Jednotlivé skladby RZ a RK se od sebe výrazně liší obsahem, formou i slovním výrazem, a již to svědčí pro ,,pravost'' obou památek. Sn. jsou patrně závěrem písně, v níž byla líčena nám neznámá právní pře. LS je počátkem delší skladby, ba možná eposu , popisujícího počátky Přemyslova rodu . Nelze si představit, že by píseň končila tak, jak jsou nám zachovány poslední verše. Pro to, že šlo o delší zpěv, svědčí mj. větší počet stereotypních veršů a volnější dějový spád. Tak třeba konstatuje krátká Lud. v RK jen stručně, že se ke knězi zálabskému sjeli ,,statní mužie'' z blízkého i vzdáleného okolí. V LS jsou ,,kmetie, leši i vladyky'' rozepsáni jak jmény, tak i krátkými údaji o jejich bydlišti nebo rodovém původu. Ztráty pokračování rkpu je třeba hluboce želet, neboť bychom z následujících veršů mohli posoudit, zda nebo nakolik je vznik Přemyslova rodu skutečností nebo mythem. Pozoruhodné je poměrně realistické vylíčení Libuše a jejího dvora. RK začíná kratšími písněmi epickými. O první, troskovitě zachované, nevíme nic (přes emendační pokusy Rutarovy ); následuje Ol., z něhož jen závěrečná část je úplná. Dotud bylo vše, co stručně charaterisujeme, složeno v českých, nikoli srbochorvatských desetercích . Zato Ben. je složen přesnou skladbou strofickou. Jar., nejdelší skladba RK, bývá pokládán za přechodný typ, za epos s umělými prvky; nicméně je vystavěn, jak uvidíme, orální technikou. Forma je opět ulita z desetislabičných, v zásadě trochejských veršů, co do slovního přízvuku dosti volných. V Čest. a Záb. máme nejstarší písně RK; forma je zvláštní, zdá se, že tu byly vedle deseterců verše tonické , ale věc je velmi nejistá. Lud. líčí cvičné ,,sedání'' bojovníků, je psána, lépe řečeno byla zpívána v sestupných verších osmislabičných s častou diairesí po druhém trocheji . Sbyh. a Jel. považuji za pravzory romance a balady, jak o tom bude ještě řeč;,Sbyh. v sobě uchovává pozoruhodné dramatické prvky, jeho dvanáctislabičné verše jsou již umělecky protkávány stichomythiemi a antilabami. Závěr RK je tvořen lyrikou vesměs milostnou. Byly to písně od novějších se příliš nelišící, počet slabik je však ve verších někdy nenáležitý, ale nelze říci, zda jde o chybu v přepise nebo zda byla dálka veršů krácena nebo prodlužována tempem.
Zásadní lingvistické rozdíly RZ a RK jsme již osvětlili v Rozboru i v jedné z předcházejících kapitol této práce. Snad ještě připomínku k RZ: hlouběji analysoval jeho výrazivo už J. Voborník (u F. Zákrejse , Osvěta 26, 1896, č. 8, str. 732 nn). Porovnal s textem Jungmannův slovník a zjistil, že se do něho RZ po této stránce nikterak vměstnat nedá. Rozbor starších a mladších částí RK, jak jsme rovněž dokázali a podepřeli statistikami, přesvědčuje o časovém rozmezí mezi skladbami, které původně činilo několik staletí. Vedle lingvistických náležitostí jsou tu i jiné příznaky: pohanství proti křesťanství, volnější erotické vztahy raného proti pozdějšímu feudalismu, jiná zbraň i zbroj, způsob pohřbívání, kultura bydlení atd. RZ si takřka libuje v zeměpisných údajích, ale v RK je jich poskrovnu, neboť tu nalézáme vlastně jen Prahu, Vyšehrad , Hruboskalsko, Zhořelské hory, Trosky, Miletín, Olomouc a Hostýn . Záb. a Čest. nejsou vlastně vůbec lokalisováni.
