, str. 56 - jižně od Bautzenu.

Morana,  Vesna: otázka byla řešena v souvislosti s RK.

Porvata: U. M. Rudnického, Praslowiansczyzna II, Poznaň 1959, není uvedena. Dodnes však existuje polské Porvon a Porvan = čert. Nějaké vztahy k podsvětí tu jsou, protože i latinská Proserpina, ztotožněná s řeckou Persefonou, ,,uváděla lidi do podsvětí'' (pro - serpo). Moszyňski, uv. spis, II, str. 352 ukazuje, že polské ,,porywanie'' vyznačuje stav ekstatický: oheň při lidových slavnostech účastníkům při jejich rozrušení neškodí. Znal tyto věci Hanka? Etymologicky patří slovo ke slovesu ,,rváti'', uchvacovati. Sufix -ta má ještě archaický aktivní význam. Do etymologické rodiny náleží ovšem též ,,rýti, ryvný'' atd.

Příje, Lada: obě jsou u Rudnického citovány. Lada je bohyní sňatků a lásky. Příje - bohyně milostné rozkoše. Proto jsou v MV obě glosy rozlišeny. Etymologie ,,Příje'' (z toho i ,,příjice'') je jasná. Kořen je i v ,,přáti'', pr6jati, polsky przyjač, slovensky ,,prijatel'', původní ,,pri'' = míti rád. Prapříbuzná je asi i předložka  při- a Pr7v7 - prvý. V germánských jazycích Freya, frei (Holub - Kopečný s.v. ,,prvý'' a ,,přáti''. Dále řecké prays, praynó, indické prinati - těší. U Karplukové zachováno i ženské jméno ,,Prina'', str. 109 a 110. Pochopitelně i české ,,přízeň''. Kořen ,,fri'' je i v avestštině, takže tu lze vyvozovat dávné vztahy slovansko-íránské. Výpad Machkův proti MV a Hankovi (s.v. ,,příjice'') a Šmilauerův (u Machka) je tedy zbytečný, neboť slovo není ani fiktivní, ani převzaté z němčiny.

K ,,Ladě'' má některé cenné postřehy S\lawski, ES, 4, 419 s literaturou a mnoha doklady; na str. 421 však naopak popírá, že by šlo o staré božstvo. Jinak L.V. Kurkina,  Etimologija 1976, str. 22: ,,lado lado'' znamenalo ženu, ale i dívku, ba i manžela. Původní význam se však ztratil a zůstal jen smysl citoslovce:  křik, vyrážení výkřiků. Slovinské ,,lado gnati''. Souvislosti jsou zcela jasné, ale pozůstatky nějakého orgiastického kultu jsou zřetelné.

Chlipa: tj. ,,Salacia'',pohanská bohyně mořská. V římské mythologii jde o choť Neptunovu. Slovo je odvozeno od salio - skákati podle tryskající vody (L.F. Saska  a F. Groh,  Mythologie Řeků a Římanů, Praha 1938, str. 244. Český výraz je doložen, ale významy kolísají. Podle Gebauera je ,,Hliba'' (Slovník) ,,nějaký had'' (možná mořský?) Sem asi náleží též Hájkova bohyně Klimba. Podle Machka je ,,klibna'' koňská maškara v masopustním průvodě. Ježto je kůň zvíře zasvěcené Poseidonovi i Neptunovi (symbol vysoko se zdvíhajících vln), máme další žádanou spojitost. Snad uctívali Chlipu Slované přímořští -- stopy vedou opět k severu. Kořen slova ,,Chlipa'' (ostatní výrazy jsou zřejmě zkomoleny) je jasný: stč. i novočeské chlípný, chlípati - býti rozmařilý, ale původně je tu reminiscence na přílišné pití (chleptati, chlístati, chlopať, chloustati, chlpať). Slovo nabylo později smyslu pejorativního. To je běžný sémantický postup: srv. i ,,vilný'', původně k ,,víla''.

Bohyni Svobu vykládají nejčastěji jako ochránkyni svobody, tedy zosobněná ,,Libertas''. Tak dokonce i L. Niederle, Slovanské starožitnosti II, 2, str. 481, pozn. 4 (podle J. Grimm a). Zde se vykládá, že etymologicky sem patří i ,,Slověnín, Slované'', ale s tím nesouhlasíme. V názvu je nepochybně základ zájm. ,,svůj'', takže původní smysl je ,,ochránkyně svojství'', vlastního majetku. Dokázali jsme již, že pojem ,,svoboda'' je chápán skoro elementárně, jako ,,možnost chodit, kam se zachce'' a vůbec být pánem svého já, tedy nikoli všelidsky a všenárodně, jak to viděli obrozenci. Starohornoněmecké ,,swaba = volný''. Jako české ženské jméno cituje ,,Svobu'' Karpluková, str. 109.

Letnicě: slovo žije dodnes jako ,,svátky svatodušní''. Přešlo tedy i do křesťanství jako mnohá jiná. Naprosto nelze souhlasit s míněním, že je tu mechanický přepis, vyvolaný podobným zněním římské ,,Latony'', řecké bohyně ,,Létó''. Jméno ,,Letnica'' je třikrát doloženo u Rosponda (Slownik nazw geograficznych Polski zachodniej i pólnocnej, Vroclav - Varšava 1951), je též u Karlowicze III, str. 29, kde se však považuje neprávem za umělý výtvor. Správněji Krek, Einleitung....2, str. 415, kde je ,,let6nica'' jako svátek slunovratu. Praslovanské ,,zaletěti'' - veseliti se, ,,Letná'' - místo utěšené, stsl. ,,lět6'' = je dovoleno, staroirské ,,lith'' - slavnost. ,,Zálety'' nejsou k ,,letěti'', ani nemají původně pejorativní smysl (Holub - Kopečný i Machek).

Zcuor - Osiris, rex Aegyptiorum, interpretatur pauper (král Egypťanů, vykládá se jako ,,chudý''). Tato glosa skýtá těžko řešitelný problém, text je asi zkomolen a náš výklad je spíše dohad než dostatečnou argumentací prověřený důkaz. Kromě toho je tu další potíž: písmeno ,,c'' není totiž jisté, lze tu číst také ,,t''. Různé možnosti: Lze vyjíti ze jména božstva ,,Chors'', iránské ,,chvar'' - světlo, slunce, indické ,,svar'', totéž, k tomuto základu i ,,sv6t'' a možná i ,,kvésti''! Dokonce se nedá vyloučit ani příbuznost s adj. ,,chrabrý''.  U Kozierowského II, 1 čteme ,,Karas'', luž. ,,Karsz'' aj., v maďarských textech ,,Keores, Kuares''; o tom Ivanov a Toporov, výše uvedený spis, str. 18, pozn. 31. Musili bychom pak uznat, že i západní Slované ctili toto božstvo. Je tu však podivná spojitost s latinskou glosou, kde se mluví m.j. o ,,chudobě''. To by mohlo nějak souviset se slovem ,,schoř, skoř'', jež se však uvádí ve spojitost buď s židovským ,,schore'' - ukradené zboží nebo s ,,tchořem''. Kdyby tu byly nějaké vztahy, nebyly by dosavadní etymologické výklady ,,tchoře'' (stč. i ,,dchoř'', zvíře se smrdutým dechem) správné. Nikam asi nevede ani ,,škvor'' - hmyz, vydávanící vrzavé, škvrčivé zvuky. Bude tu třeba dalšího filologického zkoumání.

Krt asi souvisí s ,,čertem'', bylo by tu paralelní ,,k'''. Původní význam byl i zde ,,kladný'' (viz naši úvahu k ,,ďasům'' aj.). Příbuzné je jistě ,,křísiti, křepký'', jistě i křez, křes, něm. Kresse - rostlina jedlá nebo léčivá. Stopy je možno hledat zase na severu, ač ovšem kořen je patrně praindoevropský (řecké ,,kraipnos'' - křepký, lat. ,,creo'' atd.). Kořen ,,ker'' je tu však odlišný od dřívě již uváděného ,,ker/kor'' - lámati, řezati. Tyto úvahy dávají za pravdu Erben ovi (ČČM 31, 1857, str. 281), který sem řadí ještě germ. Krodo, litevské ,,kurti'', perské ,,kerden'', možná i ,,Krak, Krok a skřet'' (též v MV). Původní význam tedy byl ,,konatel, křisitel''. Po vítěz ství křesťanství by byl tedy ,,Krt'' degradován na ,,krtka'', snad proto, že je černý a žije pod zemí; proto připomíná i ,,čerta''. Na podporu této teorie se může uvést i to, že slovanské jméno ,,krtek'' nemá v jiných ie. jazycích obdoby: německé ,,Maulwurf'', řecké ,,spalax'', latinské ,,talpa'' atd.

Sytivrat je glosa opět sporná. Je možné číst ,,Sitivrat'', jak myslili Palacký a Šafařík, ale nedá se vyloučit ani přepis ,,Žitivrat''. Pro čtení ,,Si-'' se vyslovil Erben  (uv. čl. str. 276) vzhledem k výrazům ,,prosinec, siný, Sitová, Sitové, Sítiměř, Sitno, Sitičná, Siť'', snad i německé ,,Zeithen'', dále cituje z C. dipl. Fuldensis 274 Zitenmorotenstemi - Sitivrat (,,v'' se změnilo na ,,m''), dále i ,,Saeteresbyrig (tj. -burg, str. 281 Erben ova článku). Potom by se dalo přičíst sem i ,,síra, sirný'', vše k základu ,,sei/soi''. Ale etymologové vykládají dnes ,,Sitno'' atd. spíše k ,,sítí, sítina''. Proto bychom se přiklonili k obvyklejší interpretaci a ke čtení ,,Sytivrat''. Sem potom slovanské ,,syt7'', lat. ,,Saturnus'', stind. ,,Satjavrata'', litevské ,,sótus''. Slovo je správně a celkem běžně tvořeno jako ,,slunovrat, kolovrat'' atd. ,,Sytivrat'' by tedy byl ,,bůh, navracející sytost''. Nejde tu samozřejmě o výpůjčku relativně pozdní latinské představy o ,,Saturnu'' jako božstvu, symbolisujícího návrat ,,zlatého věku'' lidstva, ale o prosté vzkříšení přírody po zimě, obnovu plodivé síly, zasetí, růst obilí atd.

Stračec, Sytivratóv syn je u Erben a vyložen jako ,,Strakoš, strakapúd, strakopút, sorokopul7''. Byl by to vtělený Triglav, pták věštný; je tu srovnání s Beowulfem; pták tříbarevný (bílý, černý a zelený) by znamenal nebe, zemi a podsvětí. Také v latině je Picus, syn Saturnův. Výklad je to velmi důvtipný, uznaný též J. Grimm em, ale sotva jediný. Strakapúd totiž není zelený, ale černobílý, jen hlavu má červenou jako všichni šplhavci; leda by se tu mátla se strakapúdem i žluna.  Domnívám se, že tu jde spíše o ptáka bohům zasvěceného než o božstvo samotné. Dalo by se uvažovati také o tom, že ,,Stračec'' odpovídá římskému Vertumnovi nebo Floře, bytostem symbolisujícím svou pestrostí (strakatostí) živé barvy v přírodě po návratu jara i léta. To by dobře vázalo na ,,Sytivrata''.

Jarobud (Demetrius) souvisí ovšem s Demetrou, matkou zemí a zdá se obdobou řeckého Triptolema nebo Demofoonta, heroů, které bohyně naučila orbě. Jméno ukazuje na ,,bujaře se probouzející přírodu''. Složenin  s ,,-bud'' je více než dvacet, komponent ,,jaro-'' je ještě početnější. Buď tedy je slovo skutečně nadmíru vhodným převodem toho, co chtěl pisatel říci, nebo je i tu praindoevropská souvislost.

Ani o ,,Děvaně'',  dceři Perunově a Letničině, nelze říci mnoho určitého. Slovo samo žije opět v polštině, ale ,,Dziewanna'' značí podle Karlowicze spíše ,,divoké maso''.Zaznamenáno je však též ,,Dziwno = Dianenberg'' u Rosponda, Slownik.... str. 67. Skutečně je ovšem Artemis i Diana dcerou Diovou (= Perun) a Latoninou (= Létó, Letnicě) a ochránkyní dívek. Ale jde-li tu o ,,synkretismus'' starobylý nebo novodobý, netroufáme si rozhodnout.

Velmi problematická glosa je ,,Jasni'' (původní starý i-kmen?), přepisováno též ,,yessen'', jeseň, podle slovníkáře ,,Isis, bohyně země''. U Dlugoše (uvádí Rospond, Mowia..... str. 156) je ,,Yesza'' vedle dalších božstev ,,Lyady'' a ,,Nyje'', které v MV nejsou. Jinde jsou i formy ,,Yesse'' a ,,Yassa''. Spojitost s ,,jasný'' je zřetelná, též se stind. ,,yas - slavný, jasas''. Není myslím důvod oddělovat ,,jasný'' od ,,jásati''. Ale bližšího rozboru se tu zatím neodvažuji.

Z nižších (démonických) bytostí je nutno se hlavně obírat glosou ,,ďasi'' = genii, tedy ,,ochranní duchové''. Vedle dnešního významu slova ,,ďas'' je to označení dosti překvapující, ač jsme byli již několikrát svědky obdobného sémantického vývoje. Od dob Zubatého (I, 2, 62) se trvale přepisuje z knihy do knihy etymologie ,,ďas'' - zkrácenina z ,,ďábel''. Slovo se tedy odděluje - proti našemu přirozenému jazykovému cítění - od rodiny patřící k ,,děsiti, děs''. Vedle toho existuje ještě stč. ,,poděsiti'' - zastihnout a ,,proděsiti'' - probodnout; sch. ,,desiti'' zařídit a ovšem ,,desn7'' - pravý. V tom je zdánlivě velký zmatek, jako by tu byla spojována slova k sobě nepatřící. Ale výklad Zubatého je určitě mylný. Odporuje mu již i znojemské ,,zďasiti'' (Kott, Dodatky I), dále fakt, že i v lužičtině je ,,djas'' a v polštině ,,diasek'' (v jiných slovanských jazycích nebylo slovo dosud objeveno). Konečně sch. ,,džasnúti'' - žasnouti'' se vzácnou výjimkou skupiny ,,dž-''. Valašsky je ,,ďas'' i ,,ďách'' ve významu odlišném, neboť ,,ďábel'' je tu opisován jako ,,ten zlý''.

Nejdříve je nutno uvést spojitost tvarů ,,ďas - děs''. Není to snadné. Takové dvojice jsou v češtině, slovenštině i v polštině: jemalo - omelo (jmelí), jeseň - jaseň, snieh - sňah, viera - viara, děd - ďad - dziad, žlab - žleb, žal - žel, podla - podle, snad i dáti - dieti (aspoň v některých variantách), ba i Čech - Čachy, Lech - Ljachy; ruské pjastaťsja - pěstún, djadja - děd. Někdy může jít ovšem o vývoj z nasálů. K hláskoslovné stránce problému viz zejména: Komárek, HM, str. 21; Trávníček, HM 100; L. Novák, K najstarším dejinám slovenského jazyka, Bratislava 1980, str. 180 nn. a G.Y. Shevelov, uv. spis, str. 172 nn. V bulharštině je ,,vďasno - vpravo'', ve slovinštině prý našel P. Skok  75 takových příkladů. O staré depalatalisaci mluví v této souvislosti E. Eichler, Studien zur Frühgeschichte slawischer Mundarten zw. Saale und Nisse, Berlin 1965, str. 45 (příklad ,,mělký - mjalki'' aj.). Věc souvisí též s širokou výslovností starého slovanského ,,ě''. Zdá se, že isoglosa  forem na -a- prochází opět severními územími, tedy přes Polsko - Polabí - Lužice i Čechy, ba i Slovensko, a s výběžky do dalších zeměpisných sfér.