V lyrice vystupují s výjimkou Jah. ženy - pěvkyně. O pěvcích víme, že byli buď sami též bojovníky (srážajevě straně obě, Jar. 13,6) nebo aspoň byli ve stálém styku s feudály, případně s jejich družinami. Proto přicházejí ,,v hrad'' a ne ,,na hrad'', proto se uvádějí náčelnická jména bez nějaké ponížené titulatury: Jaroslav, Beneš, Oldřich, Jaromír a tím spíše Záboj, Čestmír a Neklan . Posluchači tedy dobře znali tyto osobnosti. Charakterové vlastnosti pěvce nebo aspoň jeho výtvorů byly shodné s povahou jeho hrdinů (Friedemannová, str. 58 nn), ač nevylučuji idealisaci osob, o nichž se jinde projevuje mínění značně skeptické (Neklan, Jaromír, snad i Chrudoš). K Libuši přistupuje pěvec s úctou i s trochou reservovanosti, jak je pochopitelné. Tělesný vzhled hrdinů není nikde líčen (jen v Jar. a v Ls náznaky), neboť byl posluchačům znám. Názvy skladeb chybějí, jak je ve středověké poesii běžné (Kayser, str. 192), ale přece je naznačeno v Záb. že přijde zpěv ,,o velikém pobití'', tj. o bitvě, a v Ol., že bude líčeno pobití Polanů a jejich vyhnání z Prahy, ale čtení není zcela jisté. Názvy písní, jichž dnes běžně užíváme, pocházejí od vydavatelů. Posluchačstvo je někdy osloveno přímo, ale dosti neurčitě. V Jar. se snad naráží na nějaké procesí na Hostýn , v Lud. se mluví o ,,starých, mladých'' a vyzývají se, aby ,,znamenali'' (tj. vštípili si v paměť) zpěv, který bude následovat. Kdo ví, zda by se skutečný falsátor neobrátil k širší veřejnosti -- k národu -- a tím se neprozradil? Kayser (str. 205) správně zdůraznil také jakousi nadřazenost pěvců nad posluchači. Projevuje se to krátkým úvodním shrnutím toho, co bude píseň obsahovat; v RZ je už ve fingované rozmluvě s Vltavou naznačena ,,tendence'' -- oslava státoprávního procesu pod českým vedením; v Jar. se mluví o Hostýnu a Matce Boží hned na počátku; v Ben., je nastíněn myšlenkový postup: vlast - jarní slunce - svoboda; trochu i v Čest., kde je hned prvním slovem ,,Neklan '' jako hlava státu, pokud lze mluvit o takovém zařízení, ač se tento kníže v dalším průběhu písně téměř neobjevuje; dokonce i v PV přichází osobní lyrika až po apotheose Vyšehradu. V epice je takové ,,Vorausdeutung'' (Kayser 206) dosti časté.
Podle Bowry (Heroic, str. 8 nn), který porovnával orální epiku různých národů, jsou panegyriky a pláče (tj. žalozpěvy) starší než epika. A skutečně můžeme vidět pozůstatky těchto žánrů ve starší vrstvě R, hlavně v Jel. a v Záb. (závěr - poděkování bohům). Něco z toho je ještě v Ol. (Jaromír jako slunce ,,vstane nad zemiu opět''), téměř nic však z takových projevů nenacházíme v Jar. a vůbec nic v Ben. Duch a doba se obráží, ale také mění v R podle toho, z jaké doby ta která píseň pochází.
Největší rozdíl v RK se ovšem zaznamenává mezi epikou a lyrikou. Oba literární druhy budeme ještě probírat zvlášť. O třídění básníků dle typů bylo hodně napsáno. Jisté je, že epik a lyrik jsou dvě zcela odlišné osobnosti (Sedlák, str. 23 nn). Ale prvně jmenovaný se neobejde bez citovosti druhého (Sedlák, str. 49), sice by se nemohl stát poetou. Byl snad Hanka takovým dvojtypem, člověkem kromě toho obdařeným ještě i talentem dramatickým (Sbyh.)? Tyto dosud nahozené otázky výborně řešil Grégr (str. 20 nn) zdůrazniv plánovitost, s níž je pojat Jar., přímočarost Záb., zcela odchylnou Lud., přírodní mystiku Jel. atd. Plyne z toho, že snad každou píseň RK a RZ -- snad s výjimkou lyrických perliček -- ,,složil'' někdo jiný.
Ale jsou i jiná dělení pro orální poesii . Chadwickové rozebrali ve svém encyklopedickém díle, obsahujícím téměř celý starý kontinent, pět základních typů, do nichž lze zařadit každou literární památku námi sledovaného druhu, a to:
Soudíme, že výše popsaná kriteria lze v R sledovat i jako jevy dílčí. Vzhledem k obsahové hutnosti našich skladeb je pochopitelné, že některé jejich části patří přímo pod body A-E. Díváme-li se na věci takto, nabyl by ovšem převahy typ A, neboť líčení bojů, tedy dynamické motivy , má nad ostatním textem značnou převahu.
Přestože jsou naše zlomky jen nepatrnou částí toho, co vytvořila stč. ústní pěvecká škola, můžeme přece sledovat jejich všestrannost co do pojetí a prostředí. Náš pohled na svět R v aspektu idejí stejně jako hmotné kultury by se možná ani při znalosti chybějících částí příliš nerozšířil.