Nejpravděpodobnější etymologie vyjde z řeckého ,,da, dai'', kdy řecké dlouhé ,,á'' odpovídá zhusta slovanskému krátkému ,,a'', kdežto ,,ai'' má střídnici ,,ě''. Starý základ je v ,,dai-ó'' - uděluji (patrně rozdílné od homonyma,  které znamenalo i ,,páliti'' - i to ve slovanském ,,Dehna. dehet'' aj.). Prapůvodní význam není jistý, snad ,,chápati, bráti'' (určitým způsobem). Vedle známého ,,daimón, démon'' je u Archilocha i ,,daémón'', tj. ,,rozumějící''. Daimón může mít v řečtině smysl po ethické stránce kladný i záporný, takže analogie  s našimi ,,ďasy'' a ,,děsem'' je očividná. K týmž závěrům došel již Šercl v uvedeném spise. Vliv církve na sémantický vývoj slova se zřejmě projevil i zde (v jiných spojitostech o tom též P.G. Bogatyrev, Voprosy teorii narodnogo iskusstva, Moskva 1971, str. 284 nn.). Další deriváty  našeho základu: řecké ,,déo'' - nalézám, stind. dakšina -s, gotské taihswa, ind. damsah - divotvorná síla, homérské ,,dénea'' = rady, úradky, ind. dasati = prokazuje poctu, dáasti - zdraviti. Nevím, proč bychom se nazařadili i slovanské ,,děkaťsja'', (doka = staroruský kouzelník), viz naši úvahu o OJ ,,Luděk'',  sem i ,,Děčané'' = Dasena, Daciane, provincia Dechinensis (Niederle III, str. 191). Dále doklady u V.A. Merkulové, sborník ,,Slawische Wortstudien'', Bautzen 1975, str. 136; už z výše citovaných dokladů vysvítá, že základ ,,dai-'' mohl býti též oslaben: homérské ,,dekto'' - uchopil, latinské ,,dexter'' - pravý, tj. ,,desn7'' ve slovanštině, značilo nejčastěji směr příznivý proti ,,sinister'' - levý (někdy se však toto hodnocení světových stran zaměňuje za opak). je i slovanské ,,des6n6c6 '' - nějaká nemoc, která člověka ,,popadne''; sem i řecké ,,dechomai'' a ,,didaskó'', lat. ,,doceo'' - učiti. Vykládáme tedy ,,ďasy'' jako původně ,,bytosti šťastně podporující'', proto i latinské ,,genii''. Sem asi patří též Hájkovi ,,Tasani''. Tvar možná vznikl prostřednictvím německého ,,dase''; pokus Flajšhansův vyložit slovo jako svévolný novotvar podle ,,Satana'' nelze brát vážně. Příbuznost slov ,,děsiti, ďas'' a snad i ,,žasnouti'' má svou analogii:  z řeckého ,,diakonos'' je jak ,,děkan'', tak i ruský ,,ďáček'' a sem patří i ,,žák''.

Vedle ďasů, búžat, morúsú, saní, skřetů, šetků a vlkodlaků (vše snad bez námitek) zná MV ještě slovo ,,vzpěši'', démony, kteří ,,klamou lidi ve snu''. Slovo je obtížné: Palacký a Šafařík je uváděli ve spojitost se ,,spáti''; u Klareta značí ,,spěch'' rychlého posla. Tento výklad by byl přípustný při čtení ,,vzspěši''. Ale nejpravděpodobnější etymologie sáhne asi k ,,pěšeti'' (Machek) ve významu ,,chřadnouti'' a ,,peštit'' - kazit (nesouhlasím s Machkem, str. 446, že by tyto výrazy byly z němčiny, viz i polské ,,pieszeč'' - chřadnout, sch. ,,opješati'', totéž. Sem je asi nutno přiřadit i ,,píchati, pěchovati, píst'' z původní base  ,,pei/poi'' po spojení s prehistorickými sufixy.  Význam podobný jako dnešní ,,tlačí ho můra''. Je ovšem nutno mít na paměti někdy smělý, někdy neumělý způsob tvoření slov  u starých kronikářů.

K doplnění magického obsahu MV patří ještě ,,kúzni'' = kouzla (cogitationes malas, machinas). Protože je v nové češtině jen ,,kouzlo'', s nímž si naši etymologové nevěděli rady, použijeme této glosy MV k vysvětlení věci, ač je ovšem možno získat poučení i v jiných slovanských jazycích. Jde o výrazy domácí, jak dovodili Ivanov a Toporov, uv. spis, str. 158. Původní base  ,,kou'' - kovati, kouti, stind. ,,kavi'', řecké ,,kyiés'' - tajný kněz, irské ,,goibniu''. ,,K7zn6'' - umění někdy prospěšné, jindy zlomocné. Kovář býval pomocníkem bohů nebo heroů. Stsl. ,,kovar6n7'' - mudrc, ale i šejdíř, kdo kuje pikle. U Georgia Hamartola ,,zlyje kozni'' (Istrinův slovník, str. 241). Je i forma ,,kyzn6'', Slawski III, s.v. ,,kužň''. Stsl. ,,kov6nik7'' - stasi astés, tedy asi ,,rozbrojník''. Sémanticky, i když ovšem ne etymologicky vůbec sem patří lužické ,,hudař'' - věštec, kouzelník, neboť i hudba měla magické prvky, viz i naše úvahy k ,,varytu''. Snad tedy dalo tajemné přítmí v kovárně vznik této staré metafoře. Kouzeň jako ,,podkamení'' udává Kott I, ,,kouzně'' - temná komora, kovárna v jižních Čechách. Zde i ,,kůzně zamýšleti komu'' - strojiti úklady, ,,kúzeň panská'', Kott, Dodatky I (doklad z roku 1670).

K jiným obtížnějším výrazům z MV podal námitky zejména V. Jagič , ,,Die Fälschungen in der MV des Prager Codex, Afsl. Phil. 3, 1879, str. 112. Pojednání má i paleografickou část, kterou tu pomineme. Poté popírá autor existenci bohyně Živy a vypočítává tyto ,,chyby'' nebo nedoložené výrazy sesti, neti; u-kmen y luby, věty, kony, koty, svekry, kry'' a souhláskové kmeny ,,ječmy, kamy, kory'', kdežto v glosách A je již ,,kremen, vápenný kámen, krokvy, mrkev, pánev, dratev a jatrvenicě''. Místo ,,kory'' žádá J. ,,kore'', ale ,,žezi'' - žízeň uznal za správné. Zavrhoval jako převzaté ze stsl. všechna komposita s ,,blaho-'' a dále vytýkal: ,,bodr, četa, dětel, drkolé'' (obé prý stsl.), hřez (ruské ,,grjaz''), chlast (csl.), knižný (rusky), drážní, chvorý (prý dle ruštiny), kruši (nom. plur., prý stsl.), obedraný, ruské obedranyj, mrščiny (ruské mor-), křín, letopisec, lukavá (vše z ruštiny), stejně jako ,,oboz''.

Podíváme se aspoň na některé: námitky k ženským u-kmen ům a mužským n-kmenům jsme se snažili vyvrátit již v kapitole o skloňování. Ke ,,koty'' doplňujeme chodské ,,kotyjš'' - ořezaný brk, Hruška, Dialektický slovník chodský, Praha 1907; ,,kony'' - konev - není, stejně jako ,,raky'' - rakev převzato z němčiny, protože pak by nemohla být vysvětlena příslušnost k deklinaci a stará deminutiva  typu ,,konévka, rakvice'' aj. Slawski spojuje sthněm. ,,channa'' s praslovanským ,,kony'', k němuž ovšem nepatří - zásluhou naší MV - značka předpokladu nebo nedoloženosti. S. správně upozorňuje na další slova téhož typu, u nichž o převzetí nebo výpůjčce z cizích  jazyků není řeči: matew (moutvice), panew, warzachew (vařečka) korzkiew -druh džbánu (souvisí s ,,čerpati''). Původní kořen je ko-, po rozšíření ,,kon'', dutý peň nebo nádoba, řecké ,,koilos'' s jiným prehistorickým souhláskovým sufixem,  sem i ,,kniha, konati (činnost od jednoho kraje ke druhému, Machek), předl. ,,cum, kom'', řec. ,,koinos'' - společný, ko-l-o'' atd.

Bodr, četa - bylo osvětleno při rozboru dílčích problémů RK.

drkolé - Machek uvádí východočeské ,,trkol'', drkolna = palice, základ tedy dosti plodný; stsl. dr7kol7.

Hřez: nč. ,,vyhřeznouti'', stč. též ,,hřieziti''; ve staré češtině byly také jiné prefixy.  Sem ovšem i ,,hroužiti'', ryba ,,řízek, hřiz, hřiž, hřezdík'' (= bahník) u Kotta, doklad z 16. století. Podle Kotta VI je ,,hřez'' přímo doložen u Sušila.

Chlast (svobodný mládenec, rusky ,,cholosťak'') je asi skutečně přímo nedoloženo. Kořen ,,chol-'' je ovšem i v češtině běžný, znamená asi původně ,,pěstovat, vychovávat'': stč. ,,ochlastilý'' - opotřebovaný, obnošený, je i ,,ochlaščený''. Sem i ,,pochylý, chýliti se přes nápadný kmenostup''. H.S. Kozierowski, Badania nazw topograficznych I, Poznaň 1916 upozorňuje na MJ ,,Chlastosz'' s etymologií ovšem nejistou a na MJ ,,Chelkowo''. Je nutno připojit i stč. ,,chlust'' - sluha. ,,Padělatel'' tedy projevil i zde znalost vývoje skupin ,,or, ol'' v češtině. Podle Šanského je ,,cholostoj'' praslovanské. Sémantický postup je obdobný jako u slova ,,holomek'', původně ,,svobodný mládenec'', ba lze i základy ,,hol-chol'' spojit v jedno. Tak nebo onak patří k ,,chol-'' i ,,chlap, chlapec, chaloň'' aj.

Drážní - proti Jagič ovu tvrzení je sloveso doloženo přímo, jak uvádí Malý stč. slovník. Existovalo vedle ,,drážditi'' a ,,drážiti'' (lev drážlivý  v RK, je nutno si povšimnout hláskového rozdílu proti MV, foneticky sem patří i ,,drozen'' proti častějšímu ,,drozdu''). Slovo je ovšem i v polštině, ukr., ruštině, aj., stsl. ,,dražn6'' - dráždění. ,,Když se ho dost nadrážnil'' Ezop 279.

Chvor: přímý doklad v Pass. 474, -v- je praslovanské a náležité, slovo bývá odvozováno z base  ,,guer'' (Holub - Kopečný). Dá se spojit s chrástem (chvrastie,  Čestm. a PV), ale i s ,,chvěti'' a ,,chvojí'', tedy něco chabého, třesoucího se. Novočeské ,,chorý'' je po disimilaci  a méně správné.

Kruši (úlomky) je opět přímo doloženo v Malém stč. slovníku. Je i známé staré pořekadlo ,,slaný jak kruch soli'', dále nářečové ,,krušec, rošec'', hanácké ,,kroch'', kruchý a samozřejmě postnominální ,,krušiti''. Ve slovenštině běžné, viz např. M. Majtánová,  Onomastické práce 2, 1968, str. 100 (Taszyckého sborník). Taktéž v polštině. Další doklad ve Velkém stč. slovníku 10, str. 423, s.v. ,,okrušiti''.

Nora: viz i naši úvahu ke ,,vnořiti'' z RZ. Všeslovanské; novočeský výraz by musil být převzat z MV. Už ,,vnořiti'' je sekundární, neboť základ je (ner)nor - prvé pro slovesa, druhé pro substantiva. Litevské ,,ner-ti'', náš ,,únor''. Podle Kopečného převzal slovo Jungmann z ruštiny. To je nepochybný omyl.

Křín - lilie: existuje ,,pokřín'' - mandragora, potok Křinice na Rumbursku. Přímý doklad by byl u Praska, Vlastivěda slezská I, 1888, str. 104, není-li to ,,křen''. Je OJ ,,Křinecký''. U Kotta VI jsou doklady z rostlinopisu 16. století, je tu i ,,křínovitý'' a výčet druhů.

Lukavý (původně ,,křivý'', ,,luk'' = oblouk, viz ,,luk'' z RK). Je kryto častými MJ: Lukovec, Lukavice. Z moravských nářečí doložil Slawski ES 5, str. 113 přímo.

Obedraný: přímý doklad nemám, na ,,obervati'' je jich ovšem mnoho. Je tu jerová odchylka, ale ta je i v ,,obeslati'' aj. Není to rusismus, neboť Kozierowski II, 1, str. 76 uvádí ,,Obedraný'' jako polské OJ.

Oboz je kryto místním jménem ,,Obez'' u Votice. ,,Obvoz'' je u Kotta II. Polské ,,obóz'' - tábor , vozová hradba. Též MJ u Rosponda, Slownik nazw...... na str. 218 = ,,Husarenkamp''.

Mrščiny - v MV značí ,,plisování'', záhyby u šatů, všeslovanské, sem ,,smrštiti se''. Podle Kopečného je ,,vráska'' novotvar po změně ,,mr-vr'' (?). Tak i v polštině ,,marszczony'' - technický termín pro košili řasenou proti hladké. Poměr (v češtině) mezi ,,mršč-'' a ,,mrašč-'' je týž jako u ,,mrak - súmrk'', RK. Stejně u základu per- perti, práti, práce. V stč. je ,,smraskalý'' samozřejmé vedle ,,smrsklý'' aj. ,,Mrštinka'' nebo ,,mrščinka'' u Kotta, Dodatky III, z r. 1628 - způsob vyšívání zadrhovaným stehem, kdy se tkanina přechodně smršťuje (nebo ,,mraští'') jako lidská tvář, nabírající k pláči. Tedy vývoj metaforický.

Bodr - viz ,,bodrost '' v RK

Dětel - viz Archaeologia historica 5/1980, str. 136

Nyní k některým dalším zajímavostem a výrazům, o něž byly vedeny spory.