Shrneme-li Štúrovy úvahy (str. 20 aj.), váží na sebe v literatuře, tedy také v našich textech, čtyři složky: osobnost, společnost, příroda, Bůh (nebo jiná idea). R i lidové písně spojují v sobě tyto oblasti velmi harmonicky. Odkazujeme též na uměleckou synthesu žádanou Hegelem (I, 250 nn). Pro lyriku dobře vystihl taková schemata např. S. Lazutin , Kravcovův sborník I, str. 75. Dívka pracuje a přitom myslí na milého: žala žito, šla pro vodu, dojila kravku, hnala ovečku, předla len. Shoda s Kyt. a se Skř., abychom užili oblíbeného slovního obratu Dolanského, je evidentní. Tak u všech Slovanů, jejichž ,,ethnické společenství'' a ,,psychickou konstantu'' zdůraznil např. F. Wollman (u Mukařovského, Kapitoly I, str. 285). Tyto primární znaky přetrvávají, jak ještě mnohokrát uvidíme, až do dnešních dob. R nám zprostředkují dávný a do nějaké míry též současný slovanský svět v celém rozsahu: veřejný život (soudní jednání v RZ), náboženské cítění (Hostýn v Jar., oběti bohům v Čest. a Záb.), smrt, záhrobí, pohřby (Záb., Čest., Jel., Op.) a ovšem boje: v lesích, u řek, na hradech i hradištích, ba i ve městech (Ol.), v blízkosti skal (Ben.) a na ,,sportovních'' kolbištích (Lud.). Nalézáme líčení přechodů přes řeky (Záb.), složitější válečné operace a strategické lsti (Čest.), pobití nepřátel přímo ve vladykových síních (Sbyh.). Také city, jež se projevují při některých z těchto dávných výjevů, jsou rozdílné: v Jar. jde o uchování křesťanské víry, v Čest. a Záb. o nenávistné, až naturalisticky líčené potření zrádců a věrolomníků, jinde o vyhnání pustošícího nepřítele. O posmrtných osudech těl i duší pojednáme v odstavcích věnovaných etice.
I scenerie R působí rozmanitě a výmluvně. Máme před sebou typicky českou, nejspíše středočeskou krajinu s horami (ale nevysokými, Hostýn je jmenován ,,nevysokým'' a také v Čest. jde nepochybně o nižší kopce), řekami, patrně bohatšími na vodu než dnes. Vedle běžného ,,lesa'' nacházíme i ,,háje, bory, borečky, šumy a doubravy'', v PV je dokonce ,,luh''. Pěvci se ovšem zmiňují také o polích, lomu, skalách, ale i sadech (Žez., Kyt.). Z prací jsou jmenovány přímo i nepřímo: dřevorubectví (Sn., LS), těžba zlata, stříbra (LS), žně (Jar., Žez.), výroba oděvů (krzna, řízy, zlatohlav, LS, Jar., Ol.), šperkařství (Jar., Róže), výroba zbraní a zbroje (Lud., Jar.), sbírání lesních plodů (Jah.), zahradnictví (Róže , Kyt.), polnohospodářství (konopí - Skř.), domácí práce (Kyt.). Z různých oblastí umění je uváděn zpěv, jak již řečeno, ale známa byla ovšem i hudba (trouby, bubny, kotly, rohy, varyto , Lud., Jar., Ol., Záb.). Obchod se připomíná jen jednou, a to výměnný (Čest.).
Náš následující přehled se možná bude zdát primitivní, ale pokládali jsme jej za nutný, neboť jednak dokazuje šíři pohledu na člověka, přírodu, společnost i nadpřirozené bytosti, jednak dosvědčuje bohatství slovného výrazu. Zůstali jsme jen u substantiv.
K lidskému a zvířecímu tělu patří: vlas, ústa, huba (rty?), hlava, hrdlo, oko. zrak, sluch, ret, ucho. roh, paroh, dráp, nosec, kýta, kyčel, rámě, bok, záda, /s/kadeř/ený/, vid, ruka, paže, prst; pěst, noha, lýtko, prs, vaz, plece, šíje, tělo, útroba, žluč, úd, srdce, pata, um, zub, ruměnec, ňadra, čelo. Upouštíme od uvádění derivátů.
K vládnoucí společnosti se řadí: kněz, knieni, kněžna, král, voj/e/voda, pán, lech, kmet, vladyka, zeměnín, zemanka, chán (tatarský), starosta. Padělatel by byl ovšem též musil vědět, do kterého období ten který titul patří, případně do kterého zeměpisného celku. K povšimnutí: není tu rytíř, hrabě, kníže, šlechtic apod.
K rodinným vztahům a k označení věkových kategorií: ot, otec, otčík, máti, praděd, bratr (rodný), sestra (rodná), děti, dci, syn, bratř, baťa, děva, děvče, děvice(?), jun, junoše, žena.
K nižším ,,třídám'': chlap, chasa, muž, parob, sluha.
K vojenským útvarům: hluk, pluk, setnina, voj, vojsko, vojska, tábor , zástup.
K osobám se vztahem k magii: čaroděj, hvězdář, kúzelník, hadač. K božstvům: Bóh, bozi, Hospodin, Morana , Vítěz(?), Třas(?).
Označení bojů: bitva, boj, pobitie, pótka, sedánie, porubánie, klánie, sěč, válka, zápas/iti/.
Zbraně a zbroj: oružie, sekyra, meč, nóž, mlat, /z/braň, oščep, kopie, luk, šíp, túl, dřevce, helm, helmice, ščít, střela, nožny, tvrdá ocel (brnění), snad i palice, kyj.
Sněmování a shromažďování: hromada, sněm, věce(?).
Bydlení a zařízení sídel: hrad, dvór, chyžice, brána, ohrada, sieň, pavlač, dřvi, vrata, zeď, věž, most(?), dóm, přiekop/a/, hradba, násep.
Některá zařízení k jízdě: sedlo, střemen, uzda.
Šperky: perla, prsten, prstének, jehlice, kamenie (drahé).
Rozměry: dél, šíř, výš, měřeno na ,,siehy''. Mnoho derivátů.
Roční období: jaro, vesna, léto, podzim, zima.
Rozdělení dne: jutro, večer, pól/e/dne, noc, pólnoc.
Meteorologické jevy: slunce, slunečko, luna, blesk, hrom, búřa, vietr, krupobitie, mrak, sniežek, oblak, súmrk, mlha, temno, tma, tuča, déšť, zora, podnebesie, osvěta, úsvět, přieval.
Zvířata mystická, domáci a volně žijící: saň, liška, kóň, oř, komoň, tur, lev, rys(?), vlk, zmija, had, zvěř, jelen, pes, ptenci, ptactvo, nebeská letadla, holub, holubice, kur/opěnie/, vlaštovica, žezhulice, skřivan, sova, vrána, orel, ostřiež, ovce, krahuj, krahujec, slavík (ten jen v PV).
Rostliny pěstěné i volně rostoucí: květ polský (= polní), róže, viola, tráva, travka, travička, jablko, jahoda, trsť (rákos), konopie; k tomu klasi, osěnie, trn, úroda; výčet stromů je chudý, uvádí se jen dub a s ním téměř synonymní dřevo, ale zato části stromů jsou početněji jmenovány -- větev, suk, list, dřiezha, vrchol (koruna stromu).
K označení duševních hnutí se ještě častěji vrátíme v jiných souvislostech. Zde je však nutno uvádět i příslušná slovesa. Složité city nebo duševní zápasy každé orální poesii chybějí, slova ,,záští, nenávist, ba i láska'' v R nenajdeme. Jsou tu jen jednoduché projevy smutku, radosti, náklonosti, odporu, bojového nadšení a strachu.
Smutek: biední ludie, báti sě, hoře, hrózonosný, lkánie, lomiti rukama, mutný a smutný (s deriváty), neščastný, nýti, pláč, plakati, strach, trápiti, trudný, túžiti, úfati, uleknúti sě, úpěti, vzdychati, žalostivý, žalostný, zastyděti sě, želeti.
Radost: blaho, bodrost, bujarost, radost (s deriváty), zdravie, živótek aj..
Příchylnost: celovati, laskati, milovati, pěkný, krása (s odvozeninami), drahý, přědrahúčký, militek a militka, vilný, ždáti.
Odpor: lútosť, krutost, běsniti, búřiti, hněv, chrabrost.
Bojové odhodlání apod.: jarný, jarobujný, jarohlavý, jarý, krušiti, odoleti, potýkati sě, bojovati, hadlivý, hrdivý, vojivný, síla, snaha, prudkost, rozezlený, rozžhavený, drážlivý, zlý, zloba, zlostivý, shladiti, shynúti, spása, statný, sveřepý, tasiti, uderiti, svíceziti, udatný, udatý, úporný, úsilný, vícestvie, vrah, vyhubiti, vyprostitel, zabíti, zbíti, zeřivý, rozhrušiti. K tomu všemu další deriváty a také slova, která teprve spojením s objektem nabývají pravého významu, jako ,,vrahy mlátiti'' aj. Potom by byl tento výčet ještě značně rozšířen.
O básnické ceně Ossiana jistě nikdo nepochybuje. Scény v něm a jeho ,,milieu'' jsou jistě velkolepé, ale zdaleka ne tak všestranně pojaty jako v R. Na jiné rozdíly ještě přijdeme později. Mluvit o ,,českém Macfersonu'' se ukazuje už nyní absurdním a soudíme, že i ruská nebo srbochorvatská epika zůstává rozmanitostí svých scén i prostředí za R. Jen Odysseu , homérské epos daleko rozsáhlejší, by bylo možno po této stránce s Rukopisy srovnávat.