Borec (tj. ,,bojovník, agónistés''). Prý ,,nové'', převzal z ruštiny Hanka. Nepochybně tomu tak není. Předně je komponent ,,bor-'' při OJ nadmíru častý (-bor, boři- jako ,,bojec, bojca''. Sufix ,,ec, starší než ,,ca'' byl přidán po ztrátě jeru pro větší zřetelnost). Sloveso ,,obořiti se'' bylovykládáno jako ,,ob-ořiti'', ale všichni etymologové toto mínění nesdílejí. V ruštině běžné ,,boroťsja'', tedy původní ,,borti, brati'', bojovati. Šanskij sem řadí i české ,,bořiti'', pův. ,,bher-'' býti ostrý, příbuzné i ,,brada, bráná, bradlo''. Kott,Dodatky I, upozornil na slovenské ,,boriti - zápasit'', zde je i ,,borca'' a ,,brojiti'' sem patří rovněž. Podle Sadnikové - Aitzetmüllera VI, str. 303-304 sloužilo toto slovo jako překlad řeckého ,,-machos'' - bojující (viz ostatně ,,obrazoborec''). MV tu má latinisované řecké slovo ,,agónistés - agonista''. Podkladem glosy je asi nějaký náboženský text, nám možná nedochovaný.

Břeskev: patří k německému ,,Pfirsich, malum Persicum'', kdežto ,,broskev'' je původně ,,kapusta'', latinské ,,brasca, brasica''. Protože jde o výraz mladší, patrně převzatý, není tu ,,bresky'' ač ovšem bylo ,,tyky'' a m7rky'' - tykev, mrkev. Také v sch. je ,,braskva'' (Sadniková - Aitzetmüller, IV, str. 239 nn.

Brvi . Psáno ,,birui, supercilia''. V úvodu k naší práci i v kapitole o deklinaci v MV jsme již odhalili skutečně skandální přístup naší vědy k této glose. Tedy jen stručně: je to duál  k ,,brv'', nikoli plurál k ,,brva'', ač ještě Palacký a Šafařík mylně četli. Význam je ,,obočí'', protože ,,řasy'' jsou v MV jako jiná glosa - tegmina oculorum.

Dřebne - riget: staročesky možná jinde nedoloženo, ale slovenské ,,drebenie'' - ztrnutí, katalepsie. Etymologicky sem patří řecké ,,thrombos'' - chumel,chuchvalec, litevské ,,drebti'' zahušťovati stejně jako řecké ,,trefó'' - živiti, ale původně podpírat, opatrovat. Snad by se sem dalo přiřadit i stč. ,,drbiti'' (musiti), jež je i v RK, takže by nebylo třeba se uchylovat k německému ,,durphan, dürfen''. Dále asi ,,dřepěti, dřemlík'' základ ,,dhrebh'' - nadýmati se, být silný. A. Gregor, uv. slovník, má i ,,zdrbnót'' - zemřít, původně asi ,,ztuhnout, zcepenět'', západočeské ,,zdrbnout'' - unaviti, učinit tuhým.

Bledí - stulti, peligni, bledý - delirus, mente defectus, excors: je v MV nejméně třikrát. Při prvním pohledu každý přeloží slovo novočeským ,,bledý''. Ale nejde o barvu. Základem je ,,blésti'' (původně nasalisované), stupňované ,,blud''. Bled7 = žvanil, je ve stsl. Slovníku a uvádí se jen v Supr. Význam tedy značně archaický, později změněný sémantickou metonymií.

Kvap: uvádíme proto, že jde o výraz velmi vzácný. V lašské nářečí znamená totéž co v MV, totiž ,,peří''. Hanka znal? Slawski III s.v. ,,kwap'' uvádí právem v souvislost se slovesem ,,kvapiti, kynouti'' atd. Viz i naše úvahy ke ,,kyprý''  v RK.

Hurva  = meretrix, nevěstka. MV s konečnou platností řeší původ slova, jež se ku podivu považuje za domácí. Většina slov, označujících pojmy dané pokročilou civilisací, se pokládají za výpůjčky, a to ponejvíce z němčiny. Ti, kdo hájí slovanský původ výrazu, odvolávají se hlavně na to, že německé ,,Hure'' atd. by mělo dát násloví s ,,ch- nebo ,,h-; a právě takový útvar máme v MV. Novodobé ,,kurva'' asi vzniklo disimilací  nebo sonorisací. Vedle dokladu z MV je totéž znění u Veleslavína, Sylva quadrilinguis 594 (cituje Matzenauer, str. 231). Podle M. souvisí výraz s indickým ,,džara'' - adulter. Proti slovanskému původu hovoří též další argumenty. Předně se slovo vyskytuje jen u těch Slovanů, kteří měli blízké styky s Němci, kdežto stsl. a stará ruština užívala výrazů jiných: blod6nica, prěljubodějka'', ale ostatně i jinde: rabyni, ženima aj. Dále bychom při předpokládaném původním smyslu ,,koroptvička'' (?) ke ,,kur7'' čekali spíše ,,kurica'' nebo podobně, sufix vypadá nezvykle. Martynovovův pokus o sestrojení dvoustranného vývoje (str. 207 nn.) - latinské ,,carus'', stind. ,,karuh'' = pěvec, ba i řecké ,,kyrios'' - pán'' příliš sémanticky nevyhovuje. Jediné snad ke ,,kyrios'' - milenka vládcova. Měli bychom tedy základ ,,kur-'' (s velárním k) - hurua - hurva  - kurva. MV je tedy jakýsi ,,mezičlánek'' vývoje tohoto slova. Na občasné změny takovýchto slov eufenisací upozornil m.j. M. Šimčak,  Slavjanskaja leksikografija i leksikologija, Moskva 1966, str. 288. V polštině se se za k- a h- vyskytuje též m-.

Čeridlo: zde můžeme konstatovat značný pokrok slovanské lexikologie od dob Hankových. I Palacký a Šafařík označili glosu za temnou, latinský ekvivalent je ,,fanula, parva delubra'', tj. ,,malé svatyňky''. Je jasné, že slovo patří k ,,čeřiti'' a ,,čirý'', tedy ,,čistidlo''. Ostatně i ,,delubrum'' je k ,,deluo'', omývám. Už jsme se na Lib. pror. přesvědčili, že Hanka byl jen velmi průměrný latinář, jistě horší než písaři Vacerad  a Miroslav.  Očistná moc vody je známa z RZ, je tu pěkný příklad vzájemné filologické vazby s historickou.

Mlň: U Klareta je to název pro rybu (Arias), Flajšhans ve svém vydání výraz nevysvětlil. Zřejmě jde o rejnoka elektrického, rejnok ,,mlunný'' (dle Presla). Latinský název, známý též ze staré polštiny, je ,,raia''. Slovenské ,,mlunit sa'' (Kott, Dodatky I, ze Zvolenska) je též u Němcové. ,,Mluno'' i ve staré češtině (Holub - Kopečný). Viz i náš výklad k ,,blesku - blsku'' v RK.

Nadie li Bóh: (nebo ,,naddie li''). Je třeba čísti takto, ne snad ,,nadělí'' od ,,naděliti'', ale k ,,nadieti''. Latinský text má ,,avitarium'', tj. přívažek (který dává poctivý prodavač, je-li zboží s vahou vyrovnáno). Tedy ,,dá-li Bůh'' náhradnou za případnou vzniklou ztrátu. Též u Kotta VI (z Blažkových excerpt) ustrnulé ,,naděl Pánbůh''. Ve staré češtině obrat dosti častý. Kott cituje ve II. svazku doklad z Brandlova Glossaria. Slýchal jsem též rčení ,,mít jeden stupeň do nebe'', jestliže vznikl na váze takový přebytek.

Něha - teneritas, všeslovanské, i když není ve Velkém stč. slovníku. Etymologicky patří - dle Šanského - snad ke ,,sněhu'' (ES 2, Moskva 1971, s.v. ,,nega''. Dolnolužické ,,negowiš'' - rozmazlovat, polské OJ ,,Niegoslaw'', u Svobody ,,Mironěha, Ubyněha'' (str. 82). U Malcové, str. 101 nacházíme sedm OJ s tímto komponentem. Podle odpůrců MV ovšem ,,převzato z ruštiny''. Zda Hankou nebo Jungmannem, o tom není v názorech jednota.

Hrad ostrožný: Vedle MJ jako ,,Uherský Ostroh, Ostrožno, Ostrožnice'' žije dnes ,,ostrožný'' v archeologii jako běžný technický termín. Podle Machka opět ,,bez starých dokladů'', podle Holuba - Kopečného však ,,všeslov.'', a toto mínění je správné. K základu, jenž je i v ,,ostrý, ostruha'', dříve ,,ostroha'' (podle kolů, tvořících palisádové ohrazení). Kott V, dodatky, cituje ,,bezostrohý, bezostrožný''. Soudí se, že německé ,,-hausen'' (Mühlhausen aj.) pochází odtud. Kořen stor-ge nelze ovšem oddělovat od ,,strohý'' a ,,stráž''. To vše věděli již staří obránci (ČČM 21, 1847, str. 200). Zde poukázáno na pomořanskou ,,Ostružnu'' - ,,Wustrose, Wustrozna''. V polštině opět běžně.

Majčenie - priapismus. Zdá se, že v ostatní stč. literatuře je nejběžnější ,,majka'', tj. ,,španělská moucha''. Prapůvodní základ ,,ma'' značí matku (V. Georgiev, B7lgarska etimologija i onomastika,  Sofia 1960, str. 100). Starý výklad Erben ův, opírající se o tuto etymologii s původním významem pohlavního pudu, plodnosti, je tedy potvrzen. Obdobně řecké ,,maiomai'' (odpovídá glose skoro doslovně), pak i ,,mastix, mastropos'' = kuplíř, mateuó - snažím se, machlaó, snad i stind. ,,maháh'' = býti nevázaný.

Obušie: Stč. slovník opět toto slovo nezná. Dle MV znamená ,,auriculae'', tedy plurál. Podle informace od Šonky je totožné vrchní i spodní písmo, slovo je nově obtaženo. Nejde o naše náušnice, ale o prsténce upevňované do vlasů nad ušima nebo kolem uší. O tom nově J. Hrala, Malý labyrint archeologie, Praha 1976, s.v. ,,náušnice'', str. 366.

Ohař (nebo ,,char?'') = fuscum, nigrum, aquilum. Všechny čtyři výrazy značí ,,temný''. Nepochybně k základu gor-gar (hořeti - hárati). Sem nepochybně i ,,ohař'' - odrůda psa, Oharka - potok na Liberecku, též lidový název pro řeku Ohři (temná voda, nebo snad ,,ohřátá'' podle teplých pramenů). Ruské ,,ugar'' - plyn ze žhavého uhlí, zagar - temná, opálená kůže (snad i lašské nářeční ,,ogar'' - chlapec?). Běloruské ,,pogar'' nebo ,,pogarec'', ale tak i po celém Rusku. Je asi nutno spíše ,,ohar'' - cokoli opáleného, z toho dnešní ,,oharek''.

Oslopi - páky: Uvádíme proto, že ani Palacký a Šafařík si s tímto slovem nevěděli rady, nemajíce doklad ani etymologii. Dnes už to není nesnadné. je i v ruštině ,,oslop'' nebo ,,oslopina'' - kyj, palice, lužické ,,sleme'', u Šmilauera ,,příslop'' - příkrá stráň, litevské ,,šelpti - opírati, tady původní ,,k'elp'' (anglické ,,help'', něm. helfen - pomáhati). Původnější base  je ovšem ,,k el'' - lat. ,,cello'' z pův. ,,cel-do''. Je zajímavé, že ,,slémě'' nacházíme v glosách A.

Plasy - taeniae, stuhy. Také tento termín byl pro Palackého a Šafaříka ještě obtížný, ač oba znali ruské ,,polosa'' - pruh. Nyní přestává být záhadným i výraz ,,plasati'', rozplasený'', tj. ,,roztřepený'' atd. Etymologie musí vyjít ze základu ,,pol-'' a sufixu -s- a přiřadit sem i ,,plášč'' atd. Polsa - původně pruh vůbec, metaforicky přeneseno na část pole. Viz V. Šmilauera, Příručka slovanské toponomasti ky, Praha 1970, str. 145.

U řiti otně pameť - pubes, virilia - glosa velmi nechutná, kromě toho sporného čtení i výkladu. Tyto vlastnosti glosy lze stěží uvést v jednotu s osobou domnělého falsátora, ať už byl naivní nebo geniální, nestoudný nebo zdrženlivý. Doporučuji vyložit psané ,,w'' jako ,,u'', ,,otně'' jako nom. sing. fem. a číst dále ,,pameť'' k ,,metati, pometati, zmetati''. Starší interpretace vycházely ze čtení ,,paměti'', tedy ,,mnémata'', znaky, Merkmale. Tak i Palacký a Šafařík. Ale koncové ,,i'' je pochybné a význam ,,paměť - znak'' se mi zdá dost směle, ne-li novodobě odvozen. V našem čtení by bylo ,,metati'' v původním významu - vypouštět z těla (sem i ,,zmetek'' aj). Prefix  ,,pa-'' je označením něčeho méněcenného, nepodařeného, tedy ,,ecrementa, spermata'' (jinde je pro ně v MV výraz ,,výkal''), která jsou proto ,,pameti'', že nedávají sama vznik novému životu. Rozhodující úlohu ženy při vývoji a vlastně i vzniku zárodku rozpoznal první teprve Aristoteles , kdežto jeho předchůdci se mylně domnívali, že je žena jen ochránkyní a pěstitelkou mužského semene, jež podle jejich mínění bylo základem. Spor o tyto věci se táhl přes celý starověk i středověk. Písař Vacerad  byl jistě spíše aristotelik jako většina středověkých theologů. Proto je zde asi též adj. ,,oteň'' nebo ,,otný'', nikoli ,,mužský''.

Svor - zodiacus, zvěrokruh. Erben  (uv. čl. str. 397) sem řadí též boha Svaroga, patrně však neprávem, neboť tu jde o kult východoslovanský. Slovo je ovšem v běžných významech dobře doloženo. Polské MJ ,,Svornica'' bylo asi Němcům temné, proto je přejmenovali na ,,Schwarzbach'' (Rospond, Slownik nazw geograficznych...., str. 320). Je i polské ,,Sworowo''. Pro Erben ovu domněnku by ovšem svědčilo i to, že vedle ,,Svaroga'' je i ,,Svorožič'' a uvedené již souvislosti s íránským základem ,,chor-s''.

Hostie - nepřátelé, zrádci! Není pravda, že jen v latině nabylo ,,hostis'' pejorativního významu. Viz Šanskij I, 4, s.v. ,,gost6''.

Žezi - místo běžnějšího ,,žeza'' - žízeň. Viz i Žežice na Děčínsku. Snad i záhadný Kosmův vrch ,,Žiži'' v Praze, byla-li tato lokalita vyprahlá.

Žábra (psáno ,,sabra'') - brancia, žábry. Ve starších vydáních MV tato glosa není, patrně ji vydavatelé přehlédli, slovo jim bylo záhadné. Které ze svých ,,fals'' tu chtěl Hanka asi podepřít? Etymologové také zde hovoří o temném původu slova, o jeho převzetí z jiných slovanských jazyků atd., ač se uznává slovenské ,,žiabra'' jako domácí. Slovo je však i v hornolužičtině (W. Budziszewska, Slowianskie slownictwo dotyczace przyrody žiwej, Vroclav - Varšava - Krakov 1965, str. 53. Na etymologii není nic krkolomného. Kořen ,,ghéb-'' znamenal ,,nadýmati se'' (něm. gaffen), patří sem i ,,žába'', patrně i ,,habati'' - nenasytně si něco osvojovat. Šanskij právem uvádí ,,žábu'' jako slovo všeslovanské. V ruštině to znamená i ,,ret'', jámu, něco otevřeného. Sémanticky dobře odůvodnitelné: žábra jako ústrojí dýchací, schopnost žab nadýmat se je dobře známa.

Jablko: čtení je nejisté, přepisuje se ,,jablo'' (staročesky) i ,,jabko'' (tvar dolnolužický). Pro tuto možnou souvislost se o glose zmiňujeme.

Ryd (singultus), říh (totéž) ryk - rugitus: glosy jdou abecedně za sebou, dokonce i významově jsou příbuzné. Zaznamenáváme proto, že navazují na naše úvahy o starých dějových substantivech tohoto typu. K ,,říhu'' je ovšem OJ ,,Říha''. Kořen je vždy ,,reu, ru, r7'' - řváti, ryčeti, ale i ,,vzlykati'' aj.

Ohniščením: doloženo - dle Stč. slovníku - jen v místním jménu ,,Ohniščeny'' (doklad jistě postačující). Latinský ekvivalent je ,,libertus'' - propuštěnec, tedy snad ,,člověk, jemuž se dostalo místa u společného ohně''. Výmluvné je umístění ,,Ohniščan'' - blízko Ostroměře, vých. Čechy.

Žuk - brouk (chroust, aj.). Zdánlivě z ruštiny, ale dá se podepřít onomastikou. Podle Hosáka - Šrámka II, str. 807 je odtud odvozeno MJ ,,Žalkovice'' (na Kroměřížsku). Základ k ,,žal'' byl převzat až později, patrně když se slovu přestalo rozumět.

Žabka - vinařský nebo sadařský nůž: Zde potvrzuje pravost glosy též archeologie. U obce Žabčic bylo nalezeno množství takových nožů (Archaeologia historica 5)80, str. 24. Etymologie k OJ Žabka, jak se běžně uvádí, je tedy mylná. Chyba, jíž se mohl např. Hosák - Šrámek uznáním MV uvarovat.

Náchodem: (lat. incessu). Opět staročesky patrně jinde nedoloženo. Kryje se samozřejmě místním jménem ,,Náchod''. Též u Muky I, str. 972.

d) Výrazy v MV B, které již v nové češtině nežijí, jsou kromě slov námi zde rozbíraných ještě tyto: bezeslavie, bezsvětný (kdo si neví rady), blahoslovie, blenie (bečení ovcí), bračka (chřestítko - může, ale nemusí být z němčiny), broc (viz i ,,brocěti'', postnominální, z RK, Strejčkem žádané ,,zbrácěti'' je monstrum), bydlitel, čápě (volavka), čtena a smutna (dva příklady na slovníkářské tvoření), prvospě (totéž, doloženo; dětel) stsl. ,,soudní pře - causa''), děvosnub (v polštině rovněž), domovitý (všimněme si správného tvoření k u-kmen ům), družec, dvétělec, debři (údolí, polský plurál i ,,dbrzy''), hace (kalhoty), hacník (lumbale, nějaké krátké spodky), hasapezdník (kožený střevíc), holemý, hrad (grando, v RK ,,krupobitie''),  hrále (snad z němčiny = kopí), hřebí (los), húsenicě (housenka), izok (květen), ješut, junošě, karnáček (ženský přehoz), kep, komoničí starosta, komoník (jezdec), kozlec, krahuji,  kramole, krastavost, křeha (křehkost), kývač (ukazovák), lemeš (vomer, radlice), leň (lenost), lepota, lichoplesy (Sirény, bájné bytosti, jsou i v glosách A), lichota, lúbí (miluje), ložesný (clinicus lector, kdo čte v leméšce, starý s-kmen  jako řecké ,,lechos''); Palacký a Šafařík to nevěděli a méně průkazně porovnávali s glosou A ,,řitězně''; malí (zmenšuje), matera (matrona), matuřejú (stárnou), mezinec (prstenník), milosrdie (stal, též v RK a ostatní stč.), mračicě (druh trnitého stromu), myšky (musculi, svaly), nádobná (krásná, půvabná), náchodem, nápasť (útok), navazač (věštec), něhovati (konejšiti), nejesyt (pelikán), nevhodie (rozhořčení), obih, obúzcě (podvodník), odr (lehátko, pult), opec (opice), oplečie, oskrditi (sázeti), osť (ostří), ostrabi (obnovil), ostropezd (druh rostliny, asi bodlák), ožeňky, paličníci, paříze (starý jednoduchý oblek), paz (spojice prken, srv. řecké ,,pégnými''), pečera (jeskyně), pelestý (pestrý kůň), plameník (vrhač plamenů), plecníci nebo plečníci - druh oděvu, pleník (zajatec), plzný,  podlomek (otlaček!), poluču, pomeč (okov na nohy apod.), posah (věno), jahody (skráně), poselnicě, poskočníci, přáslo (ohrada), přetvora (přeměna), přišlec, prok, prvenec (nebo prvěnec), ptence, pýř (popel), ranúšek (chodsky ,,ranúša'') - kdo se narodí brzy po svatbě rodičů, robenec, skraněc, skravaď (pánev), skřehet, skula, sotu (accus., úder), sračě (košile), sraši (?) výkaly, sram, stehu (figo), sti (plástve), súdnicě (soudní budova), svěť  (rada), svoři (vazivo), zvyčaj, ščedně, šemránie, tešč (prázdeň), tká sě (toulá se), točenicě (vínek), topeň (tuff), třetačka (zimnice), tvrď (obloha), vaz (jilm), věcě (sněmiště), vran, vrece (oblek z kozích chlupů), vršiti (mlátiti obilí), vrv (provaz), zákona datel, zeř (zuřivost), žalé (žalozpěv), žizň, žas (obnovil Vrchlický ), žestok , živok . Neuvádíme slova, jež se proti nové češtině liší jen rodem, třeba zmij - zmije, had.

Stejně pozoruhodný úkaz je množství výrazů, jež sice žijí také dnes, ale nabyly zcela jiného významu, např. (první význam vždy dnešní, druhý v MV), bitec: dobrý bojovník - gladiátor, zápasník; blahorodie: titul - urozený původ, eugenia; bodrý: rozšafný - pohotový, promptus; brvi : řasy - obočí, supercilia; cketa: zbabělec - neschopný, budižkničemu; čápě: čapí mládě - volavka, ardea; čeleď: posluha - celá rodina; čeřidlo: přístroj - očistná svatyně; ďas: zlý duch (též mořská ryba) - ochranný duch; dědina: ves - dědičné statky; hlava: část těla aj. - vražda, pokuta za mrtvého (nex); hřad: slepičí bidýlko, žerď - klády, trabes; hýřiti: být rozmařilý - delinquere, chybovat mravně v povšechném smyslu; kluka: klika u dveří - hák jakýkoli; měna: oběh peněz - směnka; mieč: míč na hraní - rotunditas, kulatost; mléčnicě: nádoba na mléko - mléčná dráha; morús - mrzutý člověk - démon incubus; myšky: myši - svaly, musculi; neti: neteř - dceruška, filiola; novinka: čerstvá zpráva - něco nově zasazeného, zasetého; opasek: v MV = měšec na peníze; opoka: druh kamene - balvany, saxa; ostřicě: druh trávy - mořský mlž, ostranka; pěšci: v šachu - pěšáci, pedites; pomiluj: polaskej - slituj se; přeměna: změna - metonymie;  přěnos: v MV metafora;  pudí: nutí - zapuzuje (repudiat) o rozvodu; raky: rakev - náhrobek, hrob; skop(ec): vykleštěný beran - eunuch vůbec; Slověnín: Slovan - Vandal, zřejmě pomíšeni Venedové a Vandalové; snacha - příbuzenecký vztah - pronuba, žena zařizující zásnuby; Srbi: slovanský národ - Sarmaté (viz výše Slověnín - Vandal); stoh: hromada slámy - krytá sýpka, nubilar ,,obalovadlo'' (B. Ryba); středozemie: v MV meditullium, vše, co je ,,procul a mari'', daleko od moře; ščerk: drobné kamení - lesklé oblázky, mořský písek; šelma: dravé zvíře - mor, záhuba; tma: v MV též multitudo militum, množství vojáků: túha: v MV tedium, omrzelost, úzkost; tvořidlo: cokoli tvořivého - ševcovské kopyto, formula; uhři: vyrážka - choroba vepřů, porrigo; ukrutník: v MV loupežník; věhlas : sláva - moudrost, prudentia; vítěz : v MV hrdina, ale též mudrc (heros, fortis victor); vraný: jen o koni - vraný vól; vrah: v MV nepřítel, ale i ďábel, diabolus; všedně: obyčejně - ,,každý den''; výbojník: MV sicarius, úkladný vrah; výkal: MV spermen, semeno (mužské); záchod : MV západ slunce jako v RK; zapuzenie: MV repudium, rozvod, zapuzení ženy; znoj: pot - MV vedro, žár; žas: překvapení aj. - exthasis, extase, mystické vytrže ní.

Tento výčet, který by mohl být ještě zpřesněn a rozhojněn, dokazuje, že sémantické pochody v MV pramení z týchž zdrojů, jaké jsme osvětlili - ve shodě l lingvistickými pracemi obdobného typu - již při RZK. Z neznalosti, jež je u středověkého slovníkáře samozřejmé, vznikly některé omyly při překladu z latiny, jak jsme viděli výše. Jinak tu nacházíme opět

a)
záměny plynoucí ze společenského vývoje: odchylné významy při vpiskách ,,čeleď, čeřidlo, blahorodie'' a další,
b)
metonymie  podle různých kriterií: ,,měna, tvořidlo, znoj, hlava'',
c)
metafora,  asi nejčastější, váže se na smysl Slovanů pro přírodu, jejich duševní čilost a bystrost: kotel, kroky, mléčnicě, myšky, šelma, výkal, tma,
d)
synekdocha , kdy se z některého pojmu vyčlení  nějaký znak, jenž se stane nositelem nového pojmu, případně zaujme místo staršího výrazu: brvi , dědina, stoh (viz PV), túha aj.

Tlumivost  je v MV málo uplatňována. Naopak se tu projevuje odvážná upřímnost zejména ve sféře sexuální. V tom je MV úplným opakem RZK.

Z výše řečeného je m.j. vidno, jak dobrým znalcem staré češtiny by byl musil být padělatel. Výběr slov ze všech odvětví lidské činnosti je nadmíru bohatý. Jsou tu mnohé výrazy sice doložené, ale i ve starším jazyce vzácné, jako např. ,,bračka, čtena, provospě, hace, hacník, hasapezdník, hrále, karnáček, křeha, lemeš, lichoplesy, matuřejú, napasť, navazač, nejesyt, oskrditi, paz, pomeč, posah, přáslo, pýř, skravaď, tešč, třetačka, vrv'' a další. Odpůrci se rádi dovolávají výrazů (vedle ,,nedoložených'' slov a názvů božstev), které jsou společené MV a RZK. I když jsme již dokázali odlišnost gramatických kategorií v jednotlivých našich textech, nelze popřít, že některé společné výrazy tu opravdu jsou. Obránci již častěji ovšem poukázali na to, že v době obecné víry v R nebylo třeba takových ,,krycích fals''. Nicméně uvádíme tyto společné glosy, které jsou však pro nás jednak dokladem starobylosti vůbec, jednak poměrné blízkosti, i když nikoli totožnosti území, kam klademe provenienci MV i RZK. Tedy: bratr rodný,  sestra rodná, hlahol,  hrabivý,  ptence, krahuji,  čaroději,  ladný, Vesna, Morana,  kotel, zeř, jun, plzný,  bodrý, živok  (PV), chrabrost, jarý, ladný, taže (praes.), záchod . Podle Šonkova sdělení však patří glosy ,,taže, Morana, chrabrost'' jenomu písaři, vpisky ,,bratr rodný, sestra rodná, Morana, živok '' jinému. Bohužel nemám po ruce rozdělení všech glos podle jednotlivých písařů.

Tvrzení, že lingvistika má při posuzování původnosti MV menší průkaznost než zkoumání paleografická, se může ukázat jako dvojsečná. Filolog ovšem na dálku nepozná, zda třeba slovo ,,okurka'' pochází od starého písaře, pozdějšího interpolátora nebo novodobého falsátora. Ale glosy ,,oslopi, kory, stehu, cědu, vrchy, kry (krev)'' mohou být samy o sobě přímo rozhodující, jestliže se jeví s největší pravděpodobno stí, že nikdo v první polovině minulého století neznal u-kmen y mužské a ženské nebo ,,baltskoslovanské sloveso'', případně i vzácné, ale hláskoslovně i etymologicky správné ,,leksémy''.  Uznáme-li jediný z takových vpisků za pravý, musí jej následovat i glosy ostatní, prokáže-li se, že pocházejí od téže osoby.

Podíl slovníku MV na všečeské slovní zásobě je značný. Přesné zhodnocení bude možno podat teprve tehdy, až bude z přístupněn všechen staročeský leksikální materiál. Slovník vydávaný Akademií zahrnul zatím jen písmeno ,,N'' a částečně ,,O''. K B glosám MV ovšem nepřihlíží, takže tu chybějí výrazy: ,,nadielibóh, nápor, nečestie, něha, něhovati, nejesyt, neposeda, nemluvně'' (nechceme-li číst ,,nemluvné'', to doloženo je), nestyda, neti, nevhodie; ,,nora'' má jen jeden doklad ve formě ,,nořě''. Dále prý neznala stará čeština tato slova: ,,nozdry, obedraný, oboz, obřědi, obušie, obúzcě'' (ale je dokládáno sedm obdobných derivátů),. To jsou tedy - zatím v nepatrném výseku - jinak dobrá, dodnes živá česká slova, která by měla být, striktně vzato, všechna převzata z jiných slovanských jazyků, vytvořena padělatelem, tedy zřejmě Hankou, nebo dalšími obrozenci. Difficile est satiram non scribere.

Na závěr: MV je pravá stč. památka co do glos A i B - snad s výjimkou asi dvaceti výrazů, jejichž původ může, ale také nemusí být obskurní. Pisatelé nebyli Středočeši. Jsou tu nepopiratelné vlivy severní, tj. polské, lužické, patrně i polabské, jak konstatoval již J. Jireček, viz výše. Nověji zjišťoval srbské vlivy v sev. Čechách též E. Eichler, Studien zur Frühgeschichte slawischer Mundarten zwischen Saale und Neisse, Berlin 1965, str. 27 nn. Je tu citován též A. Frinta, NŘ 39, 1956, str. 258 a R. Fischer,  Erkenntnisse u. Aufgaben der slawischen Namenforschung, Berlin 1959. Bližší okolnosti vzniku MV jsou nám neznámy. Stále však tane na mysli ztracená knihovna polské královny Jadwigy ze 14. století (W. Taszycki, Najdawniejsze zabytki jezyka polskiego, Krakov 1974, str. XV. nn.  


next up previous contents index
Next: 15.7 Několik poznámek ke Up: 15. Speciální problémy přidružených Previous: 15.5 Hankova (?) interpolace
Jiri Demel
1999-09-